DOVOLÁNÍ - ve věci mařenky

srozumitelné pro právníky i laiky, aby se mohli všichni podívat,

 jakou ubohost spáchal Krajský soud v Praze a jak "právně vysoce vyspělé" má soudce...

_________________

 

Nejvyššímu soudu ČR v Brně

prostřednictvím OS v Nymburce 

 

 

                                                                                                                                     K č.j.  3 T 31/2016

 

 

                                                           DOVOLÁNÍ obžalovaného

 

proti usnesení KS v Praze č.j. 10 To 502/2016 ze dne 28.2. 2017

 

          ŽÁDOST O POSKYTNUTÍ ODKLADU NÁSTUPU TRESTU a odkladu vykonatelnosti napadeného usnesení do rozhodnutí NS v Brně

 

Prostřednictvím svým, i své právní zástupkyně, podávám tímto proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. února 2017 č.j. 10 To 502/2016 (spis vedený OS v Nymburce č.j. 3 T 31/2016) DOVOLÁNÍ s návrhem na zrušení tohoto usnesení a odklad jeho vykonatelnosti.  

 

Současně, vzhledem k výroku o trestu, který zněl na 6 měsíců nepodmíněně (za trestný čin maření úředního rozhodnutí), přičemž s ohledem na předchozí analogická řízení lze mít důvodně za to, že by trest byl vykonán dříve než by NS o dovolání rozhodl, a to by tak pozbylo praktického významu.

 

Z tohoto důvodu žádám tímto Nejvyšší soud o poskytnutí odkladu případného nástupu trestu do doby, než toto řádně podané dovolání bude Nejvyšším soudem posouzeno a o něm rozhodnuto.

 

                                                                                         I.

 

Jako obžalovaný namítám, že byla porušena celá řada zásad trestního řádu, a to do té míry, že napadené usnesení, ale i prvostupňový rozsudek představují zjevný exces, vymykající se jak zákonné úpravě (zejména trestnímu řádu a vnitřnímu kancelářskému řádu soudů), tak ustálené judikatuře, tak i dřívějším rozhodnutím Nejvyššího soudu ve věci trestného činu maření úředního rozhodnutí učiněných.

 

Rozsudek soudu 1. stupně a usnesení soudu 2. stupně pak jsou prokazatelně v rozporu se zákonem (zde trestní řád) a vnitřními prováděcími předpisy (zde kancelářský vnitřní řád pro obecné soudy). 

 

Celé řízení, od samého začátku do konce, trpí velmi závažnými procesními, i věcnými a hmotně právními vadami, kdy každý ze stupňů v trestním řízení jich udělal několik – a další stupně přidávaly jen další a další vady, namísto aby se snažily předchozí odstranit.

 

Trestní řízení bylo zahájeno tak, že dodnes vlastně zahájeno nebylo, neboť obžalovanému nebylo doposud platně sděleno obvinění, a to přes četné výzvy dovolatele, aby se tak stalo.  To ostatně konstatoval i odvolací soud ve svém usnesení ze dne 31. května 2016, č.j. 10 To 248/2016, kde přiznává neodstranitelnou vadu přípravného řízení – neplatné sdělení obvinění. Přesto, že na ně dovolatel sám opakovaně upozorňoval a žádal nápravu, arogantní policie i státní zastupitelství setrvali na svém – až do zavinění neodstranitelné vady přípravného řízení. Aniž za to byl odpovědný státní zástupce potrestán. 

 

Soud 1. stupně, namísto aby vrátil věc k došetření a odstranění vad přípravného řízení, nesmyslně nařídil hlavní líčení.

 

To navíc nařídil tak, že ho nebylo možné konat a muselo být odročeno z důvodu nedodržení lhůty na přípravu.

 

Když ho konečně konat možné bylo, soudkyně Holasová vrátila věc státnímu zástupci k došetření, což již dříve citovaným usnesením KS zrušil. S tím, že v této fázi již věc k došetření vrátit nelze, neboť bylo nařízeno hlavní líčení.

 

Zmatek a naprostá neprofesionalita všech dosud zainteresovaných osob jsou markantní na první pohled a logickým důsledkem mělo být zastavení trestního stíhání pro zmatečnost řízení.

 

Když byl – 21. září – konečně vydán – jiným soudcem - rozsudek, bylo dovolateli násilím zabráněno (soudem) se účastnit jeho vyhlášení, takže o něm nevěděl a nemohl si podat odvolání na místě. Tím byl výrazně zkrácen na svých právech a hlavní líčení učiněno zmatečným, neboť obžalovaný má právo se hlavního líčení účastnit, a to všech jeho částí.

 

Zdůvodnění odvolacího soudu, že se tak stalo zákonně, po neuposlechnutí výzvy, je zcela zcestné, neboť výzva učiněná mimo meze zákona je výzvou nezákonnou a tudíž i neplatnou,  a za takovou lze jednoznačně označit i výzvu, aby obžalovaný povstal. Takovou povinnost obžalovaný nemá a nic mu to neukládá.

 

Nutno podotknout a zdůraznit, že v jiném řízení byl na téhož dovolatele vydán zatykač, když se na vyhlášení rozsudku vzdálil. Teď totéž udělal soud – opět aniž by byl kdokoliv potrestán. A dokonce aniž by bylo řízení označeno za zmatečné.

 

Obžalovaný naprosto právem namítal podjatost odvolacího senátu v daném složení (Rudá, Sochorová, Lada), což podrobně vysvětlil a zdůvodnil (viz námitka podjatosti). Obě soudkyně k němu měly osobní poměr, soudkyně Rudá je příbuznou soudce Rudého, který byl opakovaně z jeho kauz vylučován jako předseda OS P – 9, soudkyně Sochorová, zde předsedkyně senátu, již před 7-mi lety držela zjevně bezdůvodně téhož obžalovaného 2 a půl měsíc ve vazbě, a to v řízení, kde se žádný trestný čin nestal, jak bylo nakonec soudem konstatováno.  A soudce Lada byl předsedou soudu v Kladně, kde se celé nesmyslné řízení se zrušeným rozsudkem a bezdůvodnou vazbou odehrávalo.

 

Svou podjatost samozřejmě plně všichni tři prokázali v průběhu odvolacího řízení, kdy nebyli schopni vyvrátit jediný argument dovolatele.

 

Jestliže u odvolacího soudu rozhodoval podjatý senát, proběhlo neplatným způsobem i odvolací řízení a nelze s dokumentem na něm  soudem vydanými nijak argumentovat.

 

Krom toho – dovolatel zdůrazňuje a namítá, že jím vznesená námitka podjatosti nebyla vůbec postoupena dovolacímu soudu, ač mu adresována a určena byla a ač mu postoupena měla být, resp. to bylo povinností Vrchního soudu v Praze,  neboť obsahovala i námitky vůči soudcům Vrchního soudu v Praze, a to námitky zcela odůvodněné a podložené, jak se také později podle jejich rozhodnutí naplno prokázalo.

 

Ohledně odvolacího senátu 10 To to není námitka jediná, lze uplatnit i zmatečnost řízení před odvolacím soudem, kdy nebylo dodrženo ani běžné pořadí jednotlivých výstupů a zejména pak zásada, že obžalovaný hovoří vždy jako poslední. Zde tomu bylo přesně naopak, jako poslední hovořil státní zástupce, který se do role obžalovaného zatím nedostal.

 

Odvolací senát se – v duchu jednání před soudem 1. stupně – nedokázal vypořádat s uplatněnou argumentací obžalovaného, a prostě ji přešel. Zejména pak nedokázal nijak vysvětlit, proč nemá ve spisu dvě zjevně neplatné výzvy k nástupu trestu z řízení 1 T 61/2011 u OS P – 10 (v souvislosti s ním  a s nimi byl postaven před kárný senát soudce Lázna), na které se obžalovaný odvolával jako hlavní důvod, proč nevyhověl výzvě vydané vyšší soudní úřednicí, když v předchozím řízení se právě před kárným senátem soudce vymlouval na to, že výzvu vystavila „nekvalifikovaná soudní úřednice“.

 

Dovolatel stran obžaloby argumentuje tím, že k nástupu trestu dostal neplatnou výzvu, neboť ji vystavila vyšší soudní úřednice. O tom ale zákon nemluví a výslovně to nepřipouští. V zákoně – zde Trestní řád – je všude výslovně uvedeno, že předseda senátu vyzve odsouzeného k nástupu trestu, a nikdo jiný. O vyšším soudním úředníkovi není v zákoně ani slovo a praxe, kdy vyšší soudní úředník zasílá výzvu k nástupu trestu, je jednak naprosto nepřípustným excesivním rozšířením zákona, což ale Ústava a jí nadřazená Listina základních práv a svobod neumožňuje (Státní moc lze uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem) a jednak „ustálenou nezákonnou praxí“ , jak ji definoval v nedávném kárném řízení proti předsedovi KS v Budějovicích Milanu Tripesovi kárný senát NSS.

 

O vyšších soudních úřednících Zákon č. 121/2008 Sb. stanoví, že „vyšší soudní úředník může, nestanoví-li zákon jinak, provádět veškeré úkony soudu 1. stupně“, zde ovšem zákon jinak stanoví, kde tímto zákonem je Trestní řád, a ten stanoví, že výzvu k nástupu trestu zasílá pouze předseda senátu.

 

Ustálená nezákonná soudní praxe, kdy si soudci ulehčují svoji práci jejím přenášením na soudní úřednice, na tom nemůže vůbec nic změnit.

 

Krom toho : Vyšší soudy, pokud je známo, do doby, kdy se tento konflikt odehrál, žádný podobný případ neřešily, neexistoval tedy žádný závazný právní výklad, a jde tak o otázku zásadního právního významu, neboť výzvy k nástupu trestu jsou rozesílány – v rozporu se zákonem – desítkami a možná stovkami vyšších soudních úředníků ve stovkách případů, což nad zákonností této činnosti soudů vytváří veliký otazník.

 

I kdyby ale zákonnost tohoto postupu potvrzena byla, jednalo se v dané době o soudy neřešený střet právních výkladů, kdy dovolatel jasně sdělil – a doložil – soudu svoje stanovisko a soud na ně měl reagovat. A to zcela jistě jinak nežli vydáním zatykače za půl roku (!!) od vznesení námitky.

 

Za projevený a zákonem podložený právní názor nelze nikoho trestat, stejně jako nelze požadovat slepou poslušnost každého rozhodnutí jenom proto, že ho vydal soud. Naopak, existuje obecná – a zákonná – povinnost postavit se zjevně nezákonnému rozkazu (pokynu) a tento nevykonat, není-li pochybnosti o tom, že je zjevně v rozporu se zákonem.

 

Dovolatel dále uvádí, že za stejnou činnost – tedy maření úředního rozhodnutí – nebyla dosud nijak potrestána soudkyně OS v Kladně Jitka Hauptmanová, ač prokazatelně mařila nástup trestu dovolatele po dobu celkově 5-ti měsíců tím, že na něj nevydala zatykač.

 

Jestliže měla za to, že mu byla zaslána platná výzva, na kterou dovolatel nenastoupil výkon trestu, měla ho upozornit, že na platnosti výzvy trvá a poté neprodleně vydat zatykač – což se nestalo. Naopak, soudkyně sama mařila nástup trestu po dobu celých 5-ti měsíců (!!!), a jestliže za to nebyla nijak potrestána, natož pak nepodmíněným trestem, lze z toho logicky dovodit, že se žádný trestný čin nestal, neboť máme rovnost občanů před zákonem a o nečinnosti soudkyně Hauptmanové po dobu dlouhých 5-ti měsíců státní zastupitelství samozřejmě vědělo, a ví i nadále.

 

                                                                                 II.

 

Dovolatel dále namítá i zjevnou nespravedlnost a úchylku od ustálené soudní praxe v dané věci, neboť je zcela nevídané, aby byl někdo odsouzen k nepodmíněnému trestu za skutek, který byl v době předchozího výkonu trestu již znám, natož pak skutek, spojený se samotným předchozím výkonem trestu.

 

Takové skutky se řeší zásadně po dobu výkonu trestu a je-li odsouzený propuštěn na svobodu, má se za to, že s ním byla veškerá dosavadní trestná činnost dořešena. Je naprostým excesem, aby byl odsouzený propuštěn po výkonu nepodmíněného trestu, dva roky žil zcela v klidu  a spořádaným životem, bez konfliktu se zákonem – a najednou si orgány činné v trestním řízení vzpomněly, že ho chtějí ještě potrestat za něco, co dobře věděly již před jeho propuštěním.

 

Takový postup nese nepopíratelné prvky sadismu (a nikoliv výkonu spravedlnosti) a snahy ničit dovolateli znovuvybudované civilní zázemí stůj co stůj za každou cenu v nepravidelných několikaletých intervalech, pokaždé jednou za dva až tři roky, přičemž každá záminka k tomuto je dost dobrá.

 

O nějaké „snaze o nápravu pachatele“ pak už nemůže být vůbec řeči, neboť ten právě uplynulým životem na svobodě beze vší pochybnosti prokázal, že žije řádně a řádně se živí a že naopak návratem do kriminálního prostředí věznic bude z této normálnosti zcela a zcela bezdůvodně zase vytržen.

 

Taková činnost je ovšem v příkrém rozporu s výkonem spravedlnosti a posláním justice tak, jak ji má společnost, i zákonodárce na mysli.

 

Nadto je třeba – a nutno – zdůraznit, že už předchozí výkon trestu, o nějž zde jde, byl jedním velkým excesem ze strany státních orgánů, což nepokrytě přiznal i Ústavní soud ve svém usnesení č.j. I. ÚS 1486/2015, když připustil, že 5 měsíců nepodmíněně za pohrdání soudem je trest „zcela ojedinělý“. De facto že dovolatel je v daném čase jedinou osobou, která takový trest dostala - a také vykonávala.

 

                                                                                         III.

Obžalovaný zde zdůrazňuje, že základním principem právního státu je princip právní jistoty a předvídatelnosti práva, které zde byly hrubě porušeny – neboť  o jaké právní jistotě zde lze hovořit, jestliže dovolatel je odsuzován za naopak přesné a přísné respektování práva a zákona (zde Trestního řádu), zatímco soudy, které ho – za to -  dosud soudily, se právně nedokázaly opřít vůbec o nic, jen o vlastní vyjádření a vlastní – ničím nepodložené – názory a údajnou ustálenou – nezákonnou – soudní praxi.

 

Ani soud 1., ani soud 2. stupně se ani nepokusily argumenty dovolatele nijak vyvrátit nebo s nimi polemizovat – prostě je ignorovaly, což je rovněž právní exces, neboť soudy jsou povinny svoje rozsudky řádně a srozumitelně zdůvodnit.

 

                                                                                 IV.

 

Na základě výše uvedených skutečností proto navrhuje dovolatel soudu dovolacímu, aby vydal následující

 

                                                                          Usnesení :

 

1)     Usnesení Krajského soudu v Praze č.j.  10 To 502/2016 ze dne 28. února 2017

                                                                          s e     r u š í.

 

2)     Soudci senátu 10 To Krajského soudu v Praze JUDr. Helena Rudá, JUDr. Jitka Sochorová a Mgr. Roman Lada jsou

 

j s o u     v y l o u č e n i.

 

z rozhodování ve věci obžalovaného Ing. Jiřího Fialy.

 

 

                                                                                                                      Ing. Jiří Fiala 

                                                                                                               obžalovaný a dovolatel

 

 

 

 

_________________

_________________