2 soudy v jednom čase

Details: Created: Tuesday, 05 April 2022 18:56; Written by Ing. Jiří Fiala; Hits: 1453

A o jedné věci. Za platnosti jedněch zákonů.

Soud první : Iniciovala matka. Matka, které bylo dítě před 6-ti lety odebráno z péče, protože se o něj nejen nedokázala, ale ani nechtěla postarat. Namísto toho trajdala všude možně po světě, půl roku se flákala v Rakousku, pak po horských chatách v Krkonoších a Jizerkách, když už se nenašel nikdo, komu by stálo vyspání s ní za ubytování obou (tedy matky i syna), musel péči převzít otec.

Matka si na dítě vzpomněla až když viděla novou spokojenou domácnost otce - se kterou se nehodlala smířit a kterou se rozhodla rozvrátit stůj co stůj. A původní dítě, o které se nedokázala postarat, jí najednou bylo vřele vítáno. Podala si návrh na střídavou péči.

V situaci, kdy už jí jednou muselo být dítě odebráno (a i to trvalo drahně let, protože závady v péči matky byly od samého počátku a dlouho na ně soudy nereagovaly), v situaci, kdy se z ní zjevně stával asociální živel, nezaměstnatelný, neupotřebitelný kdekoliv ve společnosti, s vyloučením celé její původní rodiny, která se od ní s odporem odtáhla.

Dítě, o které šlo, postupně získalo z matky, která ho přepadala ve škole, kradla mu věci i školní pomůcky, panickou hrůzu. To také sdělilo soudu, když už trval na jeho výslechu.

Soud druhý : Inicioval otec. Na rozdíl od matky z prvního případu, naprosto slušný, spořádaný, pracující člověk, co nikdy neměl sebemenší problémy se zákonem, specialista na IT, cizinec, poklidně si pracující v Holandsku, za dcerou dojíždějící do ČR. V tom mu však bránila matka, která sice verbálně proklamovala (to je obvykle rychle naučí právníci, přesně podle hesla, chceš-li mír, připravuj válku - a obráceně), že styku s otcem nebrání, ve skutečnosti dělala pravý opak. A když už nějaký styk proběhl, tak zásadně a pouze pod absolutní kontrolou matky. Tedy - matka byla samozřejmě vždy styku přítomna, dcera se musela dovolit jak a zda otce vůbec oslovit a pozdravit, tak se i na cokoliv zeptat, anebo zase odpovědět. Bez souhlasu matky - ani ň, jak se říká.

Otec, pro kterého bylo skutečnou zátěží jezdit za dcerou přes 1000 km jenom proto, aby mu její matka umožnila 1/4 hodiny v cukrárně, mezi cizími lidmi a samozřejmě za její totální přítomnosti, se snažil s matkou dohodnout - na tom, že by s dcerou také někdy rád jel za svými rodiči, případně na dovolenou, na což jedno odpoledne rozhodně nestačí. Tedy si ji chtěl převzít aspoň na týden, později třeba na 14 dnů, na prázdniny.

Která normální dcera by to nechtěla ?? Odjet s otcem, poznávat svou druhou půlku rodiny, cizí kraje, kam se její spolužáci třeba sotva dostanou.

Soud si ji rovněž pozval k jednání a vyslechnul.

Dozvěděl se, že jí sice otec nikdy nic zlého neudělal, ale že ho nemá ráda a nechce s ním ani nikam jet, protože prý podal urážlivé návrhy soudu ohledně maminky (už jen tohle - které normální dítě budou zajímat návrhy k soudu, případně je zvažovat, zda jsou urážlivé, nebo ne...).

Ty návrhy podal až poté, co s matkou nebyla - a to 10 let - žádná řeč, a urážlivé byly v tom, že jen rozvedly myšlenku, se kterou přišla sama matka - když začala písemně tvrdit, že otec dítěte je pro ni cizí člověk. Dovedeno k důsledku - má dítě s cizím člověkem, což žádná jen trochu slušně vychovaná ženská nemá.

Obvykle slušná ženská s cizím člověkem nespí, natož aby s ním měla dítě.

Tak to byly ty urážlivé návrhy k soudu, pro které se dcera nemůže a nechce stýkat se svým otcem. Žádný jiný důvod neuvedla. Ani ona, ani její matka.

A teď : Soud prvý - se nejprve snažil do dítěte (mimochodem o dva roky staršího, nežli ve druhém případě) hučet tak dlouho, až změní svůj negativní postoj k matce, když se mu to nepovedlo (protože to bylo zhola nemožné), nařídil násilím střídavou péči. Výsledkem je, že matka přepadá dítě skoro každou cestou do školy teď už legálně, protože má za sebou "pravomocný a vykonatelný" rozsudek, státní orgány se zcela stáhly a nechávají dítě vystrčené jako tykadlo napospas, to každý den cestou do školy prožívá stezku odvahy, asi totéž, jako když dítěti někdo nařídí projít o půlnoci márnicí a je jen otázkou času, kdy se z toho totálně zhroutí. "Názor dítěte", který zde soud "nezjišťoval" - i když to oficiálně deklaroval - nýbrž se snažil silou přetvořit - nikoho nezajímal a nezajímá. S odůvodněním, že prý ho otec poštval a k takovému názoru přihlížet nelze.

To potvrdil i Ústavní soud (diletantství tohoto rozhodnutí již na stránkách podrobně rozebráno).

Ústavní soudce : Co si stát kupuje za 200 tisíc měsíčně (k213.cz)

Soud druhý - prohlásil, že sice nelze otci nic vytknout, ale že názor dítěte je názor dítěte, že nebude zkoumat, čím a proč byl vytvořen (ač ani senát sám bezesporu neměl nejmenší pochybnosti o tom, že dítě bylo bezdůvodně poštváno matkou) a za tohoto stavu, kdy dítě s otcem nikam nechce, nelze nařídit nic jiného než jen krátký styk na pár hodin, aby aspoň něco bylo. Jaký to má smysl při vzdálenosti otce od dítěte, nebudeme raději rozebírat.

Kdybych senátu v druhém případě navrhnul, že chceme střídavou péči, protože otec je řádný pracující člověk, který může být dceři dobrým příkladem (zjevně na rozdíl od matky z prvního případu), tak by asi spadnul pod stůl nebo mě měl rovnou za blázna.

Rozdíl(y) ???

V prvním případě podala návrh na styk s dítětem matka (ať už jakkoliv asociální), ve druhém otec (ať už jakkoliv řádný).

Není to vůbec poprvé, co si nelze nevšimnout, že soudy stojí na straně ne toho slušnějšího, ale naopak : Toho sprostšího, bezohlednějšího, primitivnějšího.

A není to zdaleka jenom v opatrovnictví.

Nebylo lze to přehlédnout ani v trestních kauzách.

Stačí se podívat na procento vykázaných mužů pro tzv. domácí násilí - které následně nebylo prokázáno, případně byl prokázán pravý opak - a srovnat ho s procentem bezdůvodně vykázaných žen.

Je v tom nějaká rovnost, co myslíte ?

Za pobytu v kriminále (zkušenost k nezaplacení) jsem si nemohl nevšimnout evidentní benevolence ke zjevným kriminálníkům už od pohledu, násilníkům, lupičům, psychopatům, terorizujícím všechny ostatní, recidivistům. Ti většinou se soudy žádné problémy neměli, dostávali tresty - i když už třeba popáté - na spodní hranici sazby, podmínky jim zásadně neproměňovali, a když, tak to už muselo být - a automaticky počítali s tím, že "jdou na půlku domů", byť rovněž přibližně popáté, ale i podesáté.

Oproti tomu, vězni, kteří by se dali označit za slušné - třeba za § 213, nebo později 198 - tedy výživné, případně různé údajné podvody, často navlečené, protože někomu zavazeli nebo jim někdo záviděl - tak ti nemohli počítat s benevolencí ani v tom nejmenším. Všechno do poslední minuty odsedět, žádné úlevy, prostě - nic.

Máte pro to nějaké vysvětlení ?? Pro to, že justice je skoro vždycky na straně těch horších : asociálů, psychopatů, kriminálníků, horších nebo vysloveně špatných rodičů, nemakačenků, opilců, sadistů ??

Mě napadá vysvětlení hned dvojí :

Za prvé : Vrána vráně oči nevyklove.

A za druhé : Máloco zakomplexovaného jedince poníží více, nežli vidět úspěšnější, vzdělanější, šikovnější lidi. Některé jedince, kteří toho od přírody tolik nepobrali, takové setkání přivádí až k nepříčetnosti. A mají-li ještě k tomu neomezenou a nekontrolovanou moc nad těmi schopnějšími, úspěšnějšími, šikovnějšími ?? Tak - to se prostě neodpouští.

Nemělo by to být ve slušném a vyspělém státě náhodou obráceně ??

Zpět k 1) a 2) :

Takže za platnosti těchže zákonů, u dvou různých soudů, ale ve stejné věci - jednou výpověď dítěte nikoho nezajímá, protože prý byla (otcem) zmanipulována, podruhé je to svatá mantra, ač o zavrženíhodnosti pohnutek, které k výpovědi vedly, zjevně nepochybuje ani senát sám.

Jedno dítě chodí s hrůzou a ozbrojeno do školy, ke druhému se otec, jenž by ho mohl mnohé naučit, nedostane. Protože si to matka nepřeje. A senát "nebude zkoumat", co k výpovědi dítě vedlo...

Tomu se říká "právní stát". A "nezávislá justice".

________________________