Teplický soud je budova, která je nápadná už na první pohled při jízdě po okruhu kolem Teplic a ač jsem v Teplicích dlouho nebyl a na soudě už vůbec ne, rozeznal jsem jej na první pohled už ze silnice - v téhle budově prostě nemůže být nic jiného než soud. A taky že byl. 

Ptali jsme se na jeho pověst v nedalekém bufetu, kam jsme zašli na svačinu - prý je docela dobrý. Autor výroku ale současně přiznával, že se na něm nikdy nesoudil. No, tak to věřím - při pohledu cestou okolo nevypadá zas tak špatně. Nicméně to, co jsme dneska na něm zažívali, nemá obdoby nikde jinde.

Začalo to hned od vstupu, kde nám justiční stráž sdělila, že musíme odevzdat mobilní telefony, neboť je to prý nařízení soudkyně. Přiznám se, že ač jsem už zažil ledacos, tohle ještě ne a taky mě to pořádně nadzvedlo. A příště si paní soudkyně vzpomene, že nám při vstupu sebere třeba hodinky, nebo peněženku, nebo že se máme rovnou svlíct do naha, ne ? Takové postupy jsou běžné při zatýkání, nikoliv však při spořádané návštěvě veřejného (a důstojného) soudního jednání. A proto jsem stráži sdělil, že jim svůj telefon nedám, protože je to můj majetek a pokud mají takový příkaz, tak je zjevně v rozporu se zákonem a je jejich povinností ho neuposlechnout.

To jsem si ale už všimnul, že vedle se vytvořivší hlouček diskutujících řeší tutéž věc, a to už s policií ČR, kterou pan Patera přivolal s tím, že je mu bráněno ve volném vstupu k jeho soudnímu jednání. Pro zasahujícího policistu byla však zjevně soudkyně nejvyšší autoritou, a tak jsme mu mohli vysvětlovat jak chtěli, že takový příkaz je prostě zneužíváním pravomoci veřejného činitele k úkonům, na které ze zákona prostě nemá nárok.

Za diskutující skupinkou jsme u vstupu rozvinuli transparent, kterým naše sdružení přispělo k dnešnímu soudu, který vyhotovila naše sympatizantka Martina a který nesl nápis "FREE LUBOŠ PATERA". U přicházejících vzbuzoval zaslouženou pozornost a přátelský úsměv.

Když viděla justiční stráž vytrvalý odpor naprosté většiny přítomných a také skutečnost, že devátá hodina již míjela a pan Patera se prostě nemohl dostavit k soudu, přičemž měl destíky svědků na to, že ho tam justiční stráž nechce pustit, tak naráz přišla změna - prý o tom soudkyně rozhodne až v rámci řízení.  A tak jsme se prodrali nahoru, přičemž stráž ne že by to povolila, ale prostě zjistila, že tomu nedokáže zabránit.

Veřejnost zaplnila všechna místa v jednací síni a soudkyně začala zdůvodňovat usnesení, proč zakazuje přenosy zvukové i obrazové a pořizování záznamů jak obrazových, tak ale i zvukových, kterýžto závěr si odůvodňovala krkolomnou konstrunkcí, že prý se tak děje s ohledem na ochranu soukromí konkrétních osob. A když jsme se zeptali, jakých, tak byla natolik hloupá, že řekla, že osoby své. To je samozřejmě nesmysl, protože ona je veřejnou činitelkou a žádný nárok na ochranu soukromí minimálně při výkonu své provomoci nemá.  Pan Patera se ohradil ústavními právy, načež mladičká soudkyně Filevová ve zmatku neuváženě pronesla památnou větu, že "ji Ústava nezajímá", čímž přivedla publikum k výbuchu smíchu a hlasitým protestům.

Pan Patera poté vůči soudkyni vznesl námitku podjatosti, kterou ona si sice zamítla, ale přerušila jednání s tím, že si připraví usnesení o pokračování v jednání. A po přerušení přednesla usnesení, že jednání se odročuje na neurčito, protože spis předloží nadřízenému soudu k rozhodnutí o námitce podjatosti. Úsměvná byla zejména skutečnost, kterak si mladičká soudkyně narychlo a před veřejností hledala v trestním řádu paragraf, podle kterého by mohla jednání odročit.

Oficální redkator asi Ústeckého deníku, kterého si pozval bůhvíkdo a který se kupodivu bavil jen s protistranou, se ptal, na kdy že to bylo odročeno - tak jsem mu po pravdě řekl, že na nikdy. Rychle prchal za svými přáteli na druhou stranu. Myslím, že to byl týž, který o nás pak psal pomluvy po loňském soudě v Ústí, taky těsně před Vánocemi.

Takže celé jednání bylo hotovo vlastně asi za půl hodiny, přičemž opičárny, které kvůli tomu soud prováděl, jednoznačně splňují předpoklady excesu (neboť telefon Vám u žádného jiného soudu v republice neodeberou), a tudíž i podmínku návrhu na zahájení kárného řízení.  

Člověk se opakovaně a nutně musí ptát, jaké podmínky asi tato žába splnila, že ji prezident jmenoval soudkyní. K dokreslení své osobnosti se pak ještě prošla po chodbě s holým břichem, čímž se přiřadila k puberťačkám někde na pláži. Každý nechť si laskavě sám posoudí, nakolik taková soudkyně splňuje podmínku vážnosti a korektnosti soudcovského stavu.

Při odchodu z jednací síně kolega Štefek pořídil fotku vycházejících, do níž se mu spíše náhodou připletl jeden z justičních strážců - který však po panu Štefkovi ihned vystartoval, začal ho dokonce fyzicky napadat, tahat za ruku a cloumat s ní a chtěl, aby mu pan Štefek ukázal občanku - k čemuž jsme nespatřovali důvod, a tak jsme kolegu obklopili - a občanku prostě nepředal. A nic se nestalo. Justiční stráž toho po chvíli nechala.

Následovalo ještě sepsání hromadné stížnosti v kanceláři předsedkyně soudu, která údajně byla hrozně zaneprázdněná na to, aby s námi mohla jednat, ač seděla sama v kanceláři a těžko odhadnout, co vlastně dělala.

Pocit jsme z tohoto jednání měli dvojí . jednak radostný, protože to, co jsme dneska předvedli teplickému soudu, si asi sotva bude přát ještě někdy zažít znovu, ale také hluboce zděšující, neboť jsme se zhrozili toho, kam až může státní moc dojít, ponechá-li se bez kontroly. A co všechno si pak začne k občanům dovolovat. Zase - pokud si to nechají líbit.

V Teplicích si to zřejmě nechávali líbit hodně dlouho. A možná, že kdyby se tam nekonal soud pana Patery a kdybychom tam nepřijeli my všichni, tak v tom pokračovali i nadále - a stále drzeji.

Některé státní orgány, zvláště na malých městech, kde právní vědomí většiny občanů není tak vysoké jako ve městech, mají zjevně tendenci zcela zvlčit, pokud by byly ponechány vlastnímu osudu bez kontaktu s okolním světem.  

Věřím, že nejpozději po dnešku severočeská justice definitivně pochopila, že obžalovat pana Pateru byla zásadní chyba, zjevně kontraproduktivní čin, který bude mít jediný důsledek  :

Z malého problému se stane skutečně velký a všeobecně známý.