Začarovaný kruh soudobých otroků musíme rozetnout

Details: Created: Monday, 29 August 2016 11:37; Written by Ing. Jiří Fiala; Hits: 2037

Prohlášení senátního kandidáta k situaci ve vězeňství, k zaměstnávání vězňů a jejich současné vysoké recidivě.

Práce vězňů a recidiva

Prohlášení senátního kandidáta k jednomu z témat vězeňství

Česká republika nejen že má největší počet vězňů na počet obyvatel, ale také má nejzaostalejší systém vězeňství v Evropě, srovnatelný pouze s časy Marie Terezie, o čemž mj. výmluvně vypovídá vysoká recidiva vězňů.

Je to začarovaný kruh přesně v duchu zásady, že koho peklo schvátí, toho už nenavrátí, a kdo se do vězení jednou dostane, má jen mizivou možnost, že by se sám, vlastní vůlí a přičiněním z tohoto začarovaného kruhu dostal.

Stát, vzdor neúměrně vysokým nákladům na celou oblast justice a vězeňství, není v tomto směru prakticky nijak nápomocen, o pomoci hlavně mluví, ale žádnou neposkytuje.

Nelze přitom přijmout předpoklad, že jako národ jsme prostě národem zločinců s daleko vyšší kriminalitou než kdekoliv jinde v Evropě. Tomu prostě tak není a současný stav je jen žalostnou vizitkou naprostého nezájmu všech politických reprezentací o tuto oblast od tzv. demokratické revoluce v listopadu ´89, přičemž tento nezájem došel tak daleko, že v mnoha směrech je dnes situace výrazně horší nežli za komunistické totality, kdy každý propuštěný vězeň povinně dostal alespoň nějakou práci a s ní samozřejmě i ubytovnu – takže nemusel nutně pokračovat v trestné činnosti, pokud nechtěl.

Je třeba zdůraznit, že vysoký relativní počet vězňů je výsledkem a obrazem neodbornosti a necitlivosti justice jako takové – a ta zase obrazem společnosti, která tohle připouští, toleruje a vězně šmahem háže do jednoho – odsouzeníhodného – pytle, ač stále častěji vyplývají na povrch případy a skutečnosti, svědčící o naprosté neprofesionalitě orgánů činných v trestním řízení, tedy justičních i policejních – a následně pak o desítkách nevinně odsouzených, kteří si svůj neradostný osud nezavinili často ničím jiným než jen tím, že byli ve špatný čas na špatném místě. Někdy ani to ne.

Podle mého kvalifikovaného odhadu je vězňů, kteří si svůj osud skutečně zaslouží a jsou skutečnými těžko napravitelnými a nepolepšitelnými grázly tak, jak je společnost chápe, zhruba jedna třetina. Jinými slovy : Dvě třetiny současných vězňů by se v jiných zemích do kriminálů nikdy nedostaly, protože jejich skutky buďto nejsou jinde trestnými činy, nebo se řeší jinak než uvězněním, zvláště má-li mít pro uvězněného tak fatální následky – prakticky doživotní vyloučení ze společnosti – jako u nás většinou má.

Zde je třeba na prvním místě zmínit odsouzené pro tzv. neplacení výživného, což je skutečně zvláště výjimečná a zavrženíhodná ohavnost státního aparátu, uměle si vytvářejícího svou „klientelu“ z jinak slušných lidí tak, aby si následně dokázal zdůvodnit stovky nových soudců a tisíce nových policistů, kteří by jinak byli zcela nadbytečnými.

Je potřeba si uvědomit jak tu skutečnost, že neplacení výživného v mnoha zemích žádným trestným činem není a řeší se – jak se správně také má – v rámci civilního, maximálně exekučního řízení, tak zejména tu okolnost, že tento fakt – uvěznění dlužníka – sám o sobě nic neřeší, ba právě naopak. Z často malých dluhů dělá velké a výsledkem je totální vyloučení výživným povinného z dalšího života – především ke škodě dítěte, jemuž měl rozsudek sloužit především.

Je potřeba si i uvědomit, že tzv. neplatiči výživného jsou opět jen zčásti lajdáci, kterým se nechtělo výživné platit – a z další, ještě větší části, to jsou chudáci, kterým bylo výživné vyměřeno naprosto nereálně z tvz. „hypotetického příjmu“, kterého by prý – podle názoru obvykle nějaké feministky v taláru – mohli dosahovat, kdyby prý se dostatečně snažili - a ještě další by správně výživné nikdy platit neměli, protože buďto děti měli být – při spravedlivém a objektivním rozhodování soudu – svěřeny jim, a ne druhému rodiči, anebo dokonce ty děti vůbec nejsou jejich, což ví nejen matka dětí, ale následně už i povinný a nakonec i soudy obou stupňů, které – namísto průchodu práva – nutí – zcela v rozporu se základní slušností – dotyčného platit na cizí dítě a za podvod jejich partnerky je tak stát ještě doživotně trestá a vydírá, namísto aby bleskově zjednal nápravu.

Vraťme se ale k práci vězňů a jejich vysoké recidivě.

Současný – odstrašující – stav je ten, že vězně zaměstnává obvykle ten, kdo má známé ve věznici, resp. jejím vedení – a ti mu přihrávají levnou pracovní sílu. Často ani ne levnou, ale přímo bezplatnou, přičemž stravu a byt platí věznice – a výnosy si bere soukromý podnikatel, obvykle navázaný na vedení věznice.

Není žádnou výjimkou, že vězni pracují jen za druhou svačinu a možnost denního osprchování se, což jen dokumentuje zoufalost a nedůstojnost podmínek, ve kterých jsou nuceni žít a které sotva mohou vést k jejich nápravě.

Práce, kterou převážně vykonávají, jsou přehlídkou toho, co by v civilu nikdo dělat nechtěl, natož pak za „mzdu“, kterou dostávají, měníce se v novodobé otroky.

Sem lze přiřadit i médii zmíněnou práci „call centra“ ve věznici ve Vinařicích, za kterou její "vynálezci" dostali granty, odměny a metály, přičemž je nutno zdůraznit, že tzv. „práce“ v call centrech není ničím jiným než nevyžádaným obtěžováním občanů, plně srovnatelným s tzv. šmejdy, vůči kterým už zákonodárci dokázali zabojovat a která vězně ničemu pořádnému nemůže naučit.

http://ceskapozice.lidovky.cz/halo-tady-veznice-0zo-/tema.aspx?c=A150602_095603_pozice-tema_kasa

Aby věznice plnily svou výchovnou, resp. převýchovnou roli (což v současnosti neplní ani omylem), je třeba vězně zaměstnat alespoň tak, jako tomu bylo za předchozí totality – tedy při stavbách silnic, mostů a dalších velkých staveb se značným podílem těžké manuální práce – a také jim za tuto práci adekvátně zaplatit, a to tak, co by bylo jinak vyplaceno civilním zaměstnancům. Se zachováním všech motivačních prvků – tedy možností dostat se na lépe placené místo pro šikovnější, případně i se zohledněním k délce zbývajícího trestu pro ty, kteří pracují vzorně a rádi a nejsou s nimi žádné výchovné problémy.

Při výběru a udílení státních zakázek, především v oblasti stavebnictví – a je známo, že v současnosti se jich rozbíhá celá řada – je pak nutno stanovit jako povinný požadavek pro zadání státní zakázky procento zaměstnaných vězňů, bez jehož splnění firma nemůže v konkurzu uspět.

Výsledkem by mělo být, že vězení naprostá většina propuštěných opouští se slušným obnosem v kapse, umožňujícím počáteční start např. v podnikání nebo i v zaměstnání, a ne s almužnou sociální dávky, která neumožňuje ani se nejlevnějším způsobem ubytovat, a s dalšími – nebetyčnými – dluhy na krku, jež demotivují propuštěného stejně jako nemožnost dalšího uplatnění, vedou k přesvědčení, že ať dělá, co dělá, nikdy se z toho stejně nevyhrabe – a že mu bude tudíž nakonec nejlépe zpátky v kriminále, kde už to zná a má tam dostatek známých i zázemí.

Závěrem zdůrazňuji, že šel-li ve společnosti – především pak v ekonomické oblasti – vývoj za uplynulých 25 let kupředu, neplatí to pro justici – a už vůbec ne pro oblast vězeňství, která je jednoznačně zaostalejší nežli tomu bylo před Listopadem.

Jako senátní kandidát vyzývám všechny strany, jejichž zástupci budou zvoleni do Senátu a následně i Poslanecké sněmovny, aby z vězeňství a justice učinili – v souladu s naléhavostí situace – svou programovou prioritu a přednostně se této oblasti věnovali dřív, než bude pozdě.

Já osobně svým voličům slibuji a zdůrazňuji, že pro mne to vždy prioritou bylo - a bude i nadále.

Ing. Jiří Fiala

senátní kandidát ve volebním obvodu č. 37

____________________