K 213

v souvislosti se seminářem k tématu „Domácí násilí“, konaného dne 29. září t.r., jemuž jste předsedal, bych se Vás rád zeptal na několik okruhů zahrnujících důležitou problematiku, která nebyla prodiskutována či zmíněna a na kterou bych rád znal odpověď nejen já, ale i mnozí ostatní, a to jak členové našeho občanského sdružení, tak i širší laická a občanská veřejnost.

Nejprve by mne zajímalo, kdo a na základě jakých podkladů rozhodoval o personálním obsazení tzv. „expertní komise“ složené – jak jsem si všimnul – naprosto výhradně a jednostranně z lidí, kteří si z tzv. problematiky domácího násilí udělali buďto výnosný business nebo s ní spojili svou kariéru, tedy zástupkyně Bílého kruhu bezpečí (víme, že tato organizace programově instruuje ničím neohrožené ženy, jak rychle a za pomoci jakých fint a podvodů rozbít fungující manželství, nasimulovat „domácí násilí“ a dostat nechtěného manžela (druha) do role domácího násilníka, ač skutečnost je často přesně opačná), dále feministicky orientované psycholožky Čírtkové a soudce Durdíka, původem z nejhoršího pražského soudu, tedy OS P-9, pověstného masovým porušováním, ba zesměšňováním základních lidských práv, jež mohu právě na případě svých dětí snadno, prokazatelně a hlavně kdykoliv a kdekoliv demonstrovat a prokázat.

S tím souvisí i druhý okruh otázek, totiž proč nebyli do této diskuse přizváni ti, kdo by k tzv. domácímu násilí měli nejvíce co říci, tedy především již existující oběti dosud neexistujícího zákona. Tato zdánlivě nesmyslná věta je naopak hluboce smysluplnou, neboť samotná diskuse o této problematice spolu s feministicky zvednutou vlnou vášní vytvořila psychózu srovnatelnou s honbami na čarodějnice známými ze 17. století, které snadno - zejména díky své zoufalé etické i právní úrovni - podléhá aparát činný v trestním řízení ve snaze zalíbit se lacino nahnanými „výsledky“ na nevinných obětech, když už k vypátrání skutečných zločinců mu tradičně chybí především dostatečný intelekt, přirozený odhad, zkušenost a cit. Rád bych se proto zeptal, proč nebyli do této „expertní komise“ přizváni např. zástupci našeho sdružení nebo sdružení Spravedlnost dětem a také proč nebyla zohledněna práce těch psychologů, kteří se dané problematice právě pod tlakem veřejnosti podrobně a důkladně věnovali a zda jsou poslanecké sněmovně vůbec známy výsledky jejich rozsáhlých výzkumů.

V příspěvku psycholožky Čírtkové např. zaznělo, že domácí násilí se týká 16% obyvatelstva, aniž se kdokoliv z přítomných poslanců zajímal o to, jak k těmto údajům přišla a zda je může něčím doložit. Připomeňme, že na začátku diskuse na toto téma (tedy ještě před několika měsíci) se uvádělo 40% (tento údaj masově převzaly i mnohé sdělovací prostředky a vesele ho šířily dál) a úplně v počátcích uváděla poslankyně Čurdová, mající paradoxně na starosti rovnost mužů a žen, dokonce 96% žen, které prý již měly nějakou zkušenost s domácím násilím (o mužích tato reprezentantka rovnosti pohlaví nemluví nikdy).

Připomenu jen, že podle posledních, velmi podrobných a zdokumentovaných výzkumů Dr. Bakaláře mají s domácím násilím zkušenost sotva 3 % (slovy : tři procenta) žen, a to ještě do pojmu „domácí násilí“ byla zahrnuta třeba i jediná facka za 40 let manželství. Znáte tyto údaje a seznámili jste se s těmito výzkumy ? Pokud ne, kdo za to nese odpovědnost ?

Kdo zodpovídá za to, že nasloucháte Čírtkové s Durdíkem, které naprosto zcestně vydáváte za objektivní a erudované odborníky ?

Mimochodem, když jsem se jich zkusil na cokoliv zeptat, neměli odpovědi a vyhýbali se diskusi.Pan soudce začal rychle balit a ztrácel se z dohledu. Jistě odborníci a diskutéři na svém místě.

Je to i Vaše představa, že s oponenty se diskutuje tak, že se jim buďto nedá slovo, anebo se vůbec nepřipustí k jednání, případně se vykáží z budovy, pokud se už k jednání přece jen dostavili ? Možná byste se o tom měli zmínit ve Vašem volebním programu, aby měli voliči dostatečné informace pro vlastní volbu těch, kdo je mají reprezentovat, mj. i za hranicemi vlasti.

S některými Vašimi poslanci se – alespoň od vidění – znám z našich vystoupení v Radě Evropy (např. s panem Lobkowiczem). Tam se nás jejich zahraniční kolegové často ptají, proč se neobracíme na vlastní poslance. Myslím, že právě tento seminář dobře ukázal, že se obracíme a jak to potom vypadá.

Velmi se těším na Vaši odpověď, která bude pochopitelně zveřejněna, a současně využívám příležitosti, abych Vám popřál mnoho úspěchů v práci na řešení problémů občanů tohoto státu.