pane inženýre to usnesení k Vaší ústavní stížnosti, to je jak špatný sen? Zde jsem si dovolil pár postřehů:

 

POSLEDNÍ SLOVO a ZÁVĚREČNÁ ŘEČ podle USNESENÍ č.j. I. ÚS 1486/15

 

Z ustanovení § 216 a § 217 zákona č.141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (trestní řád) (dále též „tr.ř.“) je patrné, že zákonodárce v hlavním líčení rozlišuje mezi závěrečnou řečí a posledním slovem. Otázkou je proč zákonodárcem danou právní regulaci Ústavní soud nerespektuje?

 

1. Pokud žijeme v právním státě a dělbu moci a dělbu mocí považujeme za samozřejmou neměla by moc soudní dotvářet právo k potřebě soudců, kteří jej masově nerespektují. Přestože je soudce při rozhodování vázán dodržováním zákonů a mezinárodních smluv. Jak je vidět pro právo posledního slova toto neplatí. Sám Ústavní soud argumentuje tím, že trestní právo procesní nemusíme brát tak úplně vážně, že je to určité doporučení od kterého je možné podle potřeby se libovolně odchýlit. Zákonodárce zde vydal soubor jakých si doporučení, které může soud podle libovůle aplikovat, případně je nahradit pravidlem svým. Přece Ústavní soud ví nejlépe, že závěrečná řeč a poslední slovo jsou tak nějak zbytečné. Přeci všichni z praxe víme, že enunciát je dopředu jasný a pak se to nějak v písemném vyhotovení doladí, aby bylo plně naplněno soudcovo předporozumění. Už nepotřebujeme poslední slovo a zdůvodňuje i proč, protože je úplně k ničemu a je to jen obstrukční nástroj pro ty lumpy kriminálnický. Český soudce dobře ví, už od pohledu, kdo je ten dobrý a kdo je ten špatný. V tomto směru patří česká soudcovská elita mezi světovou špičku, koukne a vidí. To se lze naučit na rychlokurzu práv v Plzni za pár měsíců.

    

2. Interpretaci již zřejmě nelze považovat za soubor znaků nesoucích informace o obsahu právní regulaci v systému psaného práva by tímto nosičem měl být právní předpis a ne další rozhodnutí soudu. Na to soudci rádi zapomínají. Oni se tak nějak staví nad právo. Právní interpretace by měla přijít teprve tehdy, pokud není jasný její význam, nebo právní regulace chybí. Ale zde ani nechybí a navíc je tu zřejmý a jasný záměr zákonodárce. Obžalovaný má právo na závěrečnou řeč a poslední slovo.

    

3. Zákonodárce zcela jednoznačně a domnívám se, že zcela nesporně vymezil tzv. „poslední slovo“, konečně tuto dichotomii zatím nepopírá ani sám Ústavní soud. Zákonodárce však šel ještě dál a to v tom směru, že říká kdy a jakým způsobem má být má být institut posledního slova použit. Z dikce ustanovení § 217 tr.ř. „Po skončení závěrečných řečí a před odchodem k závěrečné poradě udělí předseda senátu obžalovanému poslední slovo. Během tohoto projevu nesmějí být obžalovanému ani soudem, ani nikým jiným kladeny otázky.“. Tedy na otázku, kdy dává zákonodárce jasnou odpověď. Tento okamžik je po skončení závěrečných řečí, ale ještě před odchodem k závěrečné poradě senátu. V tomto směru je vůle zákonodárce jasná a okamžik přesně definovaný.

    

4. Na otázku jakým způsobem způsobem má předseda povinnost udělit obžalovanému poslední slovo je také v zákonné úpravě. Obžalovaný by měl být poučen, že má právo posledního slova a že nastala právní skutečnost, tedy že nastal okamžik, kdy je možné provést výkon tohoto práva. Jak má obžalovaný vědět, že tento okamžik nastal? Obžalovaný přeci nevede hlavní líčení. Poučovací povinnost je rovněž explicitní zásadou vyjádřenou v tr.ř., tedy poučit obžalovaného neboť „Ten, proti němuž se trestní řízení vede, musí být v každém období řízení vhodným způsobem a srozumitelně poučen o právech umožňujících mu plné uplatnění obhajoby a o tom, že si též může zvolit obhájce; všechny orgány činné v trestním řízení jsou povinny umožnit mu uplatnění jeho práv.“(§ 2 odst. 14 tr.ř.) Nejenom, že obžalovaný nebyl soudem v tomto okamžiku o právu poučen, ale nebylo mu toto právo ani dodatečně přiznáno. A co víc, Ústavní soud odkazuje na některé své dřívější rozhodnutí ve kterých tvrdí, že toto právo je v podstatě bezúčelné a zbytečné, bez toho aniž věděl jakou informaci chtěl obžalovaný sdělit předjímá názor, že tato informace kterou nezná a ani nemůže znát je zbytečná a nemá žádného významu pro trestním řízení.

   V citovaném ustanovení § 217 tr.ř použil zákonodárce imperativ a ukládá soudci povinnost „soudce udělí“ rozhodně tím nemínil to, že je na jeho vůli zda udělí nebo to, že ex post po skončeném hlavním líčení bude zaměňovat „závěrečnou řeč“ za „poslední slovo“. Je zcela zřejmé, že zákonodárce z určitého důvodu chtěl, aby tu byla závěrečná řeč a závěrečné slovo. Následným soudcovským výkladem je devalvován jeho význam a účelově zkreslen jeho účel.

    

5. Z usnesení I.ÚS 1486/15 ze dne 9. 2. 2016 bod 8, kde se Ústavní soud ztotožnil s argumentací NS: „Nejvyšší soud svým napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele. Ztotožnil se s tím, že § 217 trestního řádu upravující právo posledního slova obviněného je nutné vykládat se zřetelem na jeho účel. Ten byl naplněn, neboť stěžovatel měl možnost uplatnit vlastní obhajobu ve směrech, které pokládal za důležité, jeho projev nebyl nijak přerušován, a stěžovatel tak měl možnost jako poslední ovlivnit úvahy soudu. Po skončení své řeči byl navíc dotázán, zda je to vše, co chtěl uvést, a k tomu již neměl co dodat.“ a dále bod 45: „Stěžovatel dále upozorňuje na to, že mu při jednání okresního soudu bylo upřeno poslední slovo ve smyslu § 217 trestního řádu. Ústavní soud souhlasí s námitkou stěžovatele, že poslední slovo není součástí závěrečné řeči obžalovaného; § 217 trestního řádu totiž výslovně stanoví, že poslední slovo se uděluje obžalovanému až "[p]o skončení závěrečných řečí". Na druhou stranu se ztotožňuje s Nejvyšším soudem v tom, že smyslem tohoto ustanovení je, aby obžalovaný mohl jako poslední ovlivnit rozhodování soudu o vině a trestu, aniž by byl ve svém projevu přerušován. Průběhem řízení před okresním soudem se zabýval už Nejvyšší soud. Uvedl, že během své závěrečné řeči - která zazněla jako poslední - nebyl stěžovatel nijak přerušován. Dále Nejvyšší soud ze zvukového záznamu zjistil, že po skončení závěrečné řeči byl stěžovatel "samosoudkyní dotázán, zda je to vše, co chtěl uvést - a k tomu neměl již co dodat". To stěžovatel nezpochybňuje, a okresnímu soudu tedy vlastně vytýká, že nebyl výslovně upozorněn na to, že se mu uděluje poslední slovo. Účelu, který má institut posledního slova, ovšem bylo dosaženo. Stěžovatel totiž dostal příležitost se vyjádřit i po skončení své závěrečné řeči, která navíc měla charakter posledního slova. Ústavní soud proto konstatuje, že tato námitka stěžovatele nemá ústavněprávní rozměr, stejně jako to učinil v obdobných případech (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 479/03 ze dne 9. 2. 2005, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1926/14 ze dne 15. 10. 2014 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 671/15 ze dne 28. 4. 2015).“ Z uvedené citace je patrné jakým způsobem soud posuzuje skutečnosti v citaci bodu 45 údajně zjistil, že byl soudkyní okresního soudu vyzván „zda je to vše co chtěl uvést“. Nevím, z čeho Ústavní soud dovozuje, že obžalovaný věděl k čemu se tento dotaz vztahuje a to zda k závěrečné řeči, to může být správná úvaha. Ano obžalovaný skutečně již v rámci závěrečné řeči již nechtěl nic uvést, ale o posledním slovu zde nepadlo ani slovo. Obžalovaný se domníval, že tento dotaz míří na skončení závěrečné řeči, konečně z následného postu je je nad míru zřejmé, že poslední slovo vyžadoval. Ad absurdum co měl udělat víc? To měl dát paní soudkyni facku při hlavní líčení, aby bylo zřejmé, že na posledním slovu trvá, navíc není na škodu obžalovaného znát procesní právo trestné. Obžalovaný nebyl upozorněn, že může vykonat právo posledního slova. Dokonce Ústavní soud dovozuje jaký charakter má mít poslední slovo obžalovaného a dokonce to ví lépe než sám obžalovaný a jelikož takový charakter měla závěrečná řeč tak následně z toho implikuje to, světe div se, že se jednalo i o poslední slovo. A tak mě napadá zda tam obžalovaný nebyl zbytečně, neboť soudy vědí nejlépe co obžalovaný zamýšlí.

    

6. Nevím sice z čeho tak dovozuje ani co je charakteristické pro poslední slovo a co je charakteristické pro závěrečnou řeč, to bohužel odůvodnění neobsahuje. Nezávisí charakter posledního slova spíš na obžalovaném než na soudu? Demagogické zdůvodnění a podsouvání charakteru posledního slova je opravdu neuvěřitelné. Zde by měla následovat otázka, která část je tedy závěrečná řeč a která část je poslední slovo. Neměl by to určit obžalovaný co má potřebu uvést v poslední řeči a co v posledním slovu? A z čeho dovozuje závěr, že by poslední slovo, které v řízení absentuje, mohlo případně nemohlo ovlivnit rozhodnutí senátu? Pokud připustíme předpoklad, že obžalovaný měl připravené poslední slova, která měla potenciál ovlivnit výsledek rozhodnutí některých členů senátu, potom zde nebylo upřeno jen právo posledního slova, ale došlo k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny, neboť trestní řízení mohlo skončit zprošťujícím rozsudkem. Pokud soudy ex ante předpokládají, že poslední slovo, které nebylo obžalovaným ani vyřčeno, není způsobilé ovlivnit rozhodování senátu měly by se zamyslet nad jejich nezávislostí a nestranností. Tímto kvaziúčelovým soudcovským výkladem nikoliv právním výkladem, neboť trestní řád autonomně upravuje zásady zcela odlišně od soudcovského uvažování. Soud navíc demagogicky a nebezpečně posouvá hranici toho jaký průběh má hlavní líčení a co je a co není pro hlavní líčení důležité.

    

7. Ano z odkazu, které připojil Ústavní soud, na citované rozhodnutí je patrné, že se o pochybení ještě jednalo viz usnesení sp. zn. II. ÚS 479/03 ze dne 9. 2. 2005 nebo sp. zn. IV. ÚS 1926/14 ze dne 15. 10. 2014 „Vrchní soud v Olomouci dále uznal, že soud prvního stupně nepřiznal stěžovateli právo tzv. posledního slova podle § 217 trestního řádu a místo toho spojil závěrečnou řeč a poslední slovo do jednoho proslovu stěžovatele, avšak správně dovodil, že toto pochybení nedosahuje takové intenzity, aby mělo významnější vliv na řádné objasnění věci nebo na právo obhajoby stěžovatele.“ Zde ještě považoval postup za pochybení, ale pro konkrétní případ toto pochybení nepovažoval za zásadní, které nemá intenzitu porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Navíc soud vydává pouhou závěrečnou řeč, na rozdíl od obžalovaného, rovněž za poslední slovo. Z toho trochu mrazí. Soud nám bude podsouvat co jsme vlastně chtěli říct a napadá mě paralela na padesátá léta a politické monstrprocesy to také komunistická strana a komunističtí soudci měli řízení pevně ve své režii a překrucovali a podsouvali jim výroky, které obžalovaný ani neřekl. A také nacisté ti také používali podobné způsoby.

    

8. Účel posledního slova byl soudem podřazen jako pouhé poslední ovlivnění soudu. Což je poměrně omezené uvažování, neboť ho nelze považovat za jediný účel. Při posledním slovu může obžalovaný na rozdíl od závěrečné řeči uvádět skutečnosti, které například mohou vybočovat z rámce projednávané věci, může upozornit na okolnosti pro které by mu předsedkyně mohla odnímat slovo což si myslím, že se během hlavního líčení několikrát stalo. Tedy účelem může být i sdělení skutečností, v širších souvislostech, na které soud nedal prostor, nebo obžalovaného omezoval. Obžalovaný mohl zamýšlet tato sdělení právě pro samotné poslední slovo, neboť během tohoto projevu nesmějí být obžalovanému ani soudem, ani nikým jiným kladeny otázky.

    

V čem je takový problém přiznat obžalovanému poslední slovo?

Možná trochu o účelu trestního řádu. Účelem trestního řádu je upravit postup orgánu činných v trestním (§ 1 odst. 1 tr.ř.), tedy i soudu a § 217 upravuje postup soudu. Obžalovaný má právo posledního slova a soudce povinnost slovo udělit. Řízení přitom musí působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i čestného plnění povinností ke státu a společnosti.(§ 1 odst. 1 tr.ř.) Ale toto ustanovení dopadá i na soud. Upevňování zákonnosti má přispět odepření posledního slova? Nebo to má přispět k výchově občanů v duchu zachovávání zákonů? A není náhodou duchem zákona jasně stanovená povinnost respektive jasně dané právo? Trestní věci projednávají s plným šetřením práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána; při provádění úkonů trestního řízení lze do těchto práv osob, jichž se takové úkony dotýkají, zasahovat jen v odůvodněných případech na základě zákona a v nezbytné míře pro zajištění účelu trestního řízení. Podotýkám, že podmínka musí být splněna kumulativně. Že by snad plné šetření práv(§ 1 odst. 4 tr.ř.) bylo odepření posledního slova? Opravdu toto chtěl zákonodárce? Zákonodárce obzvláště v trestních věcech apeluje na to, aby bylo trestních věcí projednáváno s plným šetřením práv a svobod. Že by snad „poslední slovo“ mělo nějaký zvláštní režim odlišný od celého trestního řízení? Podle soudů ANO. Nebo je snad stanovena výjimka z Čl. 2 odst.3 Ústavy? Tedy, že práva jsou přiznávány libovůlí soudců? Asi ANO. Jediná „argumentace“ soudu k této otázce není právní, tedy argumentace právem, ale pouhým odkazem na dřívější podobně špatné rozhodnutí, které obžalovanému upírají právo na spravedlivý proces a devalvují procesní prostředky. Jak je vidět z citovaných rozhodnutí Ústavního soudu, které sám poskytl, jedná se o masové zneužívání respektive překrucování práva. Ústavní soud vědom si tohoto problému a své pozice hraničního orgánu tak přímo posvětil nerespektování základních lidských práv.

 

S pozdravem a přáním úspěchu.

Tomáš N.