Prezidentští panáci

Details

Created: Friday, 03 November 2017 08:45

Written by Ing. Jiří Fiala

Hits: 1996

Jedny volby máme za sebou, druhé se blíží. Kvapem. Ty prezidentské. A vypadá to, že mohou dopadnout zase jen stejně jako ty první – buďto špatně, a nebo ještě hůř.

     V těch parlamentních jsem hodil do urny bílý lístek se vzkazem, že žádná z kandidujících stran neřeší nejdůležitější problém země – totiž problém justice a jejího stavu.

     O současných prezidentských kandidátech to lze říci rovněž, i když to není to podstatné, o čem chci napsat. Tím je něco jiného. Zaujal mne totiž v novinách článek „Vyznamenat Mašíny? Kandidáti na Hrad jsou proti“

     Úžasná pestrost názorů a politických směrů, že?! Začíná to totiž připomínat jednotnou kandidátku Národní fronty, kde všichni kandidáti prošli předchozím schválením vládnoucí strany a rozdíly mezi nimi byly akorát ve jménech, nikoliv v programech. Ty byly totiž komunistické beze zbytku všechny. Jedinou skutečnou volbou proto bylo nevolit a vnucenému volebnímu diktátu se prostě vzepřít. Nenechat se vmanipulovat.

     Ne nadarmo se – správně říká, že právě vztah k bratřím Mašínům a jejich odbojové skupině je prubířským kamenem vztahu jedince ke komunistické minulosti země a vyrovnání se s ní.

     Česká republika má již přes 20 let platný zákon o protiprávnosti komunistického režimu a právu každého na spravedlivý odpor proti němu, přesto, zdá se, že – stále zpracování komunistickou propagandou – si většina postkomunistů představuje tento odpor tak, že se plně spokojí s verbální proklamací, zatímco ti, kteří podle tohoto zákona tehdy postupovali, pro ně i nadále zůstávají zločinci.

     Žádná postkomunistická země se nemůže pochlubit tak akční a přitom výrazně úspěšnou odbojovou skupinou, jakou byla právě ta bratří Mašínů. A to platí i pro Polsko, kde jinak odpor proti komunistické vládě byl tradičně nejmasovější ze všech socialistických zemí. Zatracovat bratry Mašíny kdy především znamená zbavovat se dobrovolně rodinného historického zlata, které nám právem ostatní mohou jen tiše závidět. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost dvou údajně diskutabilních smrtí strážmistra Honzátka či účetního při přepadení peněz na výplaty v Kovolisu Hedvikov, jež bratři Mašínové chtěli použit  - a také skutečně použili – ne k osobnímu obohacení, ale pro vyzbrojení celé skupiny a umožnění finančního krytí její činnosti. Jejich výsledky při organizace odporu tuto akci zcela ospravedlňují a legalizují. Jestliže se jim při tom někdo postavil na ozbrojený odpor, musel počítat s tím, že to nejspíš nepřežije, zákony partyzánské války jsou v tomto směru neúprosné, zajatci se neberou. Ani jednou ze stran.

     Není jistě bez zajímavosti, že stejný postup partyzánů za německé okupace nikdo neodsuzuje dodnes, a to kdekoliv po Evropě. Naopak – byl předpokládanou a předpokladatelnou samozřejmostí.

     Bratři Mašínové mají v českém národě jiný problém, než jsou legitimní zabití ozbrojeného nepřítele v boji. A sice ten, že ve srovnání s jejich příkladnou statečností obzvláště kontrastuje zbabělost davu, a to tehdy – stejně jako dnes. Je dobře si uvědomit, že kdyby v odporu proti komunistickému režimu udělala jen desetina národa desetinu toho, co bratři Mašínové, tak tu žádný komunismus prostě nikdy nebyl – a s ním by nebyl ani Babiš, ani Zeman, ani všichni další pohrobci komunismu, včetně současně kandidujících prezidentských panáků, jak se ukazuje – všech najedno brdo.

     Jenom ukazují, z jaké vrstvy vzešli a jakou část společnosti zastupují – a že to rozhodně nebude ta část, co za komunistů trpěla útlakem, natož cíleným pronásledováním.

Beztvaré, bezvýznamné siluety panáků, kde rysy skutečných osobností nikdy nevznikly. A ty že máme volit?! A proč vlastně?! Aby tady dalších pět let udržovaly beztvarou, bezvýznamnou politiku stejných nul, jakými jsou samy?!

     Děkuji – nechci. Už jsem zvracel.

     Katalánsko vyhlásilo 27. října nezávislost. Česká republika, při vědomí své nedávné historie, ale i historie starší, navíc v předvečer vlastního výročí nezávislosti, namísto zaslání upřímné a vřelé gratulace zaujala opatrně negativní postoj, kterým se v současnosti presentuje celá EU. Popírajíc tak nejzákladnější hodnoty, na nichž vznikla. Její otcové – při pohledu na její levicově vychýlenou současnost, se nutně obracejí v hrobech. Dej jim Pán Bůh lehké odpočinutí.

     Protože za ten žalář národů, kterým se současná EU stala, opravdu nemohou nést odpovědnost.

     Ale těch, co ji skutečně nesou, bychom se měli dokázat včas zbavit. Pochopitelně především ve vlastním zájmu.

Autor je politický vězeň, t.č. v Ostrově n. Ohří   -   28. října 2017