Bez sloupu i nadále

Details

Created: Sunday, 26 March 2017 11:32

Written by Ing. Jiří Fiala

Hits: 2604

Jsou církevní záležitosti, které dalece přesáhnou rámec církví samotných a zasáhnou celou společnost. Pak se právem dostávají i na naše stránky.

 Asi nebude sporu o tom, že třeba Vánoce či Velikonoce jsou celostátní a celonárodní záležitostí a kdo je neslaví, nebo alespoň nezná, ten se z tohoto národa jednoznačně vyděluje. I když to jsou svátky původem ryze církevní, křesťanské - a křesťanské církve dnes určitě většinu netvoří. To jen pro příklad.

Druhým příkladem jistě může být Jan Hus a husitství vůbec. To přeci zdaleka není jen církevní záležitost, stala se celonárodní, ať už se k ní někdo staví pozitivně, nebo negativně. To obvykle právě podle toho, k jaké církvi patří nebo patřili jeho předkové.

A konečně, velmi živým takovým příkladem jistě bude i spor o Mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze, resp. o jeho znovuobnovení.

Prý se tak má stát po stu letech, tedy v roce 2018, kdy tomu bude 100 let, co byl - krátce po vzniku nové republiky -  žižkovskými pivaři vedenými Frantou Saurem stržen.

Protože je to na Staroměstském náměstí, a ne třeba na nádvoří arcibiskupského paláce, je to skutečně záležitostí všech, a ne jen církve katolické samotné, co tam obnoveno bude. Protože kolem toho budeme chodit všichni, a to nejen obyvatelé, ale i návštěvníci Prahy. A ti se jistě budou ptát, co to je, k čemu to je a co to znamená.

Úsilí jeho současných obnovitelů tak narazilo na zásadní stigma českých dějin, ba i prapůvod, proč byl sloup - jako symbol nenáviděného mocnářství a jeho vládnoucího Habsburského rodu - stržen.

Nepomohly uchlácholující pohádky o tom, že je to vlastně pomník všem obětem 30-ti leté války nebo že je to pomník právě k ukončení 30-ti leté války jako poděkování za dlouho očekávaný mír. Protože - není.

Byl - a je -  to pomník vztyčený k oslavě habsburského vítězství ve 30-ti leté válce (vzdor tomu, že tato válka asi skutečných vítězů neměla) - což by se snad - s odstupem 4 staletí - dalo přežít - ale hlavně : Je to pomník - a to je také jeho pravý původ a poslání - k oslavě vítězství rekatolizace v protestantské zemi, tedy v husitských Čechách. Je to pomník ve své době provokující a urážející většinu obyvatel země a slavící jejich porážku. Vlastně - posmívající se.

Asi i proto se stal terčem útoku davu hned v prvních dnech nové republiky, ač ta se k násilí rozhodně nehodlala hlásit a z Rakouska převzala a zachovala, co se dalo - ostatně, Rakousko počátku 20. století již nebylo tyranským vítězem ze 17. století, ale  demokraticky fungujícím státem, v němž Češi měli své poslance v Říšské radě a jim odpovídající podíl na celostátní politice a rozhodně už nebyli diskriminovaným a utlačovaným národem, nýbrž národem, jehož postavení takřka odpovídalo jeho příspěvkům do celostátního koše.

O tom, že v době předbělohorské byly Čechy z 90% nekatolické, netřeba pochybovat, stejně jako o tom, jak surově se chovali bělohorští vítězové v poražené zemi. Následky ostatně do jisté míry neseme dodnes.

Právě nedávno jsem si to uvědomil, když jsem se zájmem sledoval jednotlivé díly pořadu o české šlechtě, v současnosti běžícího na ČT.

Žádný z těch rodů, o nichž pořady byly, totiž nebyl protestantský, natož husitský nebo bratrský - tato šlechta prostě byla vyhubena, ať už fyzicky či vysídlením - a dodnes se z toho nevzpamatovala nejen ona nekatolická šlechta, ale ani národ sám, který tak zůstal bez představitelů a bez vůdců.

Katolická církev v současnosti bezesporu ukazuje národu především svou vlídnější tvář a chová se, jakoby toho horšího chtěla zapomenout. Udělala a dělá mnoho dobrého, viditelně opravené fary a kostely a kapličky po celé zemi jsou toho nejlepší vizitkou, stejně jako lidé, kteří namísto třeba v drogách našli své nové ukotvení právě v ní - zaplať Pán Bůh za to.

Ovšem otevíráním starých křivd, notabene provokujícím pomníkem, si kardinál Duka i katolická církev jako celek dělá medvědí službu.

Slavit vítězství rekatolizace, navíc rekatolizace provedené způsobem, jenž sama římská církev hlasitě odsoudila, v původně protestantské zemi, zabolí vždy, a to nejen její současné představitele evangelických církví, ale všechny, kteří v této zemi cítí a ctí své kořeny. Uráží to většinu inteligentních obyvatel, kteří znají historii své země - a tedy také vědí, o co země touto rekatolizací a vyrváním ze seversky pokrokových a rozvinutých zemí přišla.

Starosta Prahy 1, na jejímž území má pomník, mimochodem dnes již hotový a složený kdesi v depozitu po částech, si stanovil jako podmínku obnovení pomníku, že nebude budit vášně a rozdělovat společnost. Obávám se, že v tomto případě je to podmínka ryze nesplnitelná. Je to totéž jako chtít vymazat historii země. A přinutit její obyvatele, aby ji zcela opustili a zapomněli.

Připomeňme, že nikde, ani v Německu, dnes nestojí pomníky na hitlerovský režim a že všechny postsovětské země - snad s výjimkou Ruska samotného - se zbavily i připomínek stalinismu. Pravda, je to historie mnohem čerstvější, také mnohem drastičtější - ale podstata zůstává.

Na ostudné kapitoly vlastní historie se národy snaží zapomenout, je-li to historie importovaná, pak tím spíše a tím snázeji.

Konečně, nevím, jak by třeba Rakušanům bylo příjemné, aby v Praze, hned vedle místa popravy 27 českých pánů a měšťanů, jim byl ukázán pomník slavící mj. i tuto popravu a rod Habsburků jako jejího vykonavatele.

Mně osobně, kdybych přijel do cizího hlavního města a tam mi ukázali pomník - podívejte se, co jste vy, Češi, tady způsobili a jak jste se tady chovali - bylo trapně a nevěděl bych, co na to říct, i když jsem osobně nikoho nepopravoval, ani jinak nepronásledoval.

Myslím, že kardinál Duka by udělal nejlépe, kdyby na obnovu rozdělujícího pomníku zapomněl, anebo si ho umístil někam na svůj, církevní pozemek, má jich přeci spoustu, nejen v Praze. V opačném případě se obávám, že nejen že žádného "souhlasu" ostatních nedosáhne, ale naopak - pochová i mnoho z toho dobrého, co jeho církev vytvořila a denně v českých zemích stále vytváří...

_____________________

_____________________