ZASÍLÁNÍ NOVINEK ZADEJE E-MAIL
www.zbabelci.org
Košík, 27.11.10
Kupte si Reflex !!
Košík, 26.11.10
Odpověď Slámové
Košík, 24.11.10
Kratochvíl se rozepsal
Praha, 24.11.10
Takový upřímný mail ...
Jesenný, 21.11.10
UČITELKA
Košík, 20.11.10
Renesance zdravé rodiny
Košík, 18.11.10
Vyjádření starosty Kolína
Kolín, Praha, 18.11.10
K ilustraci kolínského bahna
Kolín, Košík, 17.11.10
Bezedné bahno v Kolíně
Kolín, Košík, 16.11.10
Zveme vás na Helenku !!
Košík, 16.11.10
Soudy prosinec
Košík, 10.11.10
Soudy listopad
Košík, 25.10.10

Praha, 16.06.10

http://k213.files.wordpress.com/2010/07/wa.gif

Knihovna K 213
Košík, 15.06.10

Stránku spravuje DevLabs.biz


Česká justice na svůj Listopad teprve čeká

v Praha, 10.09.05

ROZHOVOR
pro redaktorku Magdalenu Sodomkovou
Vaše sdružení K 213 patří k hlavním organizátorům demonstrace 21. září




Začnu v opačném pořadí. Hlavním cílem, proč bylo hnutí K 213 založeno, je – jak již sám název říká – vypuštění paragrafu 213 ze současného trestního zákona. A protože od založení sdružení uplynul již více než rok, rádi bychom dali možnost našim členům (a nejen jim) vyjádřit na veřejnosti a nahlas to, o čem často diskutují na klubových setkáních. 
 
Připomeňte našim čtenářům, čeho se týká § 213.
 
§ 213 stanoví trestní sazby za tak zvané zanedbání vyživovací povinnosti.
 
To znamená, že hlavním cílem Vašeho sdružení je neplacení alimentů ?
 
To je velmi zkreslená a demagogická interpretace , kterou nám naši četní nepřátelé rádi podsouvají. Jak už jsem řekl – naším cílem je, aby byl § 213 vyňat z trestního zákona, tedy aby neplacení alimentů přestalo být trestným činem.
 
Co vás k tomu vede ?
 
Především naše vlastní, velmi smutné zkušenosti a pak také trocha právního rozhledu. K tomu kousek teorie a exkurz do minulosti : Neplacení alimentů  bylo coby trestný čin zavedeno do zákoníku komunistického Československa na návrh Lubomíra Štrougala v r. 1962. Nikdy předtím a také nikde jinde v civilizovaném světě o podobném trestném činu nikdo neslyšel. V Evropě nic takového neexistuje. Tento paragraf v podstatě nahradil exekuční řízení řízením trestním a přeměnil je ve státem posvěcené organizované vydírání, zhmotněné do věty : Když nezaplatíš, tak Tě zavřem´ !  Tento paragraf byl ve své době odrazem materialistických změn v chápání rodinného práva ze strany vítězících komunistů, kterým šlo o rozvrat tradičních rodinných hodnot, na kterých ale evropská kultura stojí dodnes. Tento rozvrat rodiny šíří i dnes posttotalitní česká justice a dostává náš stát do naprosté izolace od zbytku Evropy, zejména té vyspělejší.
 
Dítě ale přece potřebuje šaty, jídlo, chodí do školy, má zájmové aktivity – a to všechno něco stojí.
 
To nikdo nepopírá stejně jako nikdo z nás netvrdí, že by se výživné nemělo  platit vůbec. My jen tvrdíme, že nikomu nepomůže, pokud toho, kdo platit má (tedy v řeči práva „osobu povinnou“) a z různých – často velmi objektivních důvodů  - platit nemůže ,  zavřou do vězení, čímž mu nejen znemožní aktuální výdělek, ale také i výdělek do budoucna, neboť kriminalizací jednoho z rodičů obvykle dochází i k jeho sociálnímu vyloučení ze společnosti. A to se pak zpětně přenáší i na dítě. I na něj si budou ukazovat prstem, že má zavřeného tátu (výjimečně mámu), takže se ten paragraf nakonec obrací proti tomu, koho měl chránit především – tedy proti dítěti samému.
 
Jsou ale přeci případy, kdy právě pod hrozbou trestní sankce otec přeci jen dlužné výživné zaplatí.
 
Nejprve bych se zastavil u pojmu „dlužné výživné“. Jak jistě víte, záleží jen na vůli – či spíše zvůli – příslušné soudkyně, v jaké výši výživné stanoví a zda ho při změně poměrů sníží nebo ne – a v tomto světle je pak třeba také nahlížet na pojem „dlužné výživné“. Když Vás budu chtít společensky zlikvidovat nebo Vám aspoň nadělat nemálo potíží, stanovím Vám výživné ve výši 100.000,- Kč měsíčně (a zdůvodním si to třeba tím, že jste jednou vyhrála v loterii, čímž jste jednoznačně prokázala, že vyhrát schopna jste a proč byste tedy nemohla vyhrávat každý měsíc) a pokud to nebudete platit, protože na to zjevně nebudete mít, tak už za dva měsíce to dám do novin a do televize, jaká jste krkavčí matka, že už dlužíte dvě stě tisíc svým dětem (bez vysvětlení bližších okolností)  a vzbudím k Vám takovou nenávist ve veřejnosti, že nakonec budete ráda, když Vás zavřou, protože tam budete mít aspoň klid.
 
A teď k těm případům, kdy otec zaplatí. Ano jsou takové. To jsou většinou otcové (častěji však matky, neboť procento neplatících matek je mnohem vyšší nežli je tomu u otců)  – lumpové, kteří na svoje děti skutečně nijak nemyslí  a nezajímají se o ně a teprve soud jim připomene, že také nějaké děti mají a když už pro ně nic nedělají, tak by aspoň mohli zaplatit. Ti peníze zjevně mají, ale dávají přednost svým přítelkyním, rekreacím, výletům atd.  Pak je ovšem druhá skupina otců (vzácněji matek), mnohdy velmi pečlivých, starostlivých, jimž osud dětí leží velmi na srdci a třeba se z nějakého vážného důvodu – často zaviněného bývalou manželkou – dostali do svízelné finanční situace a přes veškeré úsilí prostě zaplatit nemohou. Už to, že je soud hodí automaticky do jednoho pytle s lumpy, co se o děti nikdy starat nechtěli, jim velmi ubližuje a pokud je na ně vyvinut ten nejsprostší nátlak, jakého jsou naše feministické soudy schopny, reagují obvykle právě naopak, než by se čekalo. Řeknou si :  tak si mě zavřete, ale pak už ode mě neuvidíte ani korunu.
 
Je samozřejmě otázkou, pro koho jsou u nás zákony tvořeny – zda stát u svých občanů automaticky předpokládá ty nejhorší úmysly ( a v trestním právu tak hrubě porušuje právě presumpci neviny, na níž civilizované trestní právo stojí a bez okolků ji nahrazuje  presumpcí jakési kolektivní viny), anebo zda se zákony tvoří pro ty slušné a připustí se, že s určitou tolerancí je možné, že se s nevinnými sveze i pár grázlíků, kteří by jinak trest docela zasluhovali. Již staří Římané na tuto otázku dávali jednoznačnou odpověď, když považovali za největší selhání justice odsouzení nevinného. Daleko horší selhání než když zjevná lumpárna zůstane výjimečně nepotrestána.
 
Vy a Vaše sdružení vystupujete velmi ostře proti současné české justici. Jaké jsou Vaše hlavní výhrady ?
 
Já osobně mám výhrady především k celkové vzdělanostně-kulturní a morální úrovni soudců a zejména pak soudkyň opatrovnických odborů soudů . A co jim vytýkám ? Především absenci právního citu, prosté selské úvahy a selského rozumu, neschopnost odhadnout situaci a zejména pak jednotlivé osoby – účastníky řízení, celkovou strnulost, pohodlnost, snahu nevybočit ze zajetých a zjevně velmi špatných kolejí. Pokud jde o opatrovnická oddělení soudů, tak je to i absence  nezbytného odborného vzdělání  a dokonce i absence základní vize, co to vlastně rodina je a jak by se měla chránit. Zcela pak chybí – a to nejen soudům -  oficiální koncepce rodiny a rodinné morálky.
 
Co tím myslíte ?
 
Soudkyni opatrovnického odboru soudu (záměrně nemluvím o soudcích, protože se tam prakticky nevyskytují) zdaleka nestačí jen obecné právní vzdělání z právnické fakulty. Ta by měla mít rozsáhlé znalosti z oblasti dětské psychologie a psychiky, rodinné morálky a rodinného práva nejen našeho, ale i jiných evropských zemí, a to i v historickém kontextu a především by si měla být vědoma tvárnosti a naivity dětské duše, ve které je tak jednoduché vyvolat „spravedlivý hněv“ vůči osobě donedávna nejbližší a potom ji zneužívat  jako účinnou a nebezpečnou zbraň. A právě tohle by mělo patřit k hlavní kvalifikaci těchto soudkyň – umět rozeznat takovou situaci, pokud možno jí předejít a když už nastala, rychle a razantně ji řešit. Jinak je totiž výsledkem morálně a psychicky zdevastované nejen dítě, ale současně i oba jeho rodiče. A právě tady soudy naprosto selhávají.
 
 
 
 
 
To je situace v justici opravdu tak dramaticky špatná ?
 
Je mnohem horší než si tzv. spořádání občané jsou ochotni připustit, aby je to nebudilo z nočního spánku. Justice se z ochránkyně spravedlnosti a práva, jakou byla u nás naposledy před válkou,  stala jakýmsi nástrojem výkonu zvůle konkrétních mocenských skupin a podle jejich pokynů plní objednávky na likvidaci (myšleno společenskou – ta fyzická už naštěstí není legálně možná) nebo alespoň diskreditaci konkrétních nepohodlných jedinců nebo celých společenských vrstev. Na tom se z doby komunistické totality nezměnilo zhola nic, jen metody byly poněkud sofistikovány a zcivilizovány.
 
 Pokud jde o kvalifikaci soudkyň opatrovnických soudů, tak až na nepatrné výjimky bych ji přirovnal k situaci, kdy jdete k zubařce s akutním zánětem zubů. V průběhu zákroku anebo po něm zjistíte, že nejen že se situace nelepší, ale právě naopak – že teď už máte infekci v celém těle a přenáší se i na Vaše nejbližší. A když se začnete shánět po kvalifikaci dotyčné zubařky, tak se Vám nejprve pomstí tím, že Vám okamžitě vytrhá všechny zuby (na tento úkon si přivolá tři respekt vzbuzující bodyguardy, kteří Vás přidrží v křesle), načež se Vám podaří zjistit, že je to nedoučená švadlena.
 
Co byste pro zlepšení situace navrhoval ?
 
Především změnu, neboť nic není horšího nežli další konzervování a prodlužování současného traumatického stavu, kdy neudržitelnost dosavadní praxe musí být jasná i jejím nejskalnějším zastáncům, ale protože je ke změně nic nenutí a mají k dispozici zatím dostačující mocenské prostředky, snaží se v klidu dožít svých penzí (často desítky let vzdálených) s tím, že oni už nic měnit nebudou.
 
Co myslíte těmi „dostatečnými mocenskými prostředky“ ?
 
Přijďte se podívat na prakticky libovolný soud, kde jsem účastníkem řízení buďto já nebo někdo jiný z občanských aktivistů, a uvidíte je na vlastní oči. Ty soudy připomínají Prahu za Palachova týdne v lednu 1989.
 
Jak byste si takovou změnu Vy osobně představoval ?
 
Především uzákoněním odvolatelnosti soudců za stanovených podmínek – ta by měla být v odůvodněných případech snadná a rychlá. Stejná jako výpověď z pracovního poměru. A rovněž tak  jejich trestní postih.  S výjimkou české justice neexistuje totiž ve světě další firma, která by svým zaměstnancům trpěla naprosto cokoliv, libovolnou pracovní morálku, libovolnou úroveň znalostí a vědomostí, libovolnou chuť nebo nechuť si nové poznatky doplňovat a zvyšovat kvalifikaci, přitom všem zaměstnancům zajišťovala nulovou zodpovědnost za často i fatální rozhodnutí s katastrofickými následky, a to vše pod jistotou vysoce nadprůměrného platu, celoživotní definitivy až do 70 let a následného velmi vysokého důchodu. To opravdu nikde není možné – jen u nás a dá se skutečné hovořit o vzniku ničím neopodstatněné a neodvolatelné elity, jakési novodobé šlechty (která si – na rozdíl od šlechty původní- svoje postavení žádnými morálními kvalitami nezasloužila), pro kterou neplatí zákon (zvláště ten trestní, neboť  trestné činy soudců a státních zástupců se automaticky odkládají a nevyšetřují) a která se zcela vymknula kontrole kohokoliv včetně nejvyšších orgánů a představitelů tohoto státu, ač si stát tuto elitu paradoxně draze platí.
 
Dobře,  když budeme mít odvolatelnost soudců – co dál ?
 
Dál bych té odvolatelnosti začal používat, a to v masovém měřítku. Pokud jde například o opatrovnická oddělní soudů, jsem si jist, že je pro společnost a její další zdravý vývoj  mnohem lepší, jestliže by tato oddělení byla dočasně uzavřena, než aby nadále působila v současné podobě a šířila aktuální zvrácenou rodinnou morálku a mravní  nihilismus. 
 
 
Jak a kým byste chtěl uvolněná místa obsadit ?
 
Snadno. Lidmi, kteří se nebojí učit a umí sami přemýšlet. Lidmi zásadovými, kteří se nebojí odpovědnosti a umí ji přijmout. Lidmi inteligentními, kteří mají vlastní názor a umí si ho kultivovaně, intelektuálně -  nikoliv mocensky - obhájit. A konečně lidmi, kteří mají dostatečné historické povědomí o právu, společnosti a rodině a umí se orientovat v současné společné Evropě včetně jejích právních zvyklostí. 
 
Kde byste takové lidi hledal ?
 
Rozhodně mimo resort současné justice a to i za cenu toho, že by si museli právní vzdělání do určité míry dodatečně doplnit. Například ve společnostech s mezinárodní účastí, v nadnárodních firmách a samozřejmě v občanských sdruženích, která justici sledují a mají s ní bohaté zkušenosti včetně těch, jak by to vypadat nikdy nemělo. A také mezi mladými právníky ze soukromého sektoru, nezkaženými špatnými návyky současných justičních struktur.
 
Jaké si klade do budoucna cíle Vámi založené sdružení K 213 ?
 
Především podat pomocnou ruku všem, kteří byli současnou justicí jakkoliv poškozeni nebo jí jsou permanentně pronásledováni, dodat jim odvahy a síly. Aby se lidé justice přestali bát. Ta současná je totiž na strachu založena a její moc trvá právě jenom potud, pokud se jí lidé bojí. Svobodný občan demokratického státu by se neměl budit hrůzou z toho, že má jít zítra na soud, protože by měl vědět, co ho tam čeká a také že pokud nic neprovedl a je v právu, musí se to u soudu projevit a zúročit.
   
Děkuji Vám za rozhovor.
 
 
„ZA   RODIČOVSKOU    ROVNOPRÁVNOST, za rovný podíl na výchově svých dětí“, proti zvrácené posttotalitní justici.
 
 před Ministerstvem spravedlnosti ČR v Praze
  (
 
ve středu 21. září 2005 od 11 hodin.