Staníkův vhled do mezinárodní politiky

  • Vytisknout

S humorem komentuje Staník, drsnej maník, poslední události v mezinárodní politice. Nedvojsmyslně a jasně. 

 

 

 Vrtěti Vrběticemi.  Doslov.

 

 

Situace ve světě je složitá, a tak jsem se rozhodl osvětlit tápajícím rozruch a chvění ve společnosti.

To takhle jednou soudruh Biden, čerstvý to president americké unie, dostal zprávu, že poblíž Donbasu se nějak hromadí ruské vojenské síly.

On totiž jiný president, soudruh Putin, by měl rád suchou cestu na Krym a právě přes Donbas by se mu to líbilo úplně nejvíc. Protože mít jen jednu cestu na Krym, a to ještě po mostě, do kterého může kdykoli narazit nějaké zbloudilé torpédo, je, jak jistě uzná každý stratég, úplně na hovno.

Problém ovšem je, že tento kraj se líbí nejen Putinovi, ale i rodina Bidenovic v něm našla zalíbení.

Jak víme, z rozbitého notebooku mladého pána, který poslal kamsi do opravy, aniž by předtím smazal obsah disku, celá Bidenova famílie má na Ukrajině své zájmy a rozjeté kšefty, do kterých investovala nemálo energie. A teď by mu do toho chtěl dělat nějaký Rus, se svou potřebou rozšiřovat své imperium.

Jako by nestačilo, že se cpe do Arktidy, kam si dává na dno ruské vlaječky a ještě tam buduje vojenské základny. Tak to né.

Soudruh Biden má totiž už od inaugurace svých starostí až nad hlavu a teď tohle. Sere se mu to doma, sere se mu to ve světě a do toho by se chtěl někdo navést do jeho soukromých kšeftů.

Letmo se na to podíváme.

Soudruh president se dostal do úřadu, kromě volebních podvodů, i díky jeho vstřícnému vztahu k migraci. Tedy alespoň to před volbami tvrdil. A tak se mu na jižní hranici seřadil dost široký dav, dožadující se vstupu do země.

Problém je, že soudruh Biden tak trošku lhal a navíc jednotlivé státy unie si své hranice chrání samy.

Do toho třeba ještě takoví Texasané mají uzákoněno viditelné nošení zbraně. Takže domorodec si klidně pověsí jednu malou bouchačku na prdel, velkou si hodí přes rameno a jde se podívat na tu hranici, jak že to tam funguje.

Migranti jim tam lezou přes plot, kopou si tunely, a když nemohou překážky na hranicích překonat sami, tak alespoň přehodí své fakany přes plot a soudruzi, starejte se.

Těchle děcek má soudruh Biden v klecích už plné koncentráky a tak nějak neví, co s nima.

Ani soudružka Harrisová svému presidentovi moc nepomáhá, neboť prohlásila, že na jižní hranici se podívat nepojede, protože „v Evropě jsem také nebyla“. Z čehož je vidět, že logika je pro ni věc naprosto cizí, ale voličům to nevadí a jsou se svou vicepresidentkou spokojeni. Ostatně jako voliči jinde ve světě, třeba u nás. I zde je mnoho voličů spokojeno se soudružkou Maláčovou, či Burešovou, pardon Schillerovou.

Tihleti ozbrojení kovbojové z Texasu a ostatních jižních států, to je další problém, který soudruha prezidenta tíží a chtěl by jim tu zbraňovou svobodu trošičku utáhnout.

Není to ale jen jižní hranice. Na severu se nalézá rozlehlá země, kde mají za prezidenta také progresivního soudruha. Je sice o polovinu mladší, ale zájem o kšeft má podobný.

Rodina kanadského presidenta Trudeaua má dlouhodobě dobré obchodní vztahy s Čínou. A představte si, minulý rok je napadlo, že společně s čínskými soudruhy uspořádají v Kanadě vojenské cvičení arktických jednotek.

Když se to dozvěděl soudruh Biden a jeho generálové, zježily se jim vlasy hrůzou, až jim spadaly ty placatý čepice.

Když opadlo prvotní zděšení, zavolali presidentovi Kanady, že soudruh Biden pomalu otáčí hlavice nukleárního arzenálu na sever a svůj třesoucí se prst pokládá na červené tlačítko.

Tento argument v Kanadě pochopili a Číně s lítostí oznámili, že společné cvičení se pro nepřízeň počasí (asi vedro) ruší.

Tohle jsou ale jen takové problémy domácího rázu. Mnohem horší jsou ty v Jihočínském moři.

Toto moře začíná Čína pomalu, ale jistě považovat za moře vlastní, a to i s ostrovy, které se v něm nalézají a na kterých si buduje vojenské základny.

Číňan tu zkouší, co si může dovolit. Kromě toho, že každodenně narušuje výsostné území Tchajwanu, zkouší i pevnost hranic ostatních sousedů, Filipín, Indie či Malajsie, ale dokonce i komunistického Vietnamu.

A tak soudruh Biden poslal do Jihočínského moře už polovinu americké armády, kde mu pomáhají přicmrndávat i francouzské atomové ponorky, společně s několika lodičkami Německa a Británie.

Americký president ví, že Tchajwan je ostrov, který je poslední barierou stojící Číně v cestě do Tichého oceánu a pokud by si Číňané udělali vojenskou základnu z Tchajwanu, což by moc chtěli, otevírá se jim cesta ke všem malým tichomořským ostrůvkům, včetně takových jako Midway, nebo Hawai. A s tím má Amík moc nepříjemné zkušenosti.

Této komunistické hrozby jsou si vědomy i ostatní státy sousedící s Čínou, a tak se pomalu a někdy i dost neochotně přidávají na stranu Ameriky. Což zase dělá Bidenovi radost.

Vidíme tedy, že starostí má americký president nad hlavu, aniž bych zmínil Afghánistán, a do toho všeho se přimotá ten Rus na hranicích s Ukrajinou.

I zeptá se president svých poradců „Kde bychom mohli ty Rusy zmáčknout, aby nás to moc nestálo a moc nebolelo. No, pro jistotu pošlete pár loděk do Černého moře, ať je vidět, že nás to zaujalo - a pak se uvidí.“

I dali poradci hlavy dohromady a informovali soudruha presidenta, že uprostřed Evropy je jakási kotlinka mezi horami a v ní mají Rusové diplomatické hnízdo plné špionů. Tam, že by se mohla udělat čistka.

„Tak voni v tý Jugoslávii nedaj pokoj. Fajn, srovnejte to tam se zemí. Vybombardujte to, jako to Srbsko“, pravil soudruh president.

Generalita však soudruhovi presidentovi začala oponovat, že by se s tím nemělo tak spěchat, neboť ta líbezná, žlutě kvetoucí krajina, není úplně Jugoslávie.

Naopak, je členem jeho atlantické aliance.

Že by se to mohlo zkusit nejdřív po dobrém, s bombardováním že mohou počkat do druhého dne.

Proto tedy napřed zavolali majiteli té kvetoucí zahrady a pravili mu přibližně toto. „Hele ty kokote, jestli si myslíš, že budete členy NATO a přitom si u vás budou rejdit ruští agenti jak je napadne, že od vás budou jezdit čmuchat po celé Evropě a že to budeme do nekonečna trpět, tak jsi na omylu. Koukej to vyčistit, a to hned! A jestli nechceš mít Čapí hnízdo naražený na palici, tak na to máš dvacet čtyři hodin, a to jsme hodní.“

Odpovědí na tuto vřelou depeši bylo něco jako „jesér“. A protože Amící vědí, že ti, co to tu vedou, jsou debilové, tak jim připravili hezkou legendu o jednom výbuchu a dvou profláklej FSB ksichtech, aby to jako mělo grády a aby to blbouni a blbky, jako třeba Pekarová, sežrali i s navijákem. To se také podařilo, jen jakejsi strejda na Hradě měl poznámky o více variantách, ale byl rychle odvezen do zákulisí.

Nějaká nóta, i když zřejmě uhlazenější, byla poslána i soudruhovi do Moskvy, kterýžto ale lišácky prohlásil, že nechtěl obsadit Donbas, pouze pořádal naprosto normální vojenské cvičení, protože na svým si může pořádat, co chce. Zasmál se cháchá, jako Spejbl a udělal na Amíka dlouhej nos.

Snad jen trochu posmutněl, že mu zmizela jedna osvědčená, sedmdesát let klidně fungující misie. Ale zdejší soudruzi mu jistě pomohou tiše vybudovat něco podobného, stejně jako pomáhají soudruhům čínským s jejich vznosně nazvaným Konfuciánským institutem.

A tak jsme hrdinně vypráskali ruskou špionskou základnu, upevnili vztahy s atlantickou aliancí a vítězoslavně zvedli prapor české samostatnosti. Třikrát hurá.

 

Stanik, drsnej manik.

 

______________________

______________________

 

 

 

_____________________

_____________________