Válka v Arcachu skončila. Příměřím.

Details: Created: Saturday, 14 November 2020 09:24; Written by Ing. Jiří Fiala; Hits: 1054

Nikoliv mírem.

Pohled tamního residenta Tomáše Jadlovského.

Konec války v Arcachu a následný vnitropolitický vývoj v Arménii

Tomáš Jadlovský

10. listopadu 2020 skončila šestitýdenní válka o Arcach, známější jako Náhorní Karabach, a souběžně se rozhořely nepokoje na vnitropolitické scéně v Arménii. Příčinou je příměří, kterému někteří říkají kapitulace, někteří zrada arménského vedení, někteří taktický mír a záchrana alespoň části území před hrozbou ztráty celého Arcachu.

Válka, ve které mnohem slabší a hůře vyzbrojená Arménie dlouho hrdinně odolávala, ani jinak dopadnout nemohla. Není třeba být vojenským stratégem, aby bylo jasné, že mnohem lidnatější a bohatší Ázerbájdžán, masivně podporovaný a vyzbrojovaný Tureckem, se na válku dlouze a pečlivě připravil; a osamocená Arménie mu těžko mohla čelit sama. Z mezinárodně-politického hlediska je sice Arménie ve vojenském obranném bloku s Ruskem a některými dalšími zeměmi, ale potíž je v tom, že Arcach není z pohledu mezinárodního práva součástí Arménie. Ázerbájdžán si byl dobře vědom, že v Arcachu může cokoliv, zatímco v Arménii nikoliv. Proto byly z ázerbájdžánské strany použity v Karabachu dokonce i zakázané ničivé kazetové zbraně, a svět ve víru koronavirové krize a prezidentských voleb ve Spojených státech řešil jiné problémy.

Z přiložené mapy si může každý udělat představu o příměří. Šedé území je Ázerbájdžán a modré, zelené a červené je Karabach, který odchází do historie.

Modré území Ázerbájdžán dobyl a zůstává mu jako válečná kořist. Zčásti jde o území výhradně obydlené Armény a dnes opuštěné, zčásti šlo i před válkou o neosídlené území, které zůstalo po předchozí válce v 90. letech jako nárazníková zóna. Po podepsání příměří musí Arménie v řádu dní až týdnů odevzdat červeně označená území Ázerbájdžánu.

Odtud v těchto dnech odchází Arméni a odvážejí vše, co se dá. Opuštěné domy někdy podpalují, jak je vidět na obrázku z města Karvačar, ze kterého už za pár dní bude ázerbájdžánský Kelbadžar.

Od prosince 2020 budou Arméni ovládat jen zeleně vyznačené území.

V něm chybí zejména historické hlavní město Šuši, které padlo do rukou Ázerbájdžánu v posledních dnech bojů a přimělo arménské vedení k příměří. Jakkoliv arménští politici nemají z podmínek příměří žádnou radost, nic jiného jim nezbylo. Slabší arménská armáda nemohla čelit ohromné přesile, která byla celou dobu války doplňována moderními tureckými a izraelskými zbraněmi.

Je symbolické a zároveň podivné, že Izrael se svými historickými zkušenostmi stál celou dobu války na straně Ázerbájdžánu a dodával mu náhradní zbraně. A stejně tak symbolické je, jak se o této zdánlivě rozporuplné spolupráci v evropských médiích mlčelo. Arménie má vcelku slušné obchodní vztahy s Íránem - úhlavním nepřítelem Izraele, a tudíž je z pohledu židovského státu na špatné straně šachovnice. Rusko pokrytecky dodává zbraně oběma stranám konfliktu a tak Arménie zůstala na bojišti sama.

Příměří ovšem není mír, a tak současný dokument nepředstavuje konečné nebo aspoň dlouhodobé řešení, jak bychom z historie mohli čekat. Po dobu 5 let budou v Arcachu ruští mírotvorci a mezi tím se bude znovu jednat o dalším vývoji. Obě země se zavázaly otevřít dosud zablokované hranice, což by jim mohlo ekonomicky prospět a nahlédnout na konflikt s chladnější hlavou. Ázerbájdžán získá pozemní spojení se svou nejvýchodnější oblastí Nachičevanem (viz mapa, kde je část Ázerbájdžánu oddělena pruhem arménského území). Arménie naopak získá jednodušší dopravní spojení se svou nejjižnější oblastí Sjunik (to je onen pruh, oddělující vlastní Ázerbájdžán od Nachičevanu), dosud přístupnou jen značně dlouhou silnicí v hornaté krajině, a zejména železniční spojení s Íránem právě přes ázerbájdžánský Nachičevan. Hodně bude při dalším jednání záležet na tom, jak se Ázerbájdžánci zachovají k arménským památkám na dobytém území.

Dalo se čekat, že zatímco v Baku se bude slavit, v Jerevanu moc veselo nebude. Okamžitě po zveřejnění podmínek příměří vypukly v arménské metropoli násilnosti a opoziční demonstranti vtrhli do parlamentu. I když zklamání mnohých Arménů lze chápat, protože ztráta kolébky arménské kultury je velmi bolestná, nelze přehlížet, že těžké situace zneužila současná opozice společně s představiteli bývalého republikánského režimu. Premiér Nikol Pašinjan převzal zemi před dvěma lety po revoluci ve špatném stavu. Předchozí vlády republikánů zemi soustavně rozkrádaly, což se vymstilo i ve válce právě podfinancovanou armádou. Za Pašinjanovy vlády začalo vyšetřování dřívější korupce a klientelistických vazeb, a za mříže se podíval i jeden z bývalých republikánských prezidentů.

Současné protivládní demonstrace v Arménii tak nejsou projevem nějakého patriotismu a nespokojenosti s výsledkem války, ale snahou získat moc, zastavit vyšetřování dřívějších ekonomických zločinů a uchránit si nakradené majetky. Je škoda, že v tak těžké chvíli arménský národ není jednotný a myslí jen na parciální zájmy. Ostatně, když v Jerevanu demonstrují muži i ženy proti výsledku války a kapitulaci, kdo jim bránil, aby sami šli pomoci bránit Arcach? Ti, kdo za války seděli v bezpečí v Jerevanu a bojovali leda tak na internetu, nemají dnes morální právo vinit Pašinjana, že zastavil marný boj, aby zachránil tisíce mladých mužů před jistou smrtí. Obzvláště ženy, které nikdy nevzaly zbraň do ruky, by neměly vykřikovat o tom, že se mělo bojovat dál, aby to vypadalo hrdinně. Každý den na frontě padlo několik desítek mladých mužů. Válka se zastavila u počtu obětí něco přes tisíc, přesná čísla ještě neznáme. Kdyby došlo k pádu karabašského hlavního města Stěpanakertu, což bylo otázkou dní, v obklíčení by se ocitly další tisíce arménských vojáků. A nespokojená arménská mocichtivá domácí opozice by začala v Jerevanu vykřikovat o něco později a vinila by Pašinjana naopak za to, že ohromným ztrátám nezabránil. Nikdo se nezavděčí všem, a po válce je všude plno generálů.

____________

Hořící, Armény opuštěné domy v Karvačaru.

___________________