Senát neschválil zákon o třetím odboji

  • Vytisknout

aneb : Umřete si !! Takový byl vzkaz levicového senátu politickým vězňům.

Prý kvůli šestnácti stovkám vymírajících dědečků nemá cenu zákon přijímat.

kpvKdyž pomineme cynismus, typický především pro komunisty (což nám také současně i říká, kdo v dnešní politice vlastně sedí a vystupuje, a to zleva i zprava, zleva ale přece jenom víc), je tahle úvaha zcela mylná. Neboť nejedná se dnes už o hrstku stařečků, ale o mravní a morální poselství, které nám zanechali - tedy jestli má nebo nemá smysl se postavit zlu a bojovat s ním.

Senát řekl, že to smysl nemá, že je lepší se pragmaticky schovat, případně vykouknout, jestli by nebyla nějaká dobře placená funkcička (jedno kde a pro koho) - a když by byla, tak si rychle najít korýtko a žrát a žrát a žrát.

Přesto asi - alespoň ti inteligentnější z nás tuší, že - je to přesně naopak a že stanovisko Senátu je pouze a jedině obrazem pakáže, která se do dnešní politiky dostala a drží se v ní zuby nehty jako klíšťata.

Na druhé straně - a to je také třeba říci a přesně do toho zapadá i moje poslední zkušenost, kterou jsem shodou náhod právě tento týden učinil - i političtí vězni mohou za to, jaké mají v současné společnosti postavení a jak se s nimi  (převážně) zachází. 

Protože jsem měl tento týden soudní jednání v Brně a protože jeden z našich kolegů v Brně již v tomto směru nějakou iniciativu vyvíjel - stalo se, že jsme navštívili brněnskou pobočku KPV a současně i organizace, která se jménem tak podobá té naší, konečně, z jejího názvu jsme kdysi vyšli - K 231.

Návštěva měla jediný účel - získat stanovisko této organizace k rozhodnutí našeho sdružení o zbavení estébáka Krumla v Kolíně funkce soudce poté, co z kompetentních orgánů - jak je již tradičně jejich zvykem - nikdo nic neudělal, popřípadě tvrdily, že udělat nemohou, ač to mají přímo v popisu své práce, za kterou jsou daňovými poplatníky placeni.

To pak platí pochopitelně především o tom kašpárkovi na Hradě a jeho přitroublém rockovém tajemníkovi.

Neboť koho jiného než politické vězně by mělo zajímat, že estébáci dosud soudí a odsuzují lidi a také to, že existuje občanské sdružení s podobným názvem, které jako jediné je schopno s tím něco dělat a když všichni selžou, vzít zákon i věc spravedlnosti do vlastních rukou.

To, co jsme od dvou členů, kteří v pobočce byli přítomni, slyšeli, mi do značné míry pomohlo pochopit současné postavení politických vězňů stejně jako zacházení s nimi.

Ten první z nich - mladší - ten byl negativní ke všemu a ke všem a hlavně ho zajímalo, jestli nás náhodou neposlal pan  Šinágl a co si o něm myslíme.

Ten druhý byl o dost vstřícnější,  dalo by se s ním asi jednat asi mnohem lépe, leč v tom mu zas do jisté míry bránil dosti vysoký věk (84 let).

Vyslechli jsme si nářky o tom, jak jejich osudy nikoho nezajímají, že ještě dokonce ani ne všichni členové mají zrehabilitovány všechny rozsudky (některým že dosud zbývají zbytkové tresty), že je často rehabilitovali titíž, co je zavřeli, nebo jejich potomci, jak se s nimi nikdo nechce bavit, jak jim televize a rozhlas neodpovídají na dopisy - a když jsem se zeptal, co je vlastně dnes jejich činností, tak jsem se dozvěděl, že péče o jejich členy, aby se dostali do domovů důchodců nebo do léčeben pro dlouhodobě nemocné a pak také návštěvy ve školách, kde mají přednášky k dětem.

Když jsem se jich zeptal, co udělali pro to, aby je nerehabilitovali titíž, co je odsoudili, tak nastalo velké ticho a překvapené pohledy byly výmluvným sdělením - že NIC.

Přesto - hlavně ten první - tvrdil, že pro nás nic udělat nemohou, nemají právní subjektivitu, nemohou se vyjádřit ani jako pobočka, ani jako členové - a teprve otázka, zda mají vůbec zájem na tom, aby se zde změnil státní aparát, je zarazila a přiměla k zamyšlení - resp. si nedovolili říci jejich obvyklé - že je to nezajímá nebo že s tím nemohou nic dělat.

Nakonec ten starší a sympatičtější řekl, ať jim ten dopis teda sám zformuluju, že ho podepíší a podpoří.

Když jsem jim ho ještě téhož dne poslal, žádná reakce.

No, a tak mě napadly hned dvě věci - tedy jednak že každý má tolik úcty, kolik si jí vynutí, bez ohledu na předchozí zásluhy.

Pokud se baví s bývalými komunisty, kterých je současný státní aparát plný, tak vůbec nechápu, čemu se vlastně diví a na co si stěžují. A když za nimi - asi vzácně - přijde někdo, kdo se bavit chce a může a koho jejich osudy vždycky zajímaly, tak toho stejně nejsou schopni.

Připomenu jen, že nikdo z nich nikdy nereagoval ani na můj dopis politickým vězňům, který jsem jim zaslal ještě z kriminálu v Hradci, ani že nikdo z nich nikdy neprostestoval proti ustavičnému pronásledování a šikanování, a také opakovanému věznění,  kterému jsem vystaven jako předseda především já, ale často už i ostatní členové našeho sdružení.

I když dovnitř KPV nevidím a nikdy jsem se o to nesnažil, nelze přehlédnout spory, které má vedení KPV např. s panem Šináglem, ani to, že pokud je mi známo, odmítalo KPV přijmout do svých řad Vladimíra Hučína.

A konečně - mě by nepřijali ? Vždyť já na to mám právo bezesporu - a dávno -  jakbysmet.

Naříkat s rukama v klíně - na to měl pádnou odpověď už Neruda před 150 lety a takový postoj není hodný těch, kteří za demokracii či svoje přesvědčení museli trpět v komunistických lágrech. A jestli se k nim oficiální místa chovají jako se právě zachoval Senát, je to jedině díky těmto postojům.

Současně je současná Konfederace politických vězňů i nejlepším příkladem oficiálně zpacifikovaného sdružení. Postkomunističtí vládci si byli po sametovém Listopadu zcela jistě vědomi toho, že právě političtí vězni by pro ně mohli představovat skutečnou hrozbu a že ti asi na žádné kompromisy nepůjdou - a tak je prostě vyloučili ze života. Že se jim to ovšem vcelku bezbolestně podařilo, to je také vizitkou těchto vězňů samotných - a důrazným varováním zejména pro naše sdružení, jak by asi skončilo, kdyby se nechalo zmanipulovat a převzít takovými lidmi jako jsou Meszner s Hodinou - a jak také nutně skončí každé sdružení, které tihle nasazení agenti povedou.

Je to samozřejmě i jasná odpověď a jasný důkaz o tom, co jediné vede k cíli a co jedině má smysl - tedy že je to výhradně nesmiřitelný boj za prosazení spravedlivých požadavků, bez ohledu na osobní nasazení a bez ohledu na oběti,  protože jinak vás placení agenti přemění ve folkloristický kroužek, který bude brát zavděk tím, že se jednou za rok může zůčastnit předvánoční či mikulášské besídky ve škole a povídat dětičkám o zlých komunistech z 50. let (o těch současných samozřejmě ani muk) - v případě našeho sdružení pak asi si jednou ročně na vybraném náměstí zakřičet o nespravedlivých zákonech a hloupých soudkyních.

Závěrem snad jen hořký úsměv nad tím, že současní političtí vězni mají starosti o to, jak dostat své členy do domovů důchodců - zatímco bývalí estébáci se jim smějí a sami si z královských penzí zaplatí osobní pečovatelky.

Kdyby tahle společnost byla co k čemu (a to tedy i včetně politických vězňů, samozřejmě), tak dávno stojí luxusní sanatoria jenom a výhradně pro tyto vězně, zaplacená ze zabavených důchodů bývalých estébáků. 

Jenže, jak vidět, to je pro tuhle společnost zjevně sci-fi. Bohužel, včetně politických vězňů samotných .

Ing. Jiří Fiala

_________________________________-

10.12.2010 - Luděk Navara - MfD - Názory - str. 13:

Vzkaz Senátu politickým vězňům: Umřete už, ať je klid!

Podívejme se nejdřív na tu neúprosnou statistiku: po pádu komunismu bylo v České republice asi dvacet až třicet tisíc politických vězňů (tedy těch, kteří skutečně prošli kriminály). Dnes jich je tisíc osm set. Směšné číslo!
A ještě směšnější je jejich průměrný věk: třiaosmdesát let.
Ano, čtete dobře: třiaosmdesát! Pro tak mizivé množství tak starých lidí (kteří navíc zpravidla volí pravici, že) přece nestojí za to něco dělat.
Ano, možná i tak můžeme číst vzkaz povětšinou levicových senátorů, kteří včera smetli ze stolu zákon o třetím odboji.
Zákon, který sice není úplně dokonalý, ale který konečně dává zpětné uznání všem těm tisícovkám zmařených životů, všem těm krutostem, kterými si tito lidé museli projít jen proto, že se pokoušeli postavit komunistickému režimu. Všichni z nich, kteří se dožili svobody, čekali na takový zákon s trpělivostí lidí, které už nic v životě nemůže překvapit. Spletli se. Překvapení přišlo včera. Je štěstí, či neštěstí, že se ho většina politických vězňů nedožila? Navíc to, co zákon nabízí (průkaz a odznak odbojáře, statut veterána, umazání zbytkových trestů), přece mělo být už dávno samozřejmostí. Tahanice o zákon tedy vypovídají spíše o naší současnosti: ukazují přetrvávající vnitřní nejistotu mnohých z nás v protikladu s jistotou těch, kteří se neomylně postavili na obranu demokratických svobod.
Navzdory veškeré složitosti příběhů třetího odboje může vyhnívací metoda zdržování přijetí tohoto zákona vypadat i jako tiché účtování zbabělců: Umřete konečně, ať už nevidíme vaši odvahu!

________________________________________

________________________________________

http://frantisekmatejka.blog.idnes.cz/c/167757/Komunisticti-ustavni-soudci-a-prislusnici-STB-versus-odbojari.html

 

Komunističtí ústavní soudci a příslušníci STB versus odbojáři

Bývalí komunisté soudí na Ústavním soudu a příslušníci STB pobírají důchody a rentu, o které se jiným ani nezdá, ale levice v Senátu smetla ze stolu zákon o morální satisfakci komunisty perzekuovaných lidí.

V roce 1989 žilo v Československu 14.000 profesionálních příslušníků StB. Bývalí příslušníci komunistické Státní bezpečnosti ke svým důchodům pobírají i pravidelné měsíční renty. Jejich výše začíná na deseti tisících korunách. U Ústavního soudu České republiky ještě dvaadvacet let po příliš sametové revoluci, která de facto rehabilitovala všechny komunisty a umožnila jim přehoupnout se do kapitalismu, soudí a naši Ústavu vykládají lidé, kteří sloužili totalitní komunistické myšlence jako aktivní členové KSČ. Lidem, kteří proti nim bojovali, nemohli vystudovat, byli perzekuováni v práci a mnohdy končili v lágru za „rozvracení republiky“, zatím postupně dochází víra ve spravedlnost a životní síly.

Předloha zákona, který celá levice a dva lidovci v Senátu shodili ze stolu, měla umožnit aktivním účastníkům protikomunistického odboje získat postavení válečných veteránů. Osvědčení mělo vydávat ministerstvo obrany na základě kladného stanoviska Ústavu pro studium totalitních režimů. Účastníci třetího odboje by postavení válečných veteránů mohli získat stejně jako ti, kteří bojovali proti nacismu za druhé světové války ne jako vojáci.

Ještě před pár dny jsem se, zřejmě mylně, domníval, že mezi totalitní režimy patřil jak nacismus, tak komunismus. Ještě před pár dny jsem považoval aktivní odbor lidí k těmto režimům za zcela srovnatelný a jen jsem se divil, proč jsme se s touto částí našich dějin nevyrovnali už dávno. Srovnal jsem se s tím, koneckonců mi nic jiného nezbylo, že Havel přísahal na komunistickou ústavu, že tento „nový stát“ mu „pomáhali stavět“ nomenklaturní komunisté, a že vlastně žádný z estébáků ani vrcholných komunistických ideologů nesedí za zvěrstva, která páchali na lidech a národu.

Když byl po druhé světové válce Norimberský proces, bylo uplatněno právo přirozené, nikoli pozitivní (tedy psané zákony). Přistoupili k tomu tehdy proto, že by jinak museli všechny nacisty pustit domů a dát jim rentu, neboť nedělali nic jiného, než to, co bylo napsáno v tehdejších německých zákonech. My jsme si příslušníky jiného totalitního režimu nechali a řada z nich dodnes vyšetřuje u policie, soudí u soudu, rozhoduje o duchu naší Ústavy, nebo tvoří legislativu České republiky.

Třetí odboj má řada lidí problém srovnávat s odbojem prvním (činnost za vznik samostatné republiky) i odbojem druhým (protifašistickým). Já jsem přesvědčen, že bojovat proti komunistům před rokem 1989 chtělo úplně stejnou odvahu. Stydím se za dnešní levicový Senát Parlamentu České republiky, který dnes zjevně komunisté ovládají. Koneckonců vizitkou stavu společnosti je i skutečnost, že mu předsedá člověk, který byl v normalizační Komunistické straně Československa až do roku 1989. Lidé, kteří tehdy bojovali i proti němu, a které jeho strana posílala do lágrů, se zřejmě své satisfakce nedočkají. Dnes řada z nich dokonce ze svých daní paradoxně přispívá předsedovi senátu Štěchovi jeho plat. Není to zvrácené?

__________________________________________

__________________________________________

...pokud je mi známo, odmítalo KPV přijmout do svých řad Vladimíra Hučína....
toto je nepřesné, lepší by bylo
pokud je mi známo, KPV se snažilo vypudit ze svých řad Vladimíra Hučína.

stav KPV jste dobře vystihl ve větě
...je současná Konfederace politických vězňů i nejlepším příkladem oficiálně zpacifikovaného sdružení. ...
myslím si, že jádro problému spočívá v tom, že jednotlivci se vzdali samostatné aktivity ve prospěch nějakého vedení. To je sice typicky čecháčkovská "aktivita", ale když ze sebe jednotlivec dobrovolně nechá udělat součást stáda, může to mít jen jediný výsledek, totiž jen to čekání na žlab. Nezapomeňte, že KPV zakládali a řídili (a možná i dodnes řídí?) agenti StB (dnes už to můžeme říci veřejně bez obav ze soudního postihu, jsou na to zveřejněny dokumenty).

Pokud se samotné organizace politických vězňů po roce 1989 týče, tam byl záměrně udělán velice zúžený (maximálně omezený) výběr pouze na ty, kdo skutečně byli ve vězení. Kdyby bývala místo KPV byla založena organizace OBĚTÍ komunismu tj. vězněných, jejich rodinných příslušníků, lidí v komunismu na černé listině, rodinných příslušníků emigrantů i samotných emigrantů, kteří byli povětšinou odsouzeni k trestu vězení v nepřítomnosti), a ti, kteří vězení z jakýchkoli důvodů unikli, ale přesto měli komunisty zničený život, byla by celá organizace mnohem větší a silnější. Zvláště naprosté vyloučení emigrantů bylo pro nově vznikající organizaci nesmírně důležité. Dodnes emigrace nemá v ČR naprosto žádné slovo.

K tomu "umřete si!" lze ještě dodat :   "a hněte kostrou!"

Paul Zvěřina

_______________________________________________

Jirko,

článek dobrý, velmi silné téma. Jenom škoda těch neradostných výsledků a smutných osudů obětí minulého režimu.
Ovšem zároveń jasně ukazují, jak promrhali svoje možnosti, nedokázali se pevně spojit a nechat důrazně zaznít svůj hlas.
Hned po převratu, pak později a nakonec  klidně i dnes. Nidky není pozdě.  Nebo se nehlásí o slovo při dnešních oficiálních příležitostech, když je jinak média naprosto opomíjejí? Kdo by z papalášů si troufl jim ho tam upřít?
Podívám se ještě na záznam diskuze v Senátu.

Proč až ta averze k Šináglovi? Protože jim nastavuje trochu nelichotivé zrcadlo k jejich pasivitě a mlčení.
Jesli mlčelo i vedení konfederace k Tvé výzvě, je to velmi podivné.  A.

________________________________________

Oldo,

vůbec nic nebrání současné pravicové mašinérii v dolní komoře prohlasovat i přes nesouhlas Senátu naprosto cokoliv mimo ústavních zákonů. Velká škoda, že ve stavu legislativní nouze neprojednali také zrušení paragrafu 196 a zavední střídavé a společné péče o děti po rozvodu v případě zájmu aspoň jednoho rodiče.

Nebo i další možnost, kterou Pospíšil zatím nevyužil. V rámci novelizace by ho mohla  napadnout změna, že by všechny rozvedené otce rovnou posílal do vězení, nebo nějaké podoby pracovních táborů.  Po nucené práci by se mzda po srážkách státu předávala celá matkám a ty by měly jedinou povinnost se jednou měsíně informovat, jak otec plní pracovní úkony.

________________________________________

Bezva nápad !! Že by se s rozvodovým rozsudkem zároveň doručoval i nástup do výkonu v pracovním táboře !! To je ale geniální, musí to Pospíšilovi někdo poradit !! A těch peněz za jinak zbytečná stíhání furt dokola pro dvěstětřináctku co by se ušetřilo !!!  B.

_________________________________________