Sám otec Fiala proslul svým úhlavním „proviněním“, totiž že chtěl být otcem svých dětí nikoliv papírovým, nýbrž skutečným, což je jádro pudla. Soudy, zejména pražská „Devítka“, proslula díky svému totalitnímu předsedovi JUDr. Alexandru Rudému jde o soudní fašismus.

A skutečně : Postavení otců ve státě českém lze úspěšně přirovnat k jednání s Židy na samém počátku holocaustu. Ti byli tehdy od svých dětí separováni v tzv. „šlojskách“ ještě předtím, než je nacistický režim odsunul do koncentračního tábora Terezín, onoho nacisty oficiálně deklarovaného ráje Židů na zemi.  Předseda soudu Rudý sice k této poznámce pravil, že se jej takové srovnání osobně dotýká, ale sám ve věci postupu svého soudu ve Fialových procesech ještě přitvrdil. Tak, aby si při masivním ozbrojeném dohledu v budově soudu i v samotné soudní síni (šlo o civilní řízení o úpravu péče k nezletilým dětem, nikoliv o trestní kauzu s organizovanou mafií) otec ještě hlouběji uvědomil marnost svého – byť plně legálního – počínání. Fiala totiž požaduje – a to v plném souladu s mezinárodními dohodami, které ČR již před drahnými lety parafovala – především spravedlnost pro svoje děti a rovný podíl na jejich výchově.

Otce Fialu vždy zajímal systém, který nejen připouští, ale i programově řídí morální a citovou devastaci dětí s následnými celoživotními traumaty. Interesovala ho taková organizace státu, která si za svůj cíl vytýčila kriminalizování živitelů rodin – a přitom je bezostyšně dál kapsovala. Namísto přirozeného práva

 

JUDr. Alexandr Rudý, snad generačně poučen od svého otce, považuje jednání svých soudních aparátnic za normální jsa zjevně neschopen si normálnost rodinných vztahů už byť i jen představit. Proti Fialovi má pak jediný lék (v čemž si nijak nezadá i s předsedou městského soudu Sváčkem) – stupňování soudní represe. Co by si totiž chudáci soudci počali, kdyby stejné požadavky nastolili i ostatní tátové, že …

 

Není proto divu, že proti násilí (psychickému i fyzickému), justičnímu sadismu a soudní zvůli – funkcí praktikovaných v celém systému české justice – Jiří Fiala hledá oporu v zahraničí, podjatou,

 

Ba vypadá to, že v České republice, je-li přijata mezinárodně uznaná zásada, že obžalovanému nesmí být jeho soudce odňat, jde česká „spravedlnost“ ještě dál : Její soudci jsou na svého „klienta“ přisáti jako štěnice, jen aby jej dostali za mříže. U otce Fialy se jim to sice již jednou povedlo, leč neosvědčilo. Mezinárodní ostuda byla díky Fialovým návštěvám Štrasburku nezáviděníhodná a Fialovi samotnému tato skutečnost jen přidala na prestiži, popularitě i zdravém sebevědomí.

 

Smysl takového inkvizičního počínání zůstává soudnému člověku utajen. Proč tedy ?  Odpověď je jediná : Více než o zdravý rozum jde o komunistickou ideologii.

 

Malá, historicko-legislativní odbočka však ukazuje ještě jednu, novou cestu. Ne, ne, není to jen gorbačovská „glasnosť“. Jde o úplnou změnu rodinné legislativy. K ní také došlo ihned po 2. světové válce v poražených totalitních režimech. Nikoliv však tam, kde totalita hnědá byla vystřídána totalitou rudou, tedy v „táboře míru a socialismu“.

 

Pak snad teprv, v době historicky dohledné, pronikne do komunardního myšlení lidí, tak snadno navlečených do talárů, dosud neznámý prvek. Že totiž stát upustí od rozdělování přirozených vztahů mezi dětmi a jejich OTCI„ Jistě, např. vy, dámy soudkyně, Kutzlerová, Kloudová a Tondrová, je sice pro vás nadmíru příjemné za ty peníze si mocensky zarajtovat na bezbranném otci Fialovi. Jenže tu nejde o komunistické paragrafy. K tomu soudy nemáme a nemusíme si pak vydržovat tolik zbytečných soudkyň. Přirozeného práva dětí na otce, tolik ctěného a nad jiné váženého ve všech tradičních evropských demokraciích. Kde toho je, výchova dětí i rodinné vztahy kvetou.

 

            Podle způsobu, jakým byl protiotcovský proces s Fialou veden, vím, že to v žádném případě předseda senátu Mgr. Tomáš Hájek, zaslepený kouzlem autoritativnosti soudcovské funkce, procesní důvodysoudním majetkem.

 

Víme, že Fialův proces je pro současnou justici opravdové POLITIKUM.

 

Také svědectví soudkyň bylo nadmíru chabé, místy zjevně nepravdivé a vůbec před objektivním soudem problematické.

 

Jde mi o obhajobu poctivého „odbornictvím“.

 

Pravdu otce Fialy nikdo z aparátníků nezpáčí, byť by ho strážce pomyslného soudcovského Olympu stihl hrozným rozsudkem. Ostatně, byl to právě obžalovaný, kdo hned zkraje, když viděl, jaká „obhajoba“ mu bude jedině povolena, nabídnul předsedovi senátu, aby raději takhle vedené důkazní řízení rovnou ukončil a už předem „upečený“ rozsudek mu zaslal domů poštou.

 

Jsou tu z minula, kromě Štrasburku, ještě jiné zkušenosti. Právo dětí na tátu ani čeští soudci věčně usurpovat nemohou, ani kdyby otce Fialu sebevíc poškodili.

 

 

 

  JZ

V Praze, dne 11. srpna 2005