Na procházce v Kutné Hoře

Další dnešní příspěvek nám poslal Staník, co je drsnej maník. 

 

Přes to, že je Kutná Hora malé město, nalézá se tam celkem dost zajímavostí. Třeba Osel. Teď nemám na mysli nikoho ze zastupitelstva, ale turistům zpřístupněný, stříbrný důl.

Před vstupem vás oblečou do havířské kutny, neboli perkytle, vybaví helmou a svítilnou a hurá do podzemí. K vidění je také množství kostelů, včetně Kostnice a jedné z největších gotických katedrál, svaté Barbory. Pro turisty je tu připraveno i množství suvenýrů a občerstvení všeho druhu včetně stylové restaurace u Dačického.

No a také tam mají okresní soud. Kromě toho, že je to architektonicky zajímavá budova ještě z Rakouska-Uherska, je tento soud zajímavý i pamětní deskou, umístěnou na fasádě vedle vchodu do budovy.

Místní sokolové zde umístili vzpomínku na proces s Karlem Havlíčkem Borovským, kterého v cenzorském procesu osvobodila občanská porota.

Trochu si to rozebereme. Za toho hrozného Rakouska totiž fungovalo množství zajímavých, dnes již nevídaných principů.

Předně, pokud chtěl režim nějakého nenáviděného pisálka umlčet, musel nejprve k soudu podat cenzurní žalobu, kterou řešil speciální, cenzurní senát. O vině však, tak jak je to běžné dnes, nerozhodoval soudce, ale lidová porota. Tedy žádný zasloužilý soudní bolševik, ani soudruzi přísedící, vybraní politickou mocí.

Pokud chtěla tehdejší moc umlčet některého kritika pomocí práva, musela podstoupit proces v naší demokracii nevídaný.

Dnes stačí, když se na tom dohodne vláda, no a Rakušan se Střížem už to zařídí. Postižení se sice mohou dovolávat svých práv, ale to je přesně to otočené bolševické právo, kdy ústavou zaručené jistoty vám může kdejaký překabátěný bolševický dobytek, spolu se sorošovským poskokem, beze strachu z postihu sebrat a vy se pak můžete dvacet let soudit, kdy navíc jednání povede, čistě náhodou, soudce - bolševik.

Ve slušné společnosti už by cenzoři stáli před soudem. Jo aha, on u nás trestní žalobu může podat jen prokurátor. Tak to si Don Pablo se Střížem už ohlídají. Moc se to neví a tají se to, ale ve slušné společnosti mohou trestní žalobu podat i občané.

Občané tedy Borovského z průšvihu vysekali. Havlíčkovi to však nebylo nic platné neboť na Rakušáka už bylo té pravdy z pera českého vlastence příliš, a tak zanedlouho cestoval do Brixenu i bez soudního rozhodnutí.

Celé rakouské soudnictví pak bylo jakýmsi ministrem spravedlnosti a poté vnitra Bachem, upraveno tak, aby se podobné lapálie neopakovaly a lidové poroty, pro jejich přílišnou nezávislost, až do roku 1873 zrušeny.

Zajímavé je, že Bach považoval sám sebe za liberála. No - jaká to podobnost s dneškem. Není náhodou „liberál“ synonymem „ke všemu ochotný poskok“ ??. Že bych začínal tušit, kde se Rakušan inspiroval.

Dnes by zřejmě Havlíček od kutnohorského soudu osvobozen neodešel. Stačí se podívat, kdo to tam vede. Předsedkyni soudu Mgr. Terezu Martínkovou naleznete ve vyhledavači komunistických soudců. A její zástupkyni JUDr. Sylvu Magátovou taky.

Co je to sakra za společnost, kde i po třiceti letech od pádu bolševika mohou tyto kreatury zastávat tak vysoké funkce, ještě k tomu v resortu, kde by měla být samozřejmostí vysoká morálka. Jak mohou v těchto funkcích figurovat osoby, které representovaly vražedný, zlodějský, totalitní režim. Jak deformované musí být vědomí národa, který tento mravní odpad nechává v tak zásadních postech.

 

Český národ má mnohá práva, třeba právo vykonávat práci tažného dobytka a soudruzi staří, i noví, z Aspenu, kontrolují, zda táhne správným směrem, dostatečně rychle, se správně zdaněným přídělem.

Dnes už se kontroluje i to, zda bučí tím správným způsobem a pokud ne, tak mu jiný člen překabátěné bolševické mafie, v současné době uhnízděný na sesli nejvyššího prokurátora, vyhrožuje až třemi lety vězení. Protože, jak nám soudruh prokurátor zdůvodnil, demokracie má svoje hranice.

Jakouže to demokracii měl soudruh prokurátor na mysli, nám však zapomněl sdělit. Zda to má být ta demokracie, kterou má soudruh hluboko pod kůží, tedy demokracie lidová, nebo měl snad na mysli demokracii liberální, či zastupitelskou. Každopádně to nebyla demokracie bez přívlastků, ta která by připadala v úvahu v civilizované společnosti a ne ve zlodějském, postbolševickém bordelu.

A kde jsou hranice oné nové demokracie nám, soudruzi Stříž s Rakušanem také zapomněli sdělit. Ještě donedávna jsem měl za to, že mantinely naší demokracii dává Ústava, Listina základních práv a svobod (i když silně komunistická) a Úmluva o ochraně lidských práv a svobod.

Podoba dnešní demokracie, formované po roce 89, má základy v zajištění neodstranitelnosti bolševické moci a jejich stavebních prvků. Na ně se pak roubovaly rádoby demokratické struktury. Zrušena sice byla vláda jedné strany, ale výběr a volba kádrů na posty zůstala zachována. Například volba přísedících u soudu, nebo volba starosty, zachování vnitřní kontroly všemožných orgánů a tisíc dalších prvků, zajišťujících podporu neomezené moci. Navíc se některé prvky nejen nedemokratizovaly, ale ještě utužily. Například čtyřletý mandát soudců byl zrušen a nahrazen doživotní neodvolatelností.

Protože stalinističtí bolševici prohráli mocenský boj a museli přepustit pozice reformnímu křídlu židobolševiků z Charty. Neznamenalo to v žádném případě konec marxismu. To si reformní bolševici s vidinou socialismu s lidskou tváří rozhodně nechtěli nechat vzít. Reforma měla nastat jen v oblasti ekonomické.

A aby měla veřejnost dojem, že nastupující marxistická garnitura je demokratická, bylo třeba zajistit „novým“ kádrům čistý štít, nebo alespoň zničit důkazy o jeho zasvinění.

Tento úkol plnilo především ministerstvo vnitra pod vedením Richarda Sachera. Ten se tohoto úkolu ujal velmi svědomitě a nesčetné složky StB vložil do takzvaného fondu Z, určeného ke skartaci. Co se však s fondem Z stalo a zda byl skutečně skartován, provázejí pochybnosti. Mohly skončit v soukromém archívu, nebo i v Moskvě, tak jako tisíce jiných složek vedených na prominenty režimu. Třeba se časem něco objeví, tak jako vedle v Polsku na soudruha Walesu, původním jménem Lejba Kohne, krycím jménem Bolek.

Nedivte se, že měli soudruzi na vnitru, spravedlnosti i vládě takové osypky, když písmeno Z spatřili na vozidlech směřujících Ukrajinou k západu. Ono by to Z také mohlo znamenat konec jejich kariéry. Písmeno bylo proto na chvíli zakázáno, aby nevyplavovalo nepříjemné vzpomínky.

Každopádně čistič Sacher byl brzo po splnění úkolu odstraněn, tak jak se to s užitečnými idioty dělá a na jeho místo nastoupil čistič spolehlivější, Ruml. Navíc se ukázalo, že Sacher byl vázán spoluprací s tajnou policií, specielně v oddělení pro boj s vnitřním nepřítelem.

Jó vnitřní nepřítel, to je ten nejhorší. S cizí mocí se na ožebračování a perzekuci národa dá vždy domluvit, pokud z toho kolaborující věrchuška dostane svá procenta a polstrovanou sesli. Ale vnitřní nepřítel. Ten je zatvrzelý jak raní křesťané.

Však už se Rakušan na vnitřního nepřítele zaměřil a už má návrh zákona. KRIT, uváděný v život jeho kamaráden Hanouskem, už se s vnitřním nepřítelem vypořádá. Copak na to opozice? Třeba demonstrace před vnitrem? Ale to bych chtěl po opozici opravdu hodně odvahy.

Tak jsem se z té potulky Kutnou Horou zatoulal do zcela jiných temných údolí, ale když já si nemůžu pomoc.

 

 

Stanik, drsnej manik.

 

 

 

 

__________________________

__________________________

 

 

 

 

______________________________

______________________________