- Details
-
Category: Starý web
-
Published: Sunday, 30 August 2015 17:54
-
Written by Ing. Jiří Fiala
-
Hits: 1393
V Hospodářských novinách se v souvislosti s odsouhlasením placení nezaplaceného výživného státem (tedy z rozpočtu) nechal slyšet redaktor Petr Kamberský, že každý, kdo nezaplatí dva měsíce výživné, je bezcharakterní podlec, aniž pro toto tvrzení dokázal uvést jediný podklad, přičemž reálná skutečnost svědčí především o tom, že pro neplacení výživného může být celá řada velmi kvalifikovaných důvodů, které ovšem česká společnost – a s ní i její média – jaksi odmítají vzít na vědomí, aby si nenarušily svůj poklidný spánek nevědomých : Od platební neschopnosti povinného v důsledku např. nezaměstnanosti, úrazu či dalších nepředvídatelných okolností až po skutečnost, kdy povinný zcela zjevně není otcem dítěte a dobře to ví, přesto jej přihlouplé postkomunistické úřady k placení výživného nutí, protože buď promeškaly nebo matce napomohly ve zmaření příležitosti ověřit, kdo otcem dítěte skutečně je.
Zatímco Petra Kamberského lze označit za nepříliš důvtipného populistického pisálka, na kterého se v plné míře vztahuje úsloví o nevědomosti, co hříchů nečiní, internetové servery I Dnes (Mladá fronta) a Novinky (ČTK) předvedly – jistě ne náhodou rovněž v souvislosti s problematikou rozvedených otců – dezinterpretaci, za kterou by se rozhodně nemuselo stydět ani Rudé právo ze 70. či 80. let 20. století. Pod výmluvnými titulky „Evropský soud : Čeští otcové nejsou diskriminováni“ (I Dnes) a „Další otec neuspěl u štrasburského soudu“ (Novinky - ČTK) referovala tato média o zatímním rozsudku ve věci Luboše Patery vydaného již na počátku ledna (!!) štrasburským soudem.
Pro přehlednost shrňme základní fakta : Luboš Patera, jemuž byl před 14 lety za použití mafiánské bandy a hrubého násilí doslova vyrván syn z rukou a odvlečen (manželkou) neznámo kam, si stěžoval, že nejen že mu české úřady nebyly schopny zajistit vrácení syna, ale ani řádný podíl na jeho výchově, takže se mu dítě zcela odcizilo a dnes o svém – mimochodem velmi pečlivém a starostlivém – otci nechce ani slyšet. Pan Patera namítal ve své stížnosti porušení celkem tří základních článků Úmluvy o ochraně lidských práv, a sice práva na spravedlivý proces (tedy nepřiměřenou délku řízení), práva na rodinný život a porušení zákazu diskriminace podle pohlaví. Štrasburský soud uznal jeho stížnost za důvodnou ve dvou ze tří bodů – přičemž uznání porušení práva na rodinný život je zcela nové, průlomové, neboť tento článek štrasburský soud dosud českým stěžovatelům nepřiznával.
Pro větší názornost lze současný stav Paterova případu u štrasburského soudu přirovnat k hokejovému utkání, kde pan Patera po druhé třetině, či dokonce v půlce třetiny poslední, vede 2:1 a soupeř (zde česká vláda zastoupená zmocněncem JUDr. Vítem Schormem) je zjevně na konci sil (zde argumentů) a nelze od něj žádný razantní protiútok očekávat.
Prohlašovat takový zápas za prohraný pro p. Pateru může jen ten, kdo ztratil poslední špetku nejen soudnosti, ale i studu.
K tomu nutno doplnit, že Evropský soud rozhodně není žádnou institucí nakloněnou rozvedeným otcům. Stížnost, která sem přijde, musí nejprve překonat vytříďovací síto spolu s různými naschvály jak české kanceláře, tak i středního personálu soudu, který o přípustnosti stížnosti a jejím dalším projednání rozhoduje a již tradičně má tendenci stranit spíše vládním justičním strukturám, nežli dotěrným stěžovatelům. Stejně tak i z otázek, které zazněly při posledním projednávání případu diskriminace v péči o dítě pocházejícím z ČR, zvláště pak od soudkyň z nových členských zemí, bylo zjevné jejich ideové souznění spíše s našimi justičními strukturami nežli znalost nových poznatků v porozvodové psychologii dítěte, zvláště pak znalost podstaty, vzniku a projevů syndromu zavrženého rodiče.
Nicméně ani ony nemohou nevidět zvůli do nebe volající a vydávat ji za budoucí normu evropského práva.
Takže na závěr zbývá ohledně interpretace našich médií zodpovědět klasickou otázku zformulovanou již starými Římany – a sice : Qui bono ? – čili : Komu to všechno slouží ?
No a zde není opravdu těžké najít správnou odpověď, ani pochopit, čí zájmy za ní stojí především.
Je nepopíratelnou skutečností, že se kvapem blíží volby a že nárůst stížností z České republiky u štrasburského soudu pro lidská práva je natolik děsivý, že Českou republiku dostal již na první místo v přepočtu stížností na počet obyvatel ze všech členských států. Stejně tak je nesporné, že k největšímu nárůstu došlo od roku 2003, kdy se první skupina otců obrátila na soud se svými stížnostmi ohledně diskriminace v péči o vlastní dítě a že stížnosti rozvedených otců stále tvoří podstatnou část všech stížností přicházejících z ČR. Rovněž nelze pochybovat o tom, že Luboš Patera jistým ztělesněním boje otců za rovnoprávnost beze sporu je a že úspěch či neúspěch jeho stížnosti bude mít značný dopad nejen na další počet stížností přicházejících z ČR, ale v podstatě i na celou českou justici – tedy s ohledem na otázku, zda i vláda (a to i ta nová, povolební) uzná za svou prioritu zreformovat českou justici, jejíž stav je naprosto děsivý, anebo zda to ještě nějaký ten čásek vydrží beze změn a soudkyně opatrovnických odborů soudů budou i nadále ve své většině připomínat cvičené opice, které umí jediné : Matce svěřit dítě a otci vyměřit výživné, děj se co děj . Tedy činnost, kterou dnes zvládne každý počítač se základním programovým vybavením, navíc bez rizika, že by se začal účastníkům řízení z osobních důvodů otevřeně mstít - a kterou tyto nepříliš bystré dámy „zvládají“ - a to ještě s velkými výhradami - za 70 a více tisíc korun měsíčně vyplácených z našich daní.
Sáhnout na soudkyně, to se zatím žádné vládě moc nechtělo. O co by se potom opřela, kdyby je náhodou v boji s jakýmkoliv nepřítelem přece jen potřebovala ve snaze dodat punc legálnosti a nestrannosti svému úsilí o diskreditaci nepohodlných osob ?! Oproti tomu sáhnout na Pateru, ať už přímo nebo prostřednictvím zmanipulovaných médií, se zatím každé vládě jevilo jako mnohem snazší a pohodlnější řešení.
Ne každé nabízející se jednoduché řešení je správné a ne každé takové řešení by se muselo v budoucnu vyplatit.
Jiří Fiala
- Details
-
Category: Starý web
-
Published: Sunday, 30 August 2015 17:54
-
Written by Ing. Jiří Fiala
-
Hits: 1301
Přesně 100 let po zatčení A. Dreyfuse, v roce 1994, byl v Praze zatčen MUDr. Yekta Uzunoglu, Kurd, který vystudoval v Praze lékařství a usadil se v Evropě, v Československu a Německu. Byl aktivním účastníkem organizace Lékaři bez hranic, v
jejichž řadách poskytoval pomoc válkou a vyhlazováním sužovanému kurdskému lidu. Podílel se na vydání kurdské gramatiky. Přeložil do kurdštiny nejen části Bible, ale i několik děl Karla Čapka. Do češtiny přeložil a vydal přísloví kurdského lidu. Spolupracoval s Kurdským institutem ve Francii a byl jedním ze zakladatelů Kurdského institutu v NSR. V roce 1979 byl pro své demokratické myšlení vypovězen z Československa, kam se vrátil až v roce 1990.
Byl a je i úspěšným podnikatelem. Připravil a vydal knihu "Ekonomické perspektivy
ČR" (1994).
V roce 1994 byl MUDr.Y.Uzunoglu zatčen a obviněn na základě udání tureckého občana, který žil v ČR pod falešným jménem a byl policejním agentem. Tento muž dr.Uzunogla nařkl, že ho týral a omezoval jeho osobní svobodu. K obvinění dodatečně přibylo ještě obvinění z trestných činů přípravy vražd, loupeží, podvodů a nedovoleného ozbrojování. MUDr Uzunoglu strávil dva a půl roku ve vyšetřovací vazbě. Spolu s MUDr. Uzunoglem byli zatčeni a obviněni ještě další tři Kurdové, z nichž jeden po
propuštění zemřel, pravděpodobně na následky špatného zacházení ve vazbě. MUDr. Uzunoglu byl zatčen poté, co se mu podařilo zprostředkovat pro naši republiku zakázky v hodnotě přes 300 mil. dolarů, a poté, co mu bylo bývalými exponenty
předlistopadového režimu důrazně doporučováno, aby dal od těchto zakázek ruce pryč. MUDr.Uzunoglu byl držen ve vyšetřovací vazbě 31 měsíců (posledních 5 měsíců tedy se souhlasem Nejvyššího soudu ČR), ačkoliv žádné z absurdních obvinění nebylo solidně prošetřeno a dokumentováno. Během vyšetřování došlo k velkému počtu nezákonností, na
které nereagoval žádný z orgánů, jež měly nad vyšetřováním dozor. Již v roce 1996 varoval poslanec Pavel Dostál v tisku, že z tohoto případu bude mít Česká republika mezinárodní ostudu. Čtyřikrát byli ministři vnitra a spravedlnosti ČR v této kauze interpelováni poslanci Jičínským, Dostálem a Drápelou. V jedné z odpovědí ministr vnitra dokonce přiznal, že policisté MUDr. Uzunogla týrali. Německá spolková republika ve stejné době udělila MUDr. Y. Uzunoglovi - zřejmě jako projev
sympatií a podpory - státní občanství a doklad o tom mu doručila do českého vězení.
Po 31 měsících byl MUDr.Uzunoglu propuštěn z vazby. Neodjel však do NSR, jejímž občanem se stal, zůstal v České republice, aby dovedl do konce svůj dlouhý boj a aby dosáhl od české justice plného zadostiučinění. Trestní stíhání bylo dne 25.9. 2003 zastaveno, "protože bylo porušeno právo obviněných na spravedlivý proces v přiměřené lhůtě, zakotvené v článku 6 odst.1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod" (podepsán soudce Vítězslav Rašík). MUDr Uzunoglu se proti tomuto výroku soudu odvolal a jeho odvolání bylo vyhověno. Plným právem žádá, aby ho soud v plném rozsahu osvobodil od absurdních obvinění.
Zůstane věčnou hanbou pro náš stát, že když si česká justice s případem Uzunoglu už nevěděla rady, chtěla ho v lednu 2003 prostřednictvím ministerstva spravedlnosti předat k vyřízení do Turecka, které tohoto Kurda pronásledovalo již od roku 1970, mimo jiné i za jeho humanitární činnost v Kurdistánu, odnětím tureckého pasu a zákazem vstupu na území Turecka.
Boj MUDr.Yekty Uzunogla nebyl a zdaleka není jen jeho soukromým bojem. Je to i náš boj za spravedlnost. Jsme přesvědčeni o tom, že stav soudnictví a výkon soudní moci nejpřesněji charakterizuje poměry v kterémkoli státě a tedy i u nás. Podle T.G. Masaryka "spravedlnost je matematikou humanity".
Za skandální pronásledování MUDr.Y. Uzunogla cítíme odpovědnost i my, prostí občané. Jeho případ již dávno nabyl dreyfusovských dimenzí a je nejvyšší čas s ním definitivně a spravedlivě skoncovat. Oprávněně si však klademe otázku, jaké jsou skutečné příčiny tohoto justičního skandálu a selhání našich státních a politických představitelů, kterým jsme svěřili řízení naší země, a kteří v tomto případu zcela zklamali.
Proto :
obviňujeme představitele naší soudní moci, zúčastněné státní zástupce i soudce všech stupňů, včetně předsedů Nejvyššího soudu a nejvyšších státních zástupců v údobí 1994-2005, že v rozporu se svými právy a povinnostmi, vyplývajícími ze zákona, nekonali svou povinnost a nezjednali nápravu;
obviňujeme tehdejší ministry vnitra a spravedlnosti, jakož i předsedy vlády, kteří odpovídali za výkon jejich funkcí, že byli hluší ke stížnostem a informacím o porušování zákonnosti, se kterými se na ně ve svých dopisech z vyšetřovací vazby
obracel MUDr Uzunoglu a další občané, že nesplnili svoje ústavní pravomoci k vyšetření a odstranění zjištěných nepravostí s tím spojených;
obviňujeme i tehdejší předsedy Poslanecké sněmovny a Senátu ČR v údobí 1994-2005, že zůstali neteční a lhostejní k tak závažným nedostatkům a chybám našich orgánů činných v trestním řízení, které případ Uzunoglu vyjevil.
Všichni tito činitelé naší zákonodárné, výkonné i soudní moci nesou odpovědnost za to, že MUDr.Yekta Uzunoglu strávil ve vazbě 31 měsíců, a že česká spravedlnost nebyla schopna vyřešit jeho případ v průběhu neuvěřitelných 12 let.
Současně však klademe za vinu těm novinářům, kteří v honbě za sensacemi o kauze Uzunoglu zkresleně či nepravdivě informovali veřejnost, že tímto svým postupem hrubě poškodili pověst MUDr Y. Uzunoglu a tak se morálně zpronevěřili svému poslání.
Ať jsou ale příčiny tohoto selhání České Republiky jakékoliv, ostudnou kauzu MUDr. Uzunoglu nutno uzavřít co nejdříve, a to veřejnou omluvou a poděkováním, že se nevzdal, že bojuje za čest, svobodu a spravedlnost nejen svou vlastní, ale i země,
která se stala jeho druhou vlastí.
Úplná rehabilitace Alfreda Dreyfuse trvala 12 let a uskutečnila se přesně před sto lety, v roce 1906.
Letos v září uplyne 12 let od zatčení MUDr.Yekty Uzunogla. Nebudeme mít pocit, že v naší zemi vládne spravedlnost, dokud MUDr.Yekta Uzunoglu nebude plně rehabilitován a naše republika se za utrpení a křivdy, které mu způsobila, řádně a veřejně neomluví. Jen tato omluva přesvědčí občany, že podobné praktiky a postupy patří minulosti, a nebudou nikdy znovu opakovány.
Příklad velké země, Francie, ukazuje, že to možné a správné je. Omluva nejvyšších politických představitelů Francie Dreyfusovi se stala důležitým symbolem velikosti této země.
František Janouch, Táňa Fischerová, Květa Jechová, Karel Jech, Svatopluk Karásek, Jaroslav Kořán, Dana Němcová, Karel Schwarzenberg, Jiřina Šiklová, Libuše Šilhánová, Věněk Šilhán, Jaromír Štětina, Petruška Šustrová
V Praze, 3.3.2006
Videoarchiv
