Pokud byl seminář o domácím násilí určen především poslancům, pak zbývá zodpovědět, co na něm dělala psycholožka Čírtková anebo soudce Durdík, kteří tam drželi hlavní slovo (a nikoliv poslanci, jak by se dle Vašeho vyjádření dalo čekat). Pokud je mi známo, ani Čírtková, ani Durdík poslanci v současnosti nejsou  a o jejich přínosnosti k plodné diskusi lze rozhodně úspěšně pochybovat.

 

Feministka  Čírtková totiž např. zastává názor (který před Vámi zapomněla odprezentovat), že : „Všichni muži jsou násilníci“ , čímž – pokud se nepletu – rozumí i Vás a všechny poslance mužského pohlaví v Parlamentu ČR.

 

Vám nevadí, že Vás někdo prohlašuje apriori za násilníka ?

 

O životních zkušenostech a vyspělosti názorů soudce Durdíka nejlépe svědčí jeho sdělení, že pokud by snad přece jen došlo ze strany policie k pochybení a vykázání z bytu někoho neprávem, že se taková osoba může domáhat náhrady škody žalobou na stát z titulu nesprávného úředního rozhodnutí.

 

Myslím, že z Vaší strany bylo na místě se pana soudce zeptat, jaké má pan soudce s takovou žalobou zkušenosti, kolik jich proti státu vedl, jak v nich uspěl a v jakém časovém horizontu se dočkal rozsudku.  Z vlastní zkušenosti Vám mohu potvrdit, že domáhání se náhrady škody takovou žalobou je pro prostého občana prakticky nedostupné a téměř neproveditelné a když už to přece jen dokáže, dočká se ze strany naší justice nejprve dlouhého mlčení, potom přehazování žaloby ze soudu na soud , dále pak nenařizování jednání po celá léta a nakonec snůšky všech možných i zcela nemožných výmluv, proč mu stát nemůže nic dát, ačkoliv má dotyčný zjevně pravdu a byl prokazatelně státem protiprávně poškozen. Mezitím uplyne několik let a pokud dotyčný měl v té době fungující rodinu, tak dnes již ji rozhodně mít nebude – za což ho stát odmítne odškodnit už úplně, protože odškodňuje jen „prokazatelnou a prokázanou majetkovou újmu“. Takže pokud se Vám z toho třeba zblázní děti, nedostanete ani po letech od státu nic, možná tak ještě proplacený lístek na tramvaj (pokud si ho ovšem schováte), když jste je vezl k psychiatrovi.

 

Vyslovit takový názor by snad ještě sneslo školení o základech práva prováděné v rámci občanské nauky pro žáky osmých tříd  ZŠ, ale naslouchat mu v Parlamentu znamená tuto instituci na úroveň osmé třídy degradovat.

Názor soudce Durdíka o domáhání se náhrady žalobou na stát je názorem naprosto nezkušeného technokrata, který nemá sebemenší zkušenosti z praxe a lze se proto jen znovu opakovaně ptát, proč si takové lidi zvete do parlamentu, abyste jim naslouchali. A proč současně odmítáte slyšet názory těch, kteří hluboké a nepopíratelné zkušenosti s justiční zvůlí prokazatelně mají a navíc sami přišli se o ně s Vámi podělit. 

 

Děkuji Vám za poučení o tom, že „každá diskuse má svá pravidla“

 

To po Vás, pane místopředsedo, ani nikdo nechce. Úplně by stačilo, kdybyste „k projednávání“ – jak Vy říkáte -  přizval i ty, co mají k takovému zákonu co říci především, neboť si policejní a justiční zvůli, byť maskovanou pod jinými paragrafy,  prokazatelně vyzkoušeli na vlastní kůži a bojí se domyslet, jak to bude vypadat, až tuto zvůli (která už dnes je bezbřehá) někdo evidentně věci neznalý zákonem zlegalizuje. Představa průměrně inteligentního a průměrně zkorumpovatelného českého policajta, který má právo na základě vlastního uvážení

 

K mým obavám o právní stav v této zemi Vám musím říci, že pokud byste skutečně pozastavili schvalování tohoto zákona do doby, než budou rozptýleny, pak ho neprojednáte ani během příštích dvaceti let. Moje obavy o právní stav v této zemi totiž nejen že nikdo nerozptyluje, ale ba právě naopak : Na základě množících se každodenních zkušeností tyto obavy houstnou každým dalším případem policejní či justiční zvůle vůči různě nepohodlným občanům, ať už jsou policii nepohodlní proto, že chtějí tančit kdesi na louce, nebo proto, že trvají na svých rodičovských právech, anebo proto, že se odmítají přiznat k činům, které nikdy nespáchali a které policie právě nemá na koho jiného hodit. 

 

O Bílém kruhu bezpečí, případně o Alianci proti domácímu násilí máme své nezvratitelné poznatky a pokud – jak sám prohlašujete – se nechcete podílet na návodech, jak rozbíjet fungující manželství, pak uděláte jistě nejlépe, když s těmito spolky přerušíte kontakty, namísto abyste je zval na parlamentní semináře jako „odborníky“. Myslím, že k této alianci patří i organizace jako Profem či Koordona, tedy výrazně feministicky  a mužům apriorně nepřátelsky zaměřené spolky, které se proslavily např. tiskovou besedou s dětmi těžce psychicky poškozenými syndromem zavrženého rodiče, které tyto spolky, namísto aby podaly trestní oznámení na jejich matky, jež jim toto psychické zmrzačení způsobily,  prezentovaly ve sdělovacích prostředcích jako údajně „svobodné názory dětí“.

 

 Pokud se na takové spolky odvoláváte, tak buďto vůbec nevíte, s kým máte tu čest (a odmítáte si to byť jen vyslechnout), anebo o tradičních rodinných hodnotách nemáte nejmenší ponětí, neboť tyto spolky jsou s těmito hodnotami v přímém rozporu.  Nevím, co je pro Vás jako pro místopředsedu KDU ČSL horší, ale ani jedna z těchto dvou nelichotivých variant pro Vás, ani pro Vaše voliče,  asi nebude příliš příjemnou.

           

 „Můžete vypracovat vlastní návrh zákona, za který bude zodpovědná Vaše skupina…“

 

Problém je v tom, že my jsme přesvědčeni, že náš právní řád žádnou úpravu domácího násilí nepotřebuje, protože pokud k němu výjimečně skutečně dochází, je dostatečně postižitelné stávajícím trestním zákoníkem. Pokud by justice fungovala, jak má, mezi „domácím násilníkem“ a „násilníkem“ obecně nevidím žádný podstatný rozdíl a při využití stávajících paragrafů (ublížení na zdraví, vydírání, výtržnictví, atd.) je dán dostatečný rámec k postihování takové trestné činnosti (pochopitelně včetně uvalení vazby v případech opakovaného násilí za účelem jeho dalšímu zabránění).

 

Jenže to by pak nebylo proč pořádat za peníze daňových poplatníků semináře a proč vynakládat obrovské prostředky ze státního rozpočtu na řešení neexistujícího problému, že ? Celá ta Vaše Aliance proti domácímu násilí by se pak musela ze dne na den začít živit poctivou prací – a to chápu, že je pro ně asi představa dostatečně děsivá.    

V neposlední řadě bych rád zmínil i naše legislativní návrhy,

 

Předně se jednalo a jedná o návrh na vynětí § 213

 

Dále jsme již před dvěma lety navrhovali naopak doplnění trestního zákona o paragraf „nepředání dítěte oprávněné osobě

Pokud je v našem trestním právu obrovská díra,

 

Další legislativní úpravu, a to Zákona o rodině,  kterou jsme navrhovali spolu se sdružením Spravedlnost dětem, bylo uzákonění přednostní střídavé péče

 

Osobně bych rád ještě prosadil i dodatek ke komentářijiž existujícímu § 96 odst. 2 zejména v případech naschválů při předávání dětí nebo štvaní dětí proti druhému z rodičů

 

Závěrem bych si ještě dovolil jednu poznámku k „vedení diskuse“, jak jste se v úvodu svého dopisu zmínil.

 

Když v Norsku před několika lety probíhala diskuse k hlasování, zda vstoupit či ne do evropských struktur, vládní stanovisko bylo, že ano. Přesto (anebo právě proto) dostala občanská sdružení, hájící opačný názor, značné dotace od státu, aby mohla svůj názor a argumenty na jeho podporu veřejně prezentovat, mj. také v médiích. Vycházelo se z toho, že taková diskuse je v zájmu prostého občana, který si pak může dostatečně kvalifikovaně vybrat mezi oběma variantami. Jak všichni víme, opozičním skupinám se nakonec podařilo přesvědčit většinu společnosti – a Norsko vstup do evropských struktur odmítlo. To jen svědčí o rozsahu takové diskuse, kterou stát – v zájmu svých občanů – umožnil.

 

Mohl byste, pane místopředsedo sněmovny, závěrem jen zkusmo porovnat, kolik prostředků ze státní kasy či jiných veřejných zdrojů dostaly ty Vaše spolky z Aliance proti domácímu násilí na šíření svých bludů do veřejnosti všemi dostupnými prostředky – a kolik jich dostali zastánci opačného názoru ? Já jen, aby veřejnost měla představu o Vašem pojetí demokratické diskuse a jejích pravidel.

 

Jak jsem slíbil, Vaše odpověď bude zveřejněna na našich internetových stránkách. Můžete si pak v diskusi na stejných stránkách přečíst, co Vašemu stanovisku veřejnost říká.

 

Co mu říkám já, to už víte.