Kdo chceš ctěn být...

Details

Created: Monday, 29 October 2018 17:40

Written by Ing. Jiří Fiala

Hits: 2106

Krátce se vrátím k právě uplynulým oslavám 28. října a 100. výročí republiky - důstojného výročí, slaveného  s nedůstojnými lidmi. 

 Netušil bych, že je možné do jisté míry zprotivit mi i výročí, kterých si sám vážím a ke kterým mám upřímný citový vztah - a přec. Letos  to bylo výročí nejprve 21. srpna, jež jsme za mého mládí nesměli slavit vůbec, ba i jen připomínka byla trestná - asi podobně jako zmínka o Plzni osvobozené Američany - a o to vzácnější nám potom bylo, když se konečně svobodně a veřejně mohlo o všem mluvit a vše připomenout. 

I zde ale zjevně platí, že méně často znamená více - a že omíláním jednoho tématu pořád dokola, byť tématu původně přitažlivého a zajímavého, se může dosáhnout i zcela opačného efektu, než bylo asi na počátku zamýšleno. 

A podobně k tomu neměl daleko ani právě uplynulý, 28. říjen. 

Zejména pokud by se člověk omezil jen na ty oslavy, jež by mu nabídla oficiální média. 

Především, už při pohledu na dnešní hradní a vládní garnituru ztrácí člověk pomalu chuť něco slavit, natož být na češství hrdý - a to vzdor tomu, že vládnoucí velkoestébák je Slovák. 

Pokud tuto garnituru srovnáte právě s muži 28. října, v čele s historickou trojicí - Masarykem, Štefánikem a Benešem, pak je právě dvojnásob smutno - kam jsme to po stu letech dotáhli. 

Oč je neradostnější současnost, o to více se - zdá se - všichni utápí v první republice, o které vskutku slyšíte - dnes - ze všech stran. 

Ne že by k tomu nebyl důvod, ne že bychom na ni neměli být hrdi - ale platí to, co jsem v úvodu napsal o 21. srpnu. 

A hlavně : Ustavičným vyzdvihováním 80 a více let staré historie se ukazuje jeden jistě nechtěný efekt - totiž o to bolestivěji vyniká právě ona neradostná současnost. A na tu opravdu být hrdi nemůžeme, přestože jsme formálně svobodni. 

Napadá mě, že těch 20 let první republiky nemohlo být takovým zázrakem samo o sobě, protože 20 let je neskutečně historicky krátká doba skoro na cokoliv. 

První republika mohla být jen proto natolik úspěšná, že jí předcházel jiný - zjevně šťastný a po několik generací trvající - vývoj, nejpozději od r. 1848 - tedy zrod a rozvoj svobodného spolkového života, a tím i života národního, jenž zapříčinil, že jindy druhotný národ, jednu dobu nedávno dřívější už téměř před asimilací s dominantním německým prostředím, se rozvinul a dostal do popředí natolik, že mohl právem žádat místo "v rodině svobodných evropských národů", jak stálo v jeho ustavující deklaraci z října 1918. 

Jak to říkal Masaryk ? Že státy se udržují těmi ideemi, na nichž byly zrozeny ?? 

Nikdy to nemohlo vyniknout více než právě při těchto - jinak velkolepých - oslavách. 

Protože - přes vnějškovou zlatou fasádu - většina občanů cítila - že to "jaksi není ono", že tomu pořád něco chybí. 

A to něco - to jsou právě ty idee, na nichž se tento stát před 100 lety zrodil. 

Idee svébytné a sebevědomé občanské společnosti (po které volal už Havlíček), idee poctivosti k sobě i ostatním, idee pracovitosti a slušnosti, spoléhání na vlastní - nemalé - síly. O to větší, oč jsou silnější právě tyto idee. 

Mimochodem, Československo samo o sobě a jeho vznik jsou nejlepším důkazem absolutního vítězství ducha nad mrtvou materií - neboť nelze si představit fantasknější myšlenku nežli byl ještě v r. 1914 zrod samostatného státu, opírajícího se o stotisícovou vlastní armádu. Tomu by nevěřil ani ten největší snílek, natož machiavelistický materialista - a přece se to stalo skutečností. Právě silou těchto ideí. 

Ale zpět k ideím, na nichž ČSR vznikla. 

Lid správně cítí, že ona vládnoucí garnitura je dnes nemá - a neumí je ani ničím nahradit. 

Hrabivost a touha po mamonu jsou ve srovnání s velikostí ideí, pro něž se obětují životy, ubohým šidítkem pro dosud nechápající nemluvně. 

Proto sebevelkolepější a sebedražší podívaná nemohla uspokojit tuto základní duševní a duchovní potřebu - být hrdý na to, že jsem občanem této země, na to, co se v ní dnes děje a kdo jí vládne a co za sebou zanechává na domácím i mezinárodním kolbišti. 

Nejblíže těmto ideím ještě byli tam, kde vzali oslavy 100 let republiky do vlastních rukou - a sami si vysadili lipku, zazpívali hymnu, zavzpomínali, jak to tam asi tak bylo před 100 lety, co kdo z oné vesnice či města za těch 100 let dobrého udělal a čím přispěl k větší slávě národa i své a za co bychom se nikdy nemuseli stydět. 

Neradostné duchovní současnosti si - pokud jsem slyšel - všimli i ti, kteří se historií úspěšně po léta zabývají, z těch známějších třeba Petr Hora Hořejš ve svém interview na ČRo 2 (autor Toulek českou minulostí) nebo Pavel Kosatík, autor scénářů posledních filmů a pořadů o naší historii (též můj skoro spolužák).

Oba svorně konstatovali absenci myšlenek, na nichž 1. republika vznikla, stejně jako neradostnou kondici české společnosti, která ji zastihla právě v den 100. výročí republiky.

Možná bychom si - když už je všude tolik slyšet o první republice - měli říci, proč vlastně na ni lidé tolik vzpomínají a v čem je největší rozdíl oproti současnosti.

Použil bych k tomu slov své babičky, jež ji prožila jaksi v nejproduktivnějším věku. A ta na její adresu řekla toto:

Tehdy se nejslušněji jednalo s lidma.

Kdo poznal naše úřady, a především soudy, hned ví, o čem je řeč. 

A právě tento rozdíl asi také nejvýstižněji charakterizuje oba stavy : Stav za první republiky - a dnes. 

A její opěvovači by nikdy neměli zapomínat : Oč více ji dnes opěvují, o to bolestivěji vyniká současná neradostnost.

Jak to říkal Neruda :

"Jeť sláva otcův krásný šperk pro syny … však kdo chceš ctěn být, DOBUŤ CTI SI SÁM  !!  

__________________

__________________

Ano, zaplakal by. A to i přesto, že "jeho" národ přežil. 

Stav, ve kterém se dožívá 100. výročí republiky, by ho ale rozhodně nepotěšil... 

__________________

__________________