Když starý svět letí oknem,

 ten nový vždy dostává šanci.

 

 A je hlavně na něm, jak ji použije.

Napětí mezi většinově nekatolickým českým obyvatelstvem a prokatolickou vládou králů, především Habsburků, trvalo od smrti posledního českého - a současně jediného husitského - krále v Čechách, Jiříka z Poděbrad.

Nutně muselo - neboť jak jinak v zemi, kde se 90% obyvatel hlásilo k evangelické víře a jejím různým podobám, zatímco králové, nejprve Jagellonci, potom Habsubrkové, byli bigotní katolíci.

Posledním, relativně úspěšným pokusem českých protestantských stavů přinutit panovníka k respektování vůle velké většiny obyvatel království, byl Rudolfův Majestát, zrovnoprávňující obě konfese a zaručující náboženskou svobodu. Čeští stavové si jej vymohli na slabém císaři, ustupujícím ze svého zenitu.

Jenže - jako často i mnohem později - tak zásadní věc jako náboženská svoboda se ukázala nebýt věcí pouze českou - a vyvolala silnou reakci za hranicemi země.

Německo totiž bylo dvojí vírou rozpolceno neméně a tamní katolíci se snadno dovtípili, co by to pro ně znamenalo, kdyby v sousedních Čechách evangelická víra slavila triumf i oficiálně. A nechtěli to připustit.

Ač se toho srovnání málo užívá, je - podle mého názoru - zcela na místě. Takový malý předchůdce Brežněvovy doktríny - o omezené suverenitě. Stručně by se dala vystihnout asi takto : V prkotinách si dělejte, co chcete, ve věcech zásadních, majících vliv i na ostatní, si to ale rozhodně nezkoušejte. A co jsou zásadní věci, to budeme posuzovat my.

Kdo - my ? Tehdy to byla především bavorská Katolická liga.

Ta usoudila - jak již výše naznačeno - že tak zásadní věc jako uznání dvojí konfese prostě nelze připustit, a to ani v sousedním Českém království - no, a jak se věci řeší, když jednomu se to nelíbí - a druhý nechce uhnout ?

Tím, že se postaví armáda - a ta se pošle, aby druhému vyřídila vzkaz.

Jaký ?

To podle toho, jak ta armáda bude silná a kam až doputuje. A hlavně - na jaký odpor narazí.

A tak dva roky po vydání Rudolfova majestátu, v zimě 1611 - vpadla do Čech Katolická liga i vojensky, vpádem, který vešel do dějin jako "Vpád Pasovských".

Ti svou křesťanskou lásku ke svým - rovněž křesťanským - souvěrcům - projevili tím, že nesmírně brutálně zpustošili jižní a jihozápadní půlku Čech, od bavorských hranic až po Prahu - teprve tam se je spojenými českými silami podařilo zastavit a porazit.

V jižních Čechách ovšem řádili ještě mnohem déle - a nehodlali odtáhnout, dokud si nenaloupí dostatek, aby se jim výprava zaplatila - až prozíravý Rožmberk sáhnul hluboko do kapsy a v zájmu klidu svých panství i svých poddaných zbytky pasovských hord vyplatil, a ty teprve poté odtáhly z Čech.

Spoušť, kterou za sebou pasovští nechali, byla hozena na triko slábnoucímu císaři - Rudolfu druhému, jako jeho vina - a toho čeští stavové zbavili trůnu. Byli to přece jeho souvěrci a jeho příbuzní, kteří zorganizovali tuto trestnou výpravu do Čech. Za jejich opovážlivost prosadit si zoficiálnění dvojí konfese celé země.

Každý si asi dokáže snadno představit, že po tak dramatických událostech vztahy mezi mizivou katolickou menšinou a drtivou protestantskou většinou se v Čechách nezlepšily, ale právě naopak.

Poslední kapkou oleje, přilitou na poslední chvíli do doutnajícího ohně, bylo zboření dvou evangelických kostelů, v Broumově a v Hrobu u Duchcova.

Obojí sice německé oblasti, tehdy ale bylo konfesní hledisko mnohem důležitější nežli národnostní.

České stavy tuto opovážlivost právem považovaly za provokaci. A tou také přetekla pověstná poslední kapka trpělivosti.

Na tajném zasedání českých stavů bylo rozhodnuto o zbavení trůnu celého habsburského rodu - a ti, kdo to první měli pocítit, byli jejich místodržící na Pražském hradě.

Dva čeští katoličtí pánové Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka a Jaroslav Bořita z Martinic.

A když už byli stavové při tom, oknem za nimi letěl i jejich písař Fabricius.

Nikomu z nich se sice nic vážného nestalo, s ohledem na okolnosti (z jaké výšky byli vyhozeni a že stavové, kteří tak učinili, ještě za nimi pálili z ručnic) to lze považovat za malý zázrak - který také přeživší jaksepatří uměli prodat, šíříce historky o andělech, kteří je prý snesli na křídlech, či samotné Panně Marii, která je prý zachránila - ale jako výraz vzpoury proti vládnoucímu panovnickému rodu Habsburků to stačilo.

Druhou pražskou defenestrací začala tzv. Válka česká, první část dlouhého vojenského střetnutí v tehdejší Evropě o její budoucí uspořádání.

Bude pod kuratelou římského papeže, jako dosud, nebo se její severní část začne rozvíjet podle volnějších hospodářských pravidel, spojených především s evangelickým vyznáním ??

A kde budou hranice - mezi evropským Severem a Jihem ?

A - rovněž nemalý problém nevyřešeného konfliktu : Kam bude patřit České království ?

K bohatšímu Severu, kam směřovalo až doposud především svojí vírou i hospodářským vývojem, nebo k chudšímu katolickému Jihu, kam je táhli jeho současní vládci, Habsburkové ?

Ano, když letí minulost oknem, začínají se měnit dějiny.

Od pražské defenestrace v r. 1618 právě dnes uplyne 399 let. Dost na to, abychom si ji - i její odkaz - připomněli...

_________________

_________________