Tomáš Jadlovský vydal napínavou knihu

A v ní popsal nejen své zkušenosti se zcela nefunkční českou justicí, ale také spokojené týdny strávené se synem v zakavkazské Arménii po tzv. únosu, skutečný únos dítěte najatými bandity zaplacenými matkou, až po život psance, jemuž jen soudnost a cit pro přirozené právo ze strany arménských orgánů zaručují pobyt na svobodě, ovšem pouze uvnitř této země. 

 

Zatímco naše "západní civilizace" na něj myslela jen mezinárodním zatykačem. 

A zatímco Tomáš knížku, já k ní předmluvu. Zde je : 

_________________

 

 Vyprávění Tomáše Jadlovského,

Jednoho z mála našich úspěšných  „únosců“  vlastního dítěte, kteří se rozhodli - po letitém a marném vyčerpání legitimních možností - vzít spravedlnost do vlastních rukou a vychovávat vlastní dítě po svém, o jeho životním rodičovském příběhu, nepostrádá napínavosti a čtivosti.

Příběh diplomata, marně usilujícího o smysluplný podíl na výchově vlastního syna a následně ho odvážejícího do arménského exilu, čtenáře bezesporu zaujme nejen stručným a věcným slohem, kdy se rychle dozví množství informací, jež ho k dalšímu pokračování příběhu stále silněji přikovávají, ale i popisem pozadí diplomatického prostředí, ve kterém Tomáš část svého příběhu strávil - a díky němuž také nakonec získal zázemí pro úspěšný odvoz svého syna z moci nevyrovnané matky a především pak alibistických, předpojatých a zcela diletantských, o to však rasantnějších zásahů justice, a to jak naší, tak španělské.

Je bezesporu smutným, a současně symbolickým paradoxem děje, že tento původně kariérní diplomat, se slibnou budoucností před sebou, jenž měl ve své nezkušenosti representovat údajně svobodný demokratický stát v nesvobodném Bělorusku, vydávaném u nás za symbol totalitní moci a zvůle, posléze na vlastní kůži poznává zvůli totalitní justice, a to nikoliv běloruské, ale naší či španělské, když ty měly řešit vcelku běžný opatrovnický spor rodičů o společné dítě.

Jako diplomat, neznající české justiční prostředí, je šokován, když jej nuceně poznává blíže, z vlastní zkušenosti,  a vidí, že zde zákony neplatí, ty psané jsou jen pozlaceným vývěsním štítem, za kterým se skrývá zaplivaná a špinavá hospoda ještě hluboce ponořená svými základy do totalitních 80. let, umocněných navíc novými pocity absolutní moci a beztrestnosti soudců, kteří se ve své většině utrhli z řetězu totalitní kontroly, aniž ten kdy byl nahrazen pocity demokratické odpovědnosti a úcty k právům jednotlivce a osobnosti člověka, dítěte pak především. A také odpovídající kvalifikací, kterou nikdo nevyžaduje a nikdo nekontroluje.

Propad z prostředí mezinárodní diplomacie do 4. cenové skupiny justiční džungle je ostatně šokem nejen pro karierního diplomata, ale i pro běžného českého občana, zvyklého například již na pořádek a výkonnost některých soukromých, či mezinárodních firem.

Poutavé vyprávění o jednom společném víkendu, který se podařilo prodloužit až na rok a půl  společného života v daleké Arménii, z dosahu evropské justice a evropských zatykačů, bezesporu zaujme nejen ty, kteří mají s opatrovnickou justicí své smutné zkušenosti.

Autorovo vyprávění mimoděk naráží i na další, a to velmi závažný, a přitom naprosto masový, byť dosud zcela opomíjený, problém - totiž naprostou nepřipravenost a nevzdělanost chlapců a mužů v otázkách ženské psychiky a vzorců chování, jež často včas vysílají důrazné varující signály, které bohužel mladí chlapci většinou nepostřehnou, nebo jim nevěnují žádnou pozornost, ačkoliv by naopak velmi pečlivě měli. A nejsou to zdaleka jen ty, které autor sám uvádí.

Bystrý čtenář s životními zkušenostmi je jistě postřehne i mnohde jinde (od momentu seznámení - na koleji při společném kouření - viz „Nikdy si nic vážného nezačínej s kuřačkou“, přes asociální vykořeněnost nevěsty (domů se na nikoho netěší, nikoho tam vlastně nemá, s matkou vychází na ostří nože - viz „ Nikdy si nic nezačínej s nikým, kdo nemá vyrovnané vztahy k oběma svým rodičům“ - až po evidentně už rasantní varovný signál, kdy dotyčná po několika letech manželství nechce dítě, což vždy svědčí o osobním sobectví, citové nezralosti a osobnostní nevyzrálosti, a nakonec až po závěrečnou zášť vůči úspěšnějšímu partnerovi, namísto aby se z ní druhý z partnerů upřímně radoval).

Tomášovo vyprávění, končící závěrem, že se nikdy nechce vrátit do České republiky a ani synovi nedoporučí, aby v ní, nebo ve Španělsku žil, je jak výstražným mementem, o co tento stát přichází, když necitlivě vyštve vlastní inteligenci a jedince převyšující běžný průměr jenom proto, že se s průměrem odmítají smířit, tak bohužel i resignací na dané - znepokojující - poměry, kdy lze mít za občanskou povinnost, alespoň jak já ji chápu, bojovat se zlem tam, kde to je - a převzít odpovědnost za stav a vývoj vlastní země s tím, že by se každá generace měla snažit předat ji generaci nastupující ve stavu o něco lepším, než ji převzala.

Je pro mne smutným poznáním, že - navzdory značnému úsilí a obrovským mravním i lidským obětem nejen Tomášovým - se naší generaci tento odkaz zjevně nezdaří splnit.

Přesto, nebo právě proto, je kniha poutavým, zajímavým a netradičním čtením i pro ty, co o opatrovnické justici nebo Tomášově příběhu neví vůbec nic. A čte se jedním dechem. 

__________________

__________________

 

View in full screen

 

 

 

_____________________

_____________________

 

https://www.kosmas.cz/knihy/505027/otec-na-uteku/

 

__________________________

__________________________