V plánované komunistické ekonomice, kdy každý byl povinně zaměstnán, bylo navíc jednoznačné, že každý nějaký příjem měl a neplacení soudem stanoveného výživného tudíž bylo skoro vždy projevem nevůle, nikoliv neschopnosti platit.

Časy se změnily, soudy však ve své totalitní podobě zůstaly.

Proto i nadále posuzují každé neplacení výživného jako nevůli, a tudíž i naschvál, ač mají soudy povinnost podrobně vyšetřit poměry na straně povinného a ověřit, zda je vůbec schopen výživné platit a v jaké výši. Naschválem je v chápání totalitních soudů i takové neplacení, kdy se na straně povinného – často nedobrovolně - změnilo prakticky vše, od bydliště, přes zaměstnavatele a výši příjmu až po sociální postavení.

Totalitní soudce, který si sám práci nikdy hledat nemusel a který navíc má jistý vysoce nadstandardní výdělek do svých 70-ti let (a to navzdory často velmi problematickým výsledkům své práce, kterou nikdo nekontroluje a z které se nikomu nezodpovídá), si ani nedovede představit, co to znamená hledat si práci, zvláště pak pro člověka, který je – díky údajnému zanedbání vyživovací povinnosti – permanentně trestně stíhán.

Zde podotkněme, že už samotné trestní stíhání (tedy jeho přípravná fáze) často znamená diskreditaci, a tudíž následnou ztrátu zaměstnání, zejména pokud jde o prestižnější povolání či místo.

Po podání obžaloby se pak údajně objektivní soud mění ve zcela sprosté - státem organizované - vydírání charakterizované postojem : Zaplať, nebo Tě zavřem ! Kde na to vezmeš, nás nezajímá.

Zaplať ! To je podle státních soudů to jediné, co můžeš pro své dítě udělat.

Že by dotyčný mohl využít své nezaměstnanosti k tomu, aby třeba dítě naučil cizímu jazyku, aby mu předal svoje zkušenosti a znalosti z kteréhokoliv oboru (pochopitelně zdarma, na rozdíl od soukromých učitelů, kteří by třeba z jeho výživného byli bývali placeni) - to je zcela nad schopnosti chápání současných českých soudů.

Je jistě s podivem, že pokud je rodina úplná, nikdo se nepozastavuje nad tím, že v případě nezaměstnanosti otce se pochopitelně přiměřeně snižují i příjmy celé rodiny, natož aby někoho napadlo za to otce ještě trestat.

Zatímco u rozvedených otců se zcela v rozporu s prostou logikou předpokládá, že by nezaměstnanost otce neměla na vyživované osoby nijak dopadat, anebo dokonce, že dotyčný je nezaměstnaným schválně, aby nemusel platit výživné (logika argumentu, že dotyčný raději přijde někdy o statisícové příjmy než aby zaplatil výživné, je opravdu hodna pouze myšlení české totalitní soudkyně).

Hloupost podobných názorů nám nestojí za vyvracení.

Pokud tedy není z čeho zaplatit a dotyčný „zločinec“ je odsouzen, což se děje stále častěji, znamená to, že pokud dosud sháněl zaměstnání jen těžce, nyní ho nesežene už vůbec.

Následuje další odsouzení, tentokrát už nepodmíněné, punc zločince, znemožněný profesní rozvoj na zbytek života .

Výsledek ?

Pokud dítě dostávalo před odsouzením málo, protože otec nemohl sehnat práci, nedostane do budoucna už vůbec nic a bude ho muset různými dávkami živit stát. Stejně tak otce jako budoucího nezaměstnaného.

Odsouzený (většinou otec) získá doživotní nálepku kriminálníka, což sociálně a společensky odrovná nejen jeho, ale nakonec se to přenese i na jeho potomka, v jehož zájmu byl údajně tento paragraf vytvořen.

II. Jsme tedy proti placení výživného ?

To určitě nejsme (a jsme připraveni na to, že nám tyto úmysly budou různými feministicko-komunistickými hnutími podsouvány), zvláště pak v situaci, kdy je má platit ten z rodičů, který zklamal a rodinu – třeba i z malicherných důvodů – opustil.

Jenže praxe ukazuje, že tento případ, který laická společnost naivně považuje za převažující, je spíše menšinovým. Stále častěji je to naopak matka, která lehkomyslně rozbila rodinu spoléhajíc na podporu feministické justice, jež jí - a to zcela bez ohledu na míru zavinění rozvodu - obvykle přiřkne nejen děti a byt, ale také nemalou část platu bývalého manžela, takže se dostáváme do zcela amorální situace, kdy manželka urve prakticky všechen společně vybudovaný majetek a bývalý manžel ještě musí živit nejen děti, ale také ji a často i její nové známosti.

A zde se nám pak zdá, že požadovat výživné na někom, kdo zhruba v 35 - 40 letech musí začínat úplně znovu z ničeho, zatímco jeho expartnerka si užívá plodů předchozích deseti, patnácti let práce a ještě se nestydí bývalého manžela neustále finančně i citově prostřednictvím dětí (a tudíž výživného) vydírat, se dostává do rozporu s dobrými mravy i prostou lidskou slušností.

To pak ještě může být umocněno situací, kdy matka dětí dělá nejrůznější naschvály při předávání dětí a v příkrém rozporu se zákonem, nicméně s tichým souhlasem soudu, je bezostyšně štve proti jejich otci.

Při typické nevůli a nechuti soudkyň zajistit otcovská práva jejich vynucením silou státního aparátu na matce , které byly děti svěřeny, zůstává pak otci z dětí jen výživné a není-li schopen je v plné výši hradit, pak i permanentní trestní stíhání.

K zajištění výživného navíc slouží oprávněným osobám řada nástrojů, neplatí-li povinný (obvykle otec) výživné dobrovolně, a to od exekuce na plat, přes obstavení účtů až po exekuce na movitý i nemovitý majetek.

Jestliže pak povinnému není co zabavit (z čeho peníze srazit, atd.), znamená to, že prostě nic nemá a zavírat ho kvůli tomu do vězení považujeme za holý nesmysl.

Pobyt ve vězení ještě nikomu na majetku nepřidal !

Stejně jako nepřidal nikomu na společenské prestiži a tím i možnosti legální obživy.

Uvěznění osoby jenom proto, že není schopna dostát svým závazkům, navíc hrubě odporuje ustanovení Protokolu č. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, kde se v článku č. 1 přímo zakazuje uvěznění pro dluh.

Že ČR je signatářským státem této Úmluvy, je neoddiskutovatelnou skutečností.

III. Komu je tento klub určen ?

Zcela logicky je tento klub určen především všem, kteří kdy byli či jsou odsouzeni, obviněni anebo jen vyšetřováni podle § 213 TZ.

Všechny tyto lidi ( a je jich v republice ročně asi 11.000 ! ) považujeme za nevinné, nespravedlivě odsouzené nebo stíhané. Naším cílem je a bude jim všestranně pomáhat.

Dále je klub určen i všem sympatizantům, kteří – stejně jako my – považují § 213 TZ za relikt komunismu, srovnatelný s „trestnými činy“ jako opuštění republiky, nenávist ke státnímu a společenskému zřízení republiky apod., jež byly už z trestního zákoníku dávno vypuštěny.

IV. CÍLE KLUBU

1) Všestranně usilovat o novelizaci trestního zákona s tím, že tento paragraf se do jeho nové podoby už nemůže dostat.

2) Všestranně podporovat osoby, které jsou v současnosti podle tohoto paragrafu vyšetřovány, stíhány, odsouzeny a zvláště pak ty, které se nacházejí ve věznicích, ať už ve vazbě, anebo ve výkonu trestu.

V. JAK SE STÁT ČLENEM ?

Stačí se zaregistrovat na jedné z níže uvedených adres. To je možno buď písemně, nebo osobně. Registrace bude spojena s jednorázovým poplatkem 100,- Kč, který bude použit jednak k úhradě manipulačních nákladů, jednak na podporu cílů klubu, tedy především osob stíhaných a odsouzených podle § 213 TZ.

O registraci osoby v K 213 bude vystaveno potvrzení.

VI. CO ČLENSTVÍ PŘINÁŠÍ ?

Všem členům klubu se budeme snažit poskytovat bezplatnou právní pomoc v rámci našich možností, znalostí a zkušeností, a to jak v průběhu trestního řízení, tak zejména před soudem, ale i později, ve výkonu trestu.

Členům, kteří budou podle § 213 odsouzeni a uvězněni se budeme snažit – opět v závislosti na našich možnostech – všestranně ulehčit výkon trestu.

Členům propuštěným z výkonu trestu se budeme snažit pomoci při hledání nového uplatnění a celkové resocializaci do společnosti. Ostatní společnost budeme usilovně přesvědčovat o nevině těchto lidí a jejich nespravedlivém odsouzení a tím i potrestání.

VII. DO BUDOUCNA

Budeme apelovat zejména na naše zákonodárce, ale i všechny vlivné osobnosti jak české, tak i zahraniční, aby se zasadily o vymazání této ostudy českého trestního práva.

Budeme apelovat na členy a soudce trestních senátů, aby odmítali soudit podle tohoto paragrafu.

Budeme apelovat na vězeňskou a justiční stráž, aby odmítala eskortovat, dozorovat a věznit občany obviněné nebo odsouzené podle § 213 TZ.

Budeme to dělat tak dlouho, dokud se vědomí této postkomunismem nemocné společnosti nezmění k lepšímu.

V Praze a v Košíku, únor 2004