AR : Sardarapat - památník hrdinů

Details

Created: Wednesday, 20 November 2019 17:41

Written by Ing. Jiří Fiala

Hits: 877

Dvě památná místa Arménie, která byste měli i vy navštívit, pokud chcete říci, že jste tam byli : Sardarapat a Edžmiatsin.

Naše vlastní foto Malého a Velkého Araratu z Edžmiatsinu. Ale - stejně jako předtím, platí : Před nimi vinice, mezi nimi hranice... 

 SARDARAPAT je spojen s moderní arménskou historií. Je to památník bitvy z května r. 1918 s Turky. Skoro se nechce věřit, že na konci 1. světové války, kterou Turecko prohrálo, bylo ještě schopné - vyrazit na Armény. Asi jim museli hodně ležet v žaludku, anebo chtěli zahladit stopy po předchozí genocidě - podle zásady, že mrtví nemluví. A nemohou ani nic dosvědčit. 

Zkrátka - co se nepovedlo Turkům v r. 1915, případně v letech následujících, rozhodli se udělat rázně a jednou provždy - a vyrazili na Armény na jaře 1918. Dvěma proudy, ze severu, a z jihu. 

Sardarapat je na té jižní cestě, mimochodem na dohled od dnešní turecké hranice, která se vine pod  tímto návrším, ze kterého je nádherný rozhled do okolní rovinaté krajiny. 

Na druhou stranu nežli hranice je město Armavir, středisko tohoto kraje. 

Památník na Sardarapatu je tedy něco jako náš Vítkov, prostě památník jednak jedné velké bitvy, kterou Turci prohráli - a Arméni se tak jako národ zachránili, jinak jim hrozilo vyhubení a jednak, v druhém smyslu, pomník všem, co padli v boji za svou vlast. 

Jsou tam tedy i poměrně čerstvé hroby padlých z karabašské války - a řeknu vám, zabušilo mi srdce, když tam vidím především ročníky, k nimž i já patřím - tedy 1962-65, s označeným datem úmrtí obvykle 1992, 1993. 

Hned na tu válku kouká člověk jinak, když mu dojde, že to byli všechno jeho vrstevníci - a že být to u nás, mohl jsem tam teď ležet i já. Nebo třeba celá naše třída, jak v tom románu Na západní frontě klid. 

Do areálu vstupujete skvostnou Bránou hrdinů. 

Pokud jde o památník samotný - je takový, typicky sovětský. Tedy - megalomanský. Místem se rozhodně nešetřilo. Jenom ten památník celý projít, je procházka dobře na hodinu, rozlohou tak dobře přes kilometr. Tedy od této brány se zvonky na druhou stranu, k muzeu. 

 A tohle už je to muzeum. Jak oné bitvy z května 1918, tak i celé kultury a historie. A ta je tady stará nejméně 4 tisíce let. Tedy 2 tisíce po Kristu, 2 tisíce před Kristem. Kristus akorát jako poločas. 

K muzeu procházíte dlouhatánským sadem růží... 

Když jsme se vraceli, byla tam jedna babka, trhala si odkvétající růže. Tomáš se s ní dal do řeči, resp. ona s ním, protože to oni hrozně rádi, nevydrží nechat projít cizince, aniž by je neoslovili. 

A Tomáš se s ní mohl bavit, tak ho asi považovala za zdejšího, mě za vzdálenějšího, tak jednu z těch růží dala mně. Docela mě to překvapilo. Dozajista příjemně. 

A než jsme došli k východu, už šli dva vojáci - a jeden se nás ptal, jestli nám tu růži babka neprodala... Ne, říkáme, jen dala. 

Vidíte - i tady : Taky - přísnost na prostý lid... 

Tak to už je ten růžový sad - s hlídacími orly, jako tady u památníků všude. 

____________

A tady ho máme - "mezinárodně hledaného zločince" : WANTED !!  (All over Europe). Crime suspected : Education of his son !! 

_______________

A na závěr : Zvonkohra zblízka. Ostatně - právě se blížilo poledne. 

 A když už jsme u té karabašské války - sem patří ještě jedna fotka, byť až z další reportáže - protože je z Edžmiatsinu - a sice : Památník dopisů z fronty, co psali vojáci svým blízkým... 

 Dopisy z fronty v Karabachu.

_______________________

_______________________