Stalo se to již hezkou tradicí, počínající v létě roku 2003, na kterou si všichni, jichž se to jen trochu týká, zvykli : Uprostřed žní pořádá již tradičně sdružení Spravedlnost dětem tiskovou konferenci, na které vždy vyhlašuje další vlnu žalob proti českému státu do Štrasburku.

Pro nás, kteří s touto tematikou tak či onak souvisí, je to událost veskrze příjemná, mající již charakter události společenské, tedy značně přesahující rámec tiskové konference , kdy se především sejdeme s mnohými starými známými, které jsme třeba již léta neviděli, dozvíme se, jak se vyvíjejí jednotlivé kauzy, jak kdo vidí či nevidí děti, jak na ně platí či neplatí výživné, prostě - co je nového.

Díky přítomnosti novinářů pak slova vypuštěná na této konferenci do vzduchu se dostávají na rozhlasových vlnách do éteru a pronikají k vám, co jste zrovna někde u vody, na chatě, v lese, zkrátka všude, kde se dá jen trochu vydechnout od problémů civilizace. 

Pronikají kupodivu i k druhé straně, neboť k novinářské etice i zvyklostem u nás patří, že se nechává slyšet i druhá strana, byť by byla sebeomezenější.

A nejinak tomu bylo i letos.

Kromě krátkého rozhovoru s organizátorem konference Lubošem Paterou, který zazněl ráno po tiskovce z vln Radiožurnálu, bylo slyšet k témuž tématu i předsedu soudců Tomáše Lichovníka, jinak předsedu soudu ve Žďáru nad Sázavou, jak i on podává k věci své stanovisko - vlastně nejen své, ale i za soudce, jimž předsedá.

Bohužel (nebo bohudík) jsem ho neslyšel, zato jsem slyšel a četl reakce mnohých otců, které jeho slova pořádně dopálila, a to zjevně právem.

Pan Lichovník totiž právě předvedl, že justice jako taková je naprosto nepoučitelná, nevzdělatelná a po dobrém nezměnitelná.

Na adresu otců, kteří si stěžují,  že se děti svěřují matkám, prý prohlásil, že kteří otcové dítě chtěli, tak ho taky dostali, a ti, co ho nedostali, tak ho ve skutečnosti nechtěli, zato prý chtěli jen dělat nashvály svým bývalým manželkám, potažmo justici jako takové.

Především je to samozřejmě lež jako věž a pan Lichovník by měl svoje tvrzení rozhodně něčím doložit, tedy odkud tento blábol vzal a jaké pro něj má podklady. Stejně jako pro tvrzení, že otcové v podstatě o děti nestojí, že chtějí jen "dělat problémy".

Je také vizitkou dotyčného novináře, že tohle nechá panu Lichovníkovi projít, aniž by se ho třeba zeptal, jak to, že otcům, co "chtějí dělat jenom problémy", dává zapravdu mezinárodní soud, jestli ten taky chce jenom "dělat problémy" hodné a spravedlivé české justici, případně jak si tato - pro ně závazná - ponaučení  od evropské soudní instance vzali "hodní a spravedliví" soudci k srdci a jak se jimi řídí v praxi.

Již před pěti lety jsme spolupracovali s jednou studentkou, která zpracovávala svou seminární práci a v jejím rámci se chodila ptát před jednací síně, zda otec požádal o svěření dítěte do péče a jak dopadl. Ukázalo se, že pokud někteří otcové o svěření dítěte do své  péče  nepožádali, pak to bylo v naprosté většině případů proto, že si nedělali vůbec žádné iluze o tom, jaké asi by měli u naší feministické justice šance a že takový boj považovali za předem prohraný a marný, za ztrátu času i peněz - tedy nikoliv proto, že by o dítě nestáli nebo ho nechtěli vychovávat.

Od průzkumu uplynulo pět let - a jak vidět, s vědomím soudců to nehnulo ani o píď. Dál si melou ty svoje přízemní pohádky o zlých otcích, kteří jen "chtějí dělat problémy" a jestli o něco skutečně nestojí, pak je to výchova vlastního potomstva.

Pan Lichovník tak dnes šíří snadno vyvratitelnou a velmi průhlednou lež, a to v podstatě jenom proto, aby nemusel s barvou ven - totiž pokud by přiznal, že otcové jsou ve své většině naprosto v pořádku, že svoje děti samozřejmě milují a chtějí se podílet na jejich výchově a že pokud s nimi něco v pořádku není, pak je to maximálně jejich sebevědomí, zašlapané za desetiletí působení feministické justice hluboko do země , pak by z toho logicky vyplynula i druhá půlka pravdy - totiž že tím zlým, kdo o děti nemá sebemenší zájem a komu jde jen o  vlastní pohodlí a dobře placená a ničím nezasloužená koryta pokud možno na doživotí, je výhradně a jedině naše justice a především její opatrovnické soudkyně, které svou pokřivenou morálkou a někdy i nemalou brutalitou by mohly připomínat spíše dozorkyně z táborů nucených prací nežli laskavé paní, jimž osud a blaho dítěte skutečně leží na srdci.

Opatrovnické soudkyně jsou imunní nejen vůči domácím zákonům, které samozřejmě mluví o něčem jiném nežli je diskriminace jednoho z rodičů, jsou imunní vůči závazným mezinárodním rozsudkům, které se jich bezprostředně týkají a které rozhodně říkají něco úplně jiného než co tyto převážně natvrdlé dámy v současnosti dělají, jsou samozřejmě zcela imunní vůči zájmům dětí na lepšího z obou rodičů, když už se musí určit, který to je, jsou imunní vůči vzorům a vlivům z vyspělejší západní a severní části Evropy a jsou také imunní vůči domácím tlakům a vlivům, které jim jednoznačně dávají najevo, že současná opatrovnická praxe, kterou lze beze zbytku označit za dědictví komunismu, je nadále neudržitelnou ostudou.

"Kdo činí postupné změny nemožnými, činí násilné změny nevyhnutelnými"

Dnes už vůbec nepochybuji o tom, že se k naplnění tohoto hesla blížíme mílovými kroky.

A pokud jde o pana Lichovníka, tak ten svou bezvýraznou a vcelku nečitelnou tvář konečně naplnil výrazem.