Odpověď do Hospodářských novin

Hospodářské noviny
Petr Kamberský, redaktor
 Vážený pane redaktore,
      považuji za svou povinnost odpovědět na Váš článek z pátečních HN „Máma, táta, rozpočet“, protože – přiznám se – ač jsem si již do značné míry zvyknul na ubohou kulturně sociální úroveň nemalé části novinářů a pochopil, proč jim pan Zeman permanentně nadával, přece jen jsem míval Hospodářské noviny za seriozní periodikum, kam různí populističtí pisálkové nemívali přístup. To, co předvádíte ve svém článku v pátečních HN, tuto situaci zásadním způsobem mění.

Nevím, odkud čerpáte informace, že ten, kdo dva měsíce nezaplatí výživné, je „převážně bezohledný podlec“ a že matka dítěte pak následně jí tvrdý chleba. Mohl byste mi – a se mnou i čtenářům HN – laskavě vysvětlit – co je bezohledně podlého na tom, když někdo přijde o práci (často navíc vinou četných vykonstruovaných trestních oznámení podávaných právě bývalou manželkou, tedy matkou dětí) a nemá dva (nebo i více) měsíců na zaplacení výživného ? Mohl byste mi vysvětlit, co je ze strany povinného podlého na tom, když soudy často celá léta nereagují na odůvodněné návrhy na změny (tedy snížení) výživného a dostávají tak „povinného“ do zcela vykonstruovaných a ničím nepodložených dluhů ? Když už jste u té podlosti, na straně státních orgánů, především justičních, by se jí jistě našlo víc než dost – ale o té kupodivu jaksi nepíšete.
 Mnohé matky při neplacení výživného nejen že nejí žádný tvrdý chleba, ale často se sluní se svými novými milci na Bahamách či jiném exotickém souostroví, ač doma se prohlašuji za chudičké a trpící „samoživitelky“, zatímco jejich bývalý manžel skutečně ani na ten chleba mít nemusí. To kupodivu nikomu srdce nerve, Vám pak už zjevně vůbec ne.
 Jak dále píšete ve svém článku – neplacení výživného je trestným činem, takže by vymožení příslušných částek nemělo být pro soudy žádným problémem : A to Vás nenapadá, že jestliže to problémem pro soudy je, a to dokonce ve 12.000 případech ročně, tak to asi nebude tím,  že bohatý podlec nechce zaplatit, nýbrž spíše že je na místě přísloví o tom, že kde nic není, ani smrt nebere ? 
 Ani já si nemyslím, že by výživné na děti měl platit stát, ale paradoxně vidím, že by to jistou výhodu přeci jen mohlo mít. A víte jakou ? Že by se totiž konečně někdo mohl vážně zamyslet nad tím, kdo, jak a z čeho výživné vyměřil a nakolik bylo toto výživné stanoveno reálně a přiměřeně možnostem povinného. A časem možná někdo další následně přijde i na to, že ještě lepší, než aby tyto nesmyslně vyměřené částky platil stát, bude, když je strhnou z platu příslušné soudkyně, která o těchto nesmyslech rozhodla. Aby si příště pořádně rozmyslela někoho bezdůvodně vydírat a zamotávat ho do umělých a ničím nepodložených dluhů. 
  
 Názory, které jste prezentoval ve svém článku, jsou – promiňte mi tu upřímnost – populistickými názory nezasvěceného hlupáka, který zjevně neví, o čem píše.
 Nebývalo zvykem,  aby takovíto lidé měli přístup – navíc coby redaktoři - do seriozního ekonomického listu. 
 
 S pozdravem
 
 Ing. Jiří Fiala
 současný mluvčí K 213




Vladimír HUČÍN

 

Tento výrok Ústavního soudu lze považovat za průlomový, neboť navzdory skutečnosti, že u nás již 13 let platí zákon o protiprávnosti komunistického režimu a legálnosti odporu proti němu, dosud převážně komunističtí soudci nebo jejich pohrobci odmítali tento zákon aplikovat v praxi, zvláště pak pokud šlo o něco tak delikátního a pro ně nepředstavitelného jako je odpor se zbraní v ruce proti zvůli totalitně neomezené státní moci.
K 213 k tomuto výroku Ústavního soudu upřímně gratuluje nejen Vladimíru Hučínovi, kterého si za jeho statečné postoje proti komunistickému režimu hluboce váží, ale zejména pak Ústavnímu soudu samotnému, tedy především soudcům Jiřímu Nikodýmovi a Dagmar Lastovecké, bývalé primátorce města Brna, kteří prokázali, že jsou schopni navázat na slavnou brněnskou právní školu z období před 2. světovou válkou, která proslavila nejen město Brno, ale i tehdejší Československou republiku po celém kulturním světě jakožto stát s hluboce demokratickým, humánním a nezvykle vyspělým právním systémem,  právní teorií a všeobecným právním povědomím.
K 213 si tohoto jedině správného zohlednění zákona o protiprávnosti komunistického režimu a legálnosti odporu vůči němu cení o to více, že bylo vysloveno v době zesilujících postkomunistických nálad a probouzejících se komunistických pohrobků v dnešní společnosti.
K 213 současně vyslovuje naději, že tento precedentní výrok Ústavního soudu otevírá cestu nejen k plné rehabilitaci všech hrdinů třetího - protikomunistického - odboje, ale především pak k označení a alespoň dodatečnému veřejnému ocenění skutečných národních hrdinů, kteří se zbraní v ruce zachraňovali čest národa, který ve své naprosté většině ohnul záda a komunistickou tyranii mlčky přijal a snášel.
K 213 v této souvislosti připomíná, že pokud si někdo označení národních hrdinů spolu s poděkováním a úctou nás všech zasluhuje a dosud se tak ústy oficiálních představitelů nestalo, pak jsou to především statečné činy bratrů Mašínových a jejich odbojové skupiny z počátku padesátých let, zejména pak obdivuhodné vítězství nad mnohatisícovou armádou pronásledovatelů při jejich útěku do Západního Berlína přes území tehdejší NDR, resp. sovětské okupační zóny v Německu. 
K 213 dále prohlašuje, že se domnívá, že komunismus nebyl dosud ani zdaleka poražen ve všech sférách života naší společnosti a že zvláště vydatně přežívá ve státních mocenských strukturách, především pak v policii a justici. 
K 213 se dále domnívá, že pokud je nějaká oblast společenského života demokratickými změnami dosud zcela nedotčena, pak je to především oblast opatrovnických odborů soudů spolu se záležitostmi svěřování péče o děti  a vyměřování výživného. V této oblasti dosud přežívá komunistická morálka a komunistický pohled na rodinu a výchovu dětí bez sebemenších změn, přičemž opatrovnická justice se sveřepě a zarputile brání jakýmkoliv posunům směrem k dnešním evropským standardům, a to navzdory opakovaným a letitým stížnostem a urgencím ministerstvu spravedlnosti ohledně vzdělávání soudkyň opatrovnických odborů soudů a jejich celkové kulturní úrovně.
Lze tedy konstatovat, že komunismus v opatrovnické justici beze změny přežil ( a to 17 let po tzv. sametové revoluci !!)  a že na jakýkoliv odpor proti němu se plně vztahují ustanovení zákona o protiprávnosti komunistického režimu a legálnosti odporu proti němu.
Dnešní rozhodnutí Ústavního soudu dává tedy také všem rodičům po léta marně zápasícím se zvůlí a naschvály komunistické opatrovnické justice jasný signál, kam až mohou po marném a neúčinném vyčerpání všech dostupných opravných prostředků v boji za záchranu vlastních dětí zajít.
 
Za K 213

Ing. Jiří Fiala
současný mluvčí




Tři vraždy stačí, Uzunoglu

 

  Detektiv, který se vyzná

 "Můj případ se táhne už 11 let a desítky důkazů svědčí o tom, že vyšetřování bylo od počátku manipulováno. Kdo za tím stojí? Komu jsem stál za to, aby se děly takové věci v právním státě?" klade Yekta Uzunoglu soudcům řečnickou otázku. V přetopené soudní síni o velikosti rozměrnějšího panelákového pokoje sedí kromě senátu, žalobce a obžalovaného asi dvacítka diváků. Senátor Jaromír  Štětina, bývalí disidenti Dana Němcová a John Bok a několik novinářů si  pečlivě zapisují vyřčená slova. Je profesionální ctí být u závěru případu, v jehož počátcích udělala média na základě podstrčené policejní zprávy z kurdského lékaře usazeného v Čechách nebezpečného mafiána."Jeho trestná činnost nese všechny znaky organizovaného zločinu. Uzunoglu obchodoval se zbraněmi a drogami," psaly v září 1994 noviny, když byl kurdský  doktor a podnikatel zatčen. Informaci všichni přebrali z ČTK, kam ji poslal policista Jiří Gregor, detektiv z jednotky pro boj s organizovaným zločinem, který stál na počátku Uzunogluova stíhání. O měsíc později bylo všechno jinak: Uzunoglu, oznámila policie, neobchodoval ani s drogami, ani se zbraněmi, ale  má na krku vraždy, vydírání, mučení a tunely v českých firmách. Za dalších pár  měsíců se ovšem začala drolit i tato závažná obvinění (podrobně viz box  Setkání ve sklepě). Přesto se Yekta Uzunoglu - jehož stížnostmi se mezitím  zabývala řada institucí, od inspekce ministerstva vnitra přes soudy tří      instancí až po sněmovnu - dostal z vazby teprve v březnu 1997. To už byl  obviněn "pouze" z omezování osobní svobody a mučení jediného muže, tureckého emigranta Gürkana Gönena. Toto jméno je důležité.  Po propuštění pan Uzunoglu ihned podal trestní oznámení na Jiřího Gregora za pomluvu - tedy za lživou zprávu poskytnutou ČTK. Ani Vrchní státní      zastupitelství, na které se Uzunoglu obrátil, ani policejní inspekce, která by měla oznámení prošetřit, si dnes - alespoň podle svých mluvčích - nevzpomínají, jak s ním naložily. Gregor nebyl za svůj čin nikdy vyšetřován či stíhán, Uzunoglu nedostal žádnou odpověď a zničující tah s falešnými  informacemi pro média skončil pod kobercem. Jiří Gregor ale nestál jen za zprávou pro ČTK, ale i za počátečním obviněním Yekty Uzunoglua. Prvotní - a zároveň i jediné dodnes nezrušené obvinění Uzunoglua stojí na výpovědi zmíněného Gönena, drobného podnikatele, který zároveň v podsvětí pracoval jako práskač pro jednoho z Gregorových podřízených Jana Horáka. To nemůže nepřipomenout jiný případ - známou likvidaci důstojníka  BIS Romana Hrubanta, který v 90. letech odhalil politické zneužívání tajné služby lidmi z ČSSD a který byl po příchodu této strany k moci obviněn z  těžkých zločinů: i když jej soud po třech letech zcela očistil, jeho policejní kariéra skončila; Hrubantovo vyšetřování zpočátku vedl Jiří Gregor a zásadní obvinění z podvodů vznesl proti důstojníkovi - zločinecký práskač. Gönen, na  němž dnes obvinění proti lékaři stojí, se mimochodem už potřetí nedostavil k soudu, aby svědčil, a policie minulý týden nedokázala splnit přání soudce  Rašíka, aby jej před senát předvedla.                                       

Kdo  drží klíč     

Jaký ale mohl mít někdo zájem dostat Uzunoglua za mříže? Lékař sám jedno možné  vysvětlení nabízí. V roce 1994 se na něj usmálo podnikatelské štěstí. Česká  společnost Škoda jej pověřila, aby ji zastupoval v souboji o zakázku na dostavbu tepelné elektrárny Soma nedaleko Ankary. Hodnota zakázky  představovala devět miliard korun, a pokud by se Uzunogluovi podařilo získat  ji pro Škodu, dostal by provizi ve výši devíti set milionů korun. O roli  prostředníka a jeho provizi ovšem zároveň usilovala firma Škodaexport,  reprezentovaná v Ankaře Jaromírem Johanesem, posledním komunistickým ministrem zahraničí a pak velvyslancem v Turecku (jeho turecký překladatel byl blízkým přítelem budoucí údajné oběti - Gürkana Gönena). Uzunoglu sice vyhrál, ale  když byl pak necelý měsíc po podepsání dohody zatčen pro únos a přípravu   vraždy, z dohody sešlo: roli prostředníka dostala firma Škodaexport. Těžko říct, co je na této spekulaci pravdy, Johanes i Gönen koncem devadesátých let v odpovědi Respektu jakýkoli zájem na "likvidaci"  nepohodlného podnikatele vehementně popřeli. Zaráží ovšem, že policie, státní  zastupitelství nebo soudy se vyšetřováním této verze vůbec nezabývaly. Vlastně ano, jeden z vyšetřovatelů zavolal Johanesovi do Ankary a zeptal se ho, jestli má s kauzou Uzunoglu něco společného. Odpověď je zřejmá. Proč jen to, je prakticky nemožné zjistit: případ během let prošel rukama desítek policistů, inspektorů, státních zástupců a soudců. Drtivá většina z nich se -  zjednodušeně řečeno - zabývala pouze dílčími záležitostmi, které s podstatou celého stíhání nesouvisely (soudy třeba tři roky řešily, pod čí pravomoc případ spadá), a podstatu Uzunogluových stížností nikdo neřešil. Příznačnou perličkou případu je, že policisté odmítali doktoru Uzunogluovi po  domovní prohlídce vrátit deset měsíců klíče od jeho bytu. Uzunoglu byl ve  vazbě a potřeboval, aby mu tam právníci vyzvedli osobní věci. Během doby, kdy byly klíče v policejních rukou, někdo provolal z jeho domácího telefonu přes dvě stě tisíc korun; inspekci se při vyšetřování nepodařilo prokázat, že by škodu způsobili policisté. A vykřičníkem případu je požár, který v roce 1998  zničil Uzunogluův čerstvě dostavěný dům a spolu s ním i řadu dokumentů, které se týkaly případu. Pachatele se nepodařilo dopadnout. Další soudní stání případu Uzunoglu se bude konat v půli února.

--------------------------------------------------------------------------

 Setkání ve sklepě

 Dvanáctého září 1994 dostala pražská kriminálka anonymní udání, že v jednom  bytě v Praze 9 je svázaný muž. Detektiv Jan Horák tam pak nalezl právě Gürkana Gönena, svého letitého udavače z podsvětí. Gönen vypověděl, že jej svázali,
 mučili a vyhrožovali mu zabitím Uzunoglu a další tři lékařovi krajané. A nejen jeho, policie záhy získala výpovědi dalších dvou údajně mučených Kurdů. Uzunoglu šel do vazby. Alibi na dobu, kdy měl lékař zmíněné tři oběti mučit, mu kromě jiných dosvědčovala jeho přítelkyně Dana Křišťanová. Jenže pak tato  žena oznámila policii, že ji prý jeden ze svědků případu (seznámil ji s ním další Gregorův podřízený) sdělil, že Uzunoglu chtěl zabít také ji a jejího  otce - a lékař měl na krku další obvinění z přípravy vraždy. Pak se přidaly  podvody. Policie zjistila, že se lékař soudí se čtyřmi tuzemskými firmami celkem o třicet milionů korun a vyložila si to jako tunelování. Tři roky trvalo, než se situace obrátila. Nejprve odvolaly výpověď dvě údajné oběti mučení (za svým si stál jen Gönen). Obvinění z pokusu o další dvě vraždy bylo  tak absurdní, že je policie zrušila. A podvody se ukázaly být obyčejnými obchodními spory, ve kterých dal nakonec obchodní soud za pravdu Uzunogluovi. 

 Spis "případu Uzunoglu" má přes pět tisíc stránek.


Jaroslav Spurný




Centrálně zmanipulovaná média

 

 V Hospodářských novinách se v souvislosti s odsouhlasením placení nezaplaceného výživného státem (tedy z rozpočtu) nechal slyšet redaktor Petr Kamberský, že každý, kdo nezaplatí dva měsíce výživné,  je bezcharakterní podlec, aniž pro toto tvrzení dokázal uvést jediný podklad, přičemž reálná skutečnost svědčí především o tom, že pro neplacení výživného může být celá řada velmi kvalifikovaných důvodů, které ovšem česká společnost – a s ní i její média – jaksi odmítají vzít na vědomí, aby si nenarušily svůj poklidný spánek nevědomých : Od platební neschopnosti povinného v důsledku např. nezaměstnanosti, úrazu či dalších nepředvídatelných okolností až po skutečnost, kdy povinný zcela zjevně není otcem dítěte a dobře to ví, přesto jej přihlouplé postkomunistické úřady k placení výživného nutí, protože buď promeškaly nebo matce napomohly ve zmaření  příležitosti ověřit, kdo otcem dítěte skutečně je. 

Zatímco Petra Kamberského lze označit za nepříliš důvtipného populistického pisálka, na kterého se v plné míře vztahuje úsloví o nevědomosti, co hříchů nečiní, internetové servery I Dnes (Mladá fronta) a Novinky (ČTK) předvedly – jistě ne náhodou rovněž v souvislosti s problematikou rozvedených otců – dezinterpretaci, za kterou by se rozhodně nemuselo stydět ani Rudé právo ze 70. či 80. let 20. století. Pod výmluvnými titulky „Evropský soud : Čeští otcové nejsou diskriminováni“ (I Dnes) a „Další otec neuspěl u štrasburského soudu“ (Novinky - ČTK) referovala tato média o zatímním rozsudku ve věci Luboše Patery vydaného již na počátku ledna (!!) štrasburským soudem.

Pro přehlednost shrňme základní fakta : Luboš Patera, jemuž byl před 14 lety za použití mafiánské bandy a hrubého násilí doslova vyrván syn z rukou a odvlečen (manželkou) neznámo kam, si stěžoval, že nejen že mu české úřady nebyly schopny zajistit vrácení syna, ale ani řádný podíl na jeho výchově, takže se mu dítě zcela odcizilo a dnes o svém – mimochodem velmi pečlivém a starostlivém – otci nechce ani slyšet. Pan Patera namítal ve své stížnosti porušení celkem tří základních článků Úmluvy o ochraně lidských práv, a sice práva na spravedlivý proces (tedy nepřiměřenou délku řízení), práva na rodinný život a porušení zákazu diskriminace podle pohlaví. Štrasburský soud uznal jeho stížnost za důvodnou ve dvou ze tří bodů – přičemž uznání porušení práva na rodinný život je zcela nové, průlomové, neboť tento článek štrasburský soud dosud českým stěžovatelům nepřiznával.

Pro větší názornost lze současný stav Paterova případu u štrasburského soudu přirovnat k hokejovému utkání, kde pan Patera po druhé třetině, či dokonce v půlce třetiny poslední, vede 2:1 a soupeř (zde česká vláda zastoupená zmocněncem JUDr. Vítem Schormem) je zjevně na konci sil (zde argumentů) a nelze od něj žádný razantní protiútok očekávat.
Prohlašovat takový zápas za prohraný pro p. Pateru může jen ten, kdo ztratil poslední špetku nejen soudnosti, ale i studu. 

K tomu nutno doplnit, že Evropský soud rozhodně není žádnou institucí nakloněnou rozvedeným otcům. Stížnost, která sem přijde, musí nejprve překonat vytříďovací síto spolu s různými naschvály jak české kanceláře, tak i středního personálu soudu, který o přípustnosti stížnosti a jejím dalším projednání rozhoduje a již tradičně má tendenci stranit spíše vládním justičním strukturám, nežli dotěrným stěžovatelům. Stejně tak i z otázek, které zazněly při posledním projednávání případu diskriminace v péči o dítě pocházejícím z ČR, zvláště pak od soudkyň z nových členských zemí, bylo zjevné jejich ideové souznění spíše s našimi justičními strukturami nežli znalost nových poznatků v porozvodové psychologii dítěte, zvláště pak znalost podstaty, vzniku a projevů syndromu zavrženého rodiče.

Nicméně ani ony nemohou nevidět zvůli do nebe volající a vydávat ji za budoucí normu evropského práva.

Takže na závěr zbývá ohledně interpretace našich médií zodpovědět klasickou otázku zformulovanou již starými Římany – a sice : Qui bono ? – čili : Komu to všechno slouží ?

No a zde není opravdu těžké najít správnou odpověď, ani pochopit, čí zájmy za ní stojí především.

Je nepopíratelnou skutečností, že se kvapem blíží volby a že nárůst stížností z České republiky u štrasburského soudu pro lidská práva je natolik děsivý, že Českou republiku dostal již na první místo v přepočtu stížností na počet obyvatel ze všech členských států. Stejně tak je nesporné, že k největšímu nárůstu došlo od roku 2003, kdy se první skupina otců obrátila na soud se svými stížnostmi ohledně diskriminace v péči o vlastní dítě a že stížnosti rozvedených otců stále tvoří podstatnou část všech stížností přicházejících z ČR. Rovněž nelze pochybovat o tom, že Luboš Patera jistým ztělesněním boje otců za rovnoprávnost beze sporu je a že úspěch či neúspěch jeho stížnosti bude mít značný dopad nejen na další počet stížností přicházejících z ČR, ale v podstatě i na celou českou justici – tedy s ohledem na otázku, zda i vláda (a to i ta nová, povolební) uzná za svou prioritu zreformovat českou justici, jejíž stav je naprosto děsivý, anebo zda to ještě nějaký ten čásek vydrží beze změn a soudkyně opatrovnických odborů soudů budou i nadále ve své většině připomínat cvičené opice, které umí jediné : Matce svěřit dítě a otci vyměřit výživné, děj se co děj . Tedy činnost, kterou dnes zvládne každý počítač se základním programovým vybavením, navíc bez rizika, že by se začal účastníkům řízení z osobních důvodů otevřeně mstít - a kterou tyto nepříliš bystré dámy „zvládají“  - a to ještě s velkými výhradami - za 70 a více tisíc korun měsíčně vyplácených z našich daní. 

Sáhnout na soudkyně, to se zatím žádné vládě moc nechtělo. O co by se potom opřela, kdyby je náhodou v boji s jakýmkoliv nepřítelem přece jen potřebovala ve snaze dodat punc legálnosti a nestrannosti svému úsilí o diskreditaci  nepohodlných osob ?!  Oproti tomu sáhnout na Pateru, ať už přímo nebo prostřednictvím zmanipulovaných médií, se zatím každé vládě jevilo jako mnohem snazší a pohodlnější řešení.

Ne každé nabízející se jednoduché řešení je správné a ne každé takové řešení by se muselo v budoucnu vyplatit. 

                Jiří Fiala




Žalujeme...

 

Přesně 100 let po zatčení A. Dreyfuse, v roce 1994, byl v Praze zatčen MUDr. Yekta Uzunoglu, Kurd, který vystudoval v Praze lékařství a usadil se v Evropě, v Československu a Německu. Byl aktivním účastníkem organizace Lékaři bez hranic, v
jejichž řadách poskytoval pomoc válkou a vyhlazováním sužovanému kurdskému lidu. Podílel se na vydání kurdské gramatiky. Přeložil do kurdštiny nejen části Bible, ale i několik děl Karla Čapka. Do češtiny přeložil a vydal přísloví kurdského lidu. Spolupracoval s  Kurdským institutem ve Francii a byl jedním ze zakladatelů Kurdského institutu v NSR. V roce 1979 byl pro své demokratické myšlení vypovězen z Československa, kam se vrátil až v roce 1990.        

Byl a je i úspěšným podnikatelem. Připravil a vydal knihu "Ekonomické perspektivy
ČR" (1994).

V roce 1994 byl MUDr.Y.Uzunoglu zatčen a obviněn na základě udání tureckého občana, který žil v ČR pod falešným jménem a byl policejním agentem. Tento muž dr.Uzunogla nařkl, že ho týral a omezoval jeho osobní svobodu. K obvinění dodatečně přibylo ještě obvinění z trestných činů přípravy vražd, loupeží, podvodů a nedovoleného ozbrojování. MUDr Uzunoglu strávil dva a půl roku ve vyšetřovací vazbě. Spolu s MUDr. Uzunoglem byli zatčeni a obviněni ještě další tři Kurdové, z nichž jeden po
propuštění zemřel, pravděpodobně na následky špatného zacházení ve vazbě. MUDr. Uzunoglu byl zatčen poté, co se mu podařilo zprostředkovat pro naši republiku zakázky v hodnotě přes 300 mil. dolarů, a poté, co mu bylo bývalými exponenty
předlistopadového režimu důrazně doporučováno, aby dal od těchto zakázek ruce pryč. MUDr.Uzunoglu byl držen ve vyšetřovací vazbě 31 měsíců (posledních 5 měsíců tedy se souhlasem Nejvyššího soudu ČR), ačkoliv žádné z absurdních obvinění nebylo solidně prošetřeno a dokumentováno. Během vyšetřování došlo k velkému počtu nezákonností, na
které nereagoval  žádný z orgánů, jež měly nad vyšetřováním dozor. Již v roce 1996 varoval poslanec Pavel Dostál v tisku, že z tohoto případu bude mít Česká republika mezinárodní ostudu. Čtyřikrát byli ministři vnitra a spravedlnosti  ČR v této kauze interpelováni poslanci Jičínským, Dostálem a Drápelou. V jedné z  odpovědí ministr vnitra dokonce přiznal, že policisté MUDr. Uzunogla týrali. Německá  spolková republika ve stejné době udělila MUDr. Y. Uzunoglovi - zřejmě jako projev
sympatií a podpory - státní občanství a doklad o tom mu doručila do českého vězení.

Po 31 měsících byl MUDr.Uzunoglu propuštěn z vazby. Neodjel však do NSR, jejímž občanem se stal, zůstal v České republice, aby dovedl do konce svůj dlouhý boj a aby dosáhl od české justice plného zadostiučinění. Trestní stíhání bylo dne 25.9. 2003 zastaveno, "protože bylo porušeno právo obviněných na spravedlivý proces v přiměřené lhůtě, zakotvené v článku 6 odst.1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod" (podepsán soudce Vítězslav Rašík). MUDr Uzunoglu se proti tomuto výroku soudu odvolal a jeho odvolání bylo vyhověno. Plným právem žádá, aby ho soud v plném rozsahu osvobodil od absurdních obvinění.

Zůstane věčnou hanbou pro náš stát, že když si česká justice s případem Uzunoglu už nevěděla rady, chtěla ho v lednu 2003 prostřednictvím ministerstva spravedlnosti předat k vyřízení do Turecka, které tohoto Kurda pronásledovalo již od roku 1970, mimo jiné  i za jeho humanitární činnost v Kurdistánu, odnětím tureckého pasu a zákazem vstupu na území Turecka.

Boj MUDr.Yekty Uzunogla nebyl a zdaleka není jen jeho soukromým bojem. Je to i náš boj za spravedlnost. Jsme přesvědčeni o tom, že stav soudnictví a výkon soudní moci nejpřesněji charakterizuje poměry v kterémkoli státě a tedy i u nás. Podle T.G. Masaryka "spravedlnost je matematikou humanity".

Za skandální pronásledování MUDr.Y. Uzunogla cítíme odpovědnost i my, prostí občané. Jeho případ již dávno nabyl dreyfusovských dimenzí a je nejvyšší čas s ním definitivně a spravedlivě skoncovat. Oprávněně si však klademe otázku, jaké jsou skutečné příčiny tohoto justičního skandálu a selhání našich státních a politických představitelů, kterým jsme svěřili řízení naší země, a kteří v tomto případu zcela zklamali.

 Proto :

obviňujeme představitele naší soudní moci, zúčastněné státní zástupce i soudce  všech stupňů, včetně předsedů Nejvyššího soudu a nejvyšších státních zástupců v  údobí 1994-2005, že v rozporu se svými právy a povinnostmi, vyplývajícími ze  zákona, nekonali svou povinnost  a nezjednali nápravu;

obviňujeme tehdejší ministry vnitra a spravedlnosti, jakož i předsedy vlády, kteří odpovídali za výkon jejich funkcí, že byli hluší ke stížnostem a informacím o porušování zákonnosti, se kterými se na ně ve svých dopisech z vyšetřovací vazby
obracel MUDr Uzunoglu a další občané, že nesplnili svoje ústavní pravomoci k vyšetření a odstranění zjištěných nepravostí s tím spojených;

obviňujeme i tehdejší předsedy Poslanecké sněmovny a Senátu ČR v údobí 1994-2005, že zůstali neteční a lhostejní k tak závažným nedostatkům a chybám našich orgánů činných v trestním řízení, které  případ  Uzunoglu vyjevil.

Všichni tito činitelé naší zákonodárné, výkonné i soudní moci nesou odpovědnost za to, že MUDr.Yekta Uzunoglu strávil ve vazbě 31 měsíců, a že česká spravedlnost  nebyla schopna vyřešit jeho případ v průběhu neuvěřitelných 12 let. 

Současně však klademe za vinu těm novinářům, kteří v honbě za sensacemi o kauze Uzunoglu zkresleně či nepravdivě informovali veřejnost, že tímto svým postupem hrubě poškodili pověst MUDr Y. Uzunoglu a tak se morálně zpronevěřili svému poslání.

Ať jsou ale příčiny tohoto selhání České Republiky jakékoliv, ostudnou kauzu  MUDr. Uzunoglu nutno uzavřít co nejdříve, a to veřejnou omluvou a poděkováním, že se nevzdal, že bojuje za čest, svobodu a spravedlnost nejen svou vlastní, ale i země,
která se stala jeho druhou vlastí.

Úplná rehabilitace Alfreda Dreyfuse trvala 12 let a uskutečnila se přesně před sto lety, v roce 1906.

Letos v září uplyne 12 let od zatčení MUDr.Yekty Uzunogla. Nebudeme mít pocit, že v naší zemi vládne spravedlnost, dokud MUDr.Yekta Uzunoglu nebude plně rehabilitován a naše republika se za utrpení a křivdy, které mu způsobila, řádně a veřejně neomluví.  Jen tato  omluva přesvědčí občany, že podobné praktiky a postupy patří minulosti, a nebudou nikdy znovu opakovány.

Příklad velké země, Francie, ukazuje, že to možné a správné je. Omluva nejvyšších politických představitelů Francie Dreyfusovi se stala důležitým symbolem velikosti této země.

František Janouch,  Táňa Fischerová, Květa Jechová, Karel Jech, Svatopluk Karásek, Jaroslav Kořán, Dana Němcová, Karel Schwarzenberg, Jiřina Šiklová, Libuše Šilhánová, Věněk Šilhán, Jaromír Štětina, Petruška Šustrová

 

V Praze, 3.3.2006