Ve středověku bývala některá studia těžší nežli je tomu dnes. Ne že by snad šel vývoj pozpátku, ale adept daného vědního oboru musel zvládnout podstatně obsáhlejší látku, která v té době předmět naplňovala předtím, než došlo k jejímu rozdělení. Sem patřila jistě i studia práv, neboť právo – ostatně jako celý tehdejší civilizovaný svět – bylo rozděleno na právo světské a právo církevní. Chtěl-li mladý muž dosáhnout universitního vzdělání v oblasti paragrafů, musel zvládnout tato práva oboje a to se také odrazilo na jeho titulu – doktor obojího práva (myšleno světského i církevního).

Dnešní mladí mužové a ženy to mají na první pohled jednodušší, neboť existuje a oficiálně se studuje pouze jedno právo, tedy právo světské, kterým se mají soudy a vůbec veškerý právní život řídit. Tím dnešním světským právem by v případě České republiky mělo jistě být právo moderního demokratického státu patřícího k evropské civilizaci.

Stačí se ovšem podívat na Městský soud v Praze (ale i jinde), potažmo městské státní zastupitelství, abychom na vlastní oči spatřili drsnou realitu v plné nahotě, totiž jednoho demokratického a moderního vykladače práva vedle druhého. Už věkový průměr většiny z nich napovídá , že vesele soudili a psali žaloby již dlouhá léta za předchozí totality a posílali do kriminálu nejen disidenty, ale i všechny lidi s odlišným nežli oficiálně povoleným a tolerovaným myšlením, které se tehdy projevovalo v takových trestných činech jako např. opuštění republiky, rozvracení republiky, pobuřování, nenávist k socialistickému společenskému a státnímu zřízení apod. Už na základě této dlouholeté praxe, se kterou se mnozí z těchto představitelů práva dokonce veřejně chlubí, se v nich zakořenilo hluboké přesvědčení, že totiž myslet jinak než je žádáno, očekáváno a předpokládáno je trestným činem.

S tímto hluboce zakořeněným přesvědčením mají tito ochránci veřejných práv a svobod již dlouhá léta sloužit demokracii a jejímu právnímu řádu, ač značná část z nich sotva jenom tuší, co to v praxi vlastně znamená. Jako příklad zvláště křiklavý lze uvést soudkyni Marcelu Horvátovou z Trutnova, která za bolševické totality zavinila minimálně naprosto bezcitným postupem smrt tehdejšího disidenta Pavla Wonky. Totalita je údajně patnáct let minulostí, z Wonky je mučedník, po kterém se pojmenovávají nábřeží a ulice, ale Horvátová soudí klidně dál (pochopitelně stejně bezcitně, navíc o to drzeji) , jako by se nechumelilo a v celém resortu justice se nenajde nikdo, kdo by jí v tom zabránil nebo komu by to alespoň vadilo. Kárná komise prý neshledala žádné pochybení. Bodejť by shledala, když v ní seděli její tehdejší i nynější ochránci a šéfové a museli by tudíž předně začít s obviňováním sami u sebe. Z Horvátové se tak stala typická opora naší moderní demokratické justice.

O skutečnosti, že mezi demokracií a totalitou existuje dosti podstatný rozdíl, asi moc lidí pochybovat nebude, kupodivu však málokoho zaráží , že jedna z velmi důležitých složek státní moci – totiž moc soudní – zůstává po více jak 15 letech od tzv. sametové revoluce zcela nezměněna !!

O naprosto nevyhovujícím stavu v resortu ministerstva spravedlnosti skutečně již dnes pochybuje málokdo (stačí se jen podívat na množství mezinárodně prohraných sporů, kde je jedinou otázkou, zda se spor před příslušný senát mezinárodního soudu dostane, protože pokud ano, je odsuzující rozsudek pro republiku naprostým pravidlem) a je jen s obrovským podivem, že ač to veřejnost obecně ví, nikdo (tedy zejména z lidí k tomu kompetentních) s tím nic nedělá. Ba naopak můžeme ještě říci, že posledních 10 let k drzosti a neomalenosti soudců, potažmo celého justičního aparátu nemálo přispělo – ať už jejich doživotním jmenováním, nulovou zodpovědností vůči komukoliv, naprostou nepostižitelností, anebo zcela nehoráznými platy, které nemají oporu v ekonomických možnostech společnosti, natož pak v soudci odváděné práci.

Čím více se člověk s justicí a jejím chodem seznamuje, tím více ho zaráží propastný rozdíl mezi obecnými ideály demokracie a každodenní praxí většinou ještě totalitních soudců a zejména soudkyň. Je to vidět jak v oblasti trestního práva, tak zejména práva rodinného.

V trestním právu je to zejména celkový přístup k posuzování případů a absence základních právních principů, na kterém je civilizované trestní právo postaveno ( především princip presumpce neviny , zásady „in dubio pro reo“ - tedy při pochybnostech vždy ve prospěch obviněného a zásady, že veškerou vinu je obžalovanému nutno spolehlivě prokázat). Toto popření základních trestně-právních principů je pochopitelně dědictvím komunistické minulosti, protože komunističtí soudci potřebovali pokroutit i vlastní paragrafy natolik, aby podle nich mohli odsoudit každého, kdo se jim z nějakých důvodů postavil do cesty. A tak dospěli až k okřídlené a v civilizované společnosti naprosto neudržitelné větě, že „soud nabyl přesvědčení“.

Vážení soudci, soud v civilizované zemi nenabývá přesvědčení, soud buďto obžalovanému vinu spolehlivě a na základě objektivně provedených důkazů prokáže, anebo ho zprostí obžaloby. Přesně v duchu zásady, že co nelze prokázat, neexistuje a že je lepší nechat běžet deset obžalovaných, u nichž je vina přinejmenším sporná, nežli odsoudit jediného nevinného. Tzv. „nabytí přesvědčení“ není ničím jiným než otevřeným přiznáním vlastní neschopnosti, tedy konstatováním, že proti obžalovanému sice nic prokazatelného nemáme, ale přesto bychom ho strašně rádi viděli za mřížemi, a tak ho tam prostě pošlem, protože jsme soudci a můžeme si to dovolit.

V důsledně demokratickém právním státě by samotné konstatování, že „soud nabyl přesvědčení“ mělo okamžitě zakládat skutkovou podstatu trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele vůči všem soudcům, kteří toto „přesvědčení“ nabyli.

I když škody napáchané totalitním myšlením v trestním právu jsou jistě nemalé, sotva se dají srovnat se škodami napáchanými v právu rodinném .

Koncepce rodinného práva a z něj pak plynoucí respekt k rodině je v totalitním a demokratickém právu natolik odlišný, nakolik jsou odlišné tyto dva systémy i politicky.

Zatímco komunismus chápal rodinu jako téměř přežilou společenskou jednotku a protože potřeboval množství levné pracovní síly do továren, nabulíkoval ženám líbívé pohádky o tom, jak jsou v rodině vykořisťovány manžely (zatímco ve fabrikách byly daleko razantněji a pro daleko nižší cíle vykořisťovány totalitním státem) a že mají právo na rovnoprávnost, přičemž rovnoprávností myslel výhradně se nechat stejně ždímat ve fabrikách jako muži. Pochopitelným důsledkem byla neúcta k rodině i k jejímu tradičnímu živiteli – muži, otci – prudce stoupající rozvodovost, v jejímž pozadí byly stále častěji ženská naivita, lehkomyslnost, a také vypočítavost. Vysoká rozvodovost pak živila armádu dobře placených úředníků, především na soudech, ale i v různých „poradnách“ a „odborných pracovištích“, která by při respektování klasického modelu rodiny a úlohy otce v ní byla naprosto zbytečnou.

Tuto dobře placenou armádu soudkyň a „odborných znalkyň“ živí vysoká rozvodovost dosud a zde také nutno hledat odpověď na otázku, proč se občas se objevující politické proklamace o nutnosti rozvodovost snížit stávají už v okamžiku vyslovení naprosto bezcennými frázemi.

Tato dobře placená armáda by se totiž stala nepotřebnou.

Chápu ji jako smutné dědictví totality, které posttotalitní roky jen dále rozvinuly a zbytněly.

Na druhé straně pro demokracii je rodina skutečně základní stavební jednotkou. Pokud možno úplná a šťastná rodina, neboť zkušenost ukazuje, že právě v ní mohou vyrůst jedinci výjimeční, a to ať už svým nadáním, vzděláním, povahovou pevností anebo přímo statečností. Jedinci, kteří jsou jedině schopni posunout společnost kupředu. Komunismus o takovéto jedince neměl logicky zájem, jej zajímala kvantita, ne kvalita, on potřeboval především levnou pracovní sílu a výjimeční jedinci mu byli skoro vždycky na obtíž a také většinou skončili jako jeho oponenti.

Ten, kdo rodinu z malicherných důvodů rozbil, má být postaven na úroveň zločince a tak se s ním také má zacházet při dělení majetku a svěřování péče o společné děti. Až tohle pravidlo bude platit u našich soudů, poklesne dnešní – většinou ženami zaviněná – rozvodovost na třetinu současného stavu.

To je však dosud naprostou utopií a soudy vesele pokračují ve své totalitní praxi svěřování dětí matkám, a to za všech okolností, i těch, kdy je naprosto evidentní, že matka nejen že rozbila zbytečně rodinu, ale že ve srovnání s otcem neobstojí ani kulturně, ani společensky, natož pak eticky.

V pozadí je jediné – komunistická motivace po reprodukci levné, byť nekvalitní pracovní síly.

Rozvedené matky se totiž usilovně snaží se znovu vdát anebo alespoň sehnat nějakého partnera (a aby si ho zavázaly, mít s ním dítě) a otec, zejména poté, co zjistí, že byl z výchovy svých dětí definitivně násilně vyloučen a přístupu k dětem se legální cestou nedovolá, se znovu ožení a rovněž má znovu děti, když o ty předchozí přišel.

Tohle je jednoduchý totalitní scénář, u našich soudů dosud plně funkční, a pokud by někdo odmítal se do něj nechat zapasovat, je opakovaně posílán na psychiatrická vyšetření a posléze se stává „problémovým jedincem“ namísto aby už konečně někdo konstatoval, že ne tento jedinec nesdílející morálku stáda, ale systém, který se ho do ní snaží zapasovat, je nemocný až do morku kostí.

Činí tak bez ohledu na platnou právní úpravu, která samozřejmě oficiálně proklamuje rovnost rodičů (obecně pak rovnost občanů před zákonem) a jejich přístupu k dětem a jejich výchově. Soudní praxe se tak dostává do zvláště kontrastního rozporu s platnou právní úpravou, zejména pak se Zákonem o rodině.

A zde jsme opět u dvojího práva. Už to nebude právo světské a církevní, ale právo oficiálně proklamované a běžně uskutečňované. Na jedné straně právní kodex téměř již demokratického státu, na straně druhé totalitní justiční praxe, která se s tímto právním kodexem dostává do stále otevřenějšího rozporu. A mladí absolventi právnických fakult s ještě mokrými diplomy se mohou vskutku svobodně rozhodnout – buďto jít cestou slibu o nestranném hájení spravedlnosti, který při přebírání diplomu složili – a tím se postupně dostat do rozporu s dnešní soudní praxí, svými staršími kolegy a nakonec celým justičním systémem, anebo se nechat pohodlně unášet proudem špatnosti, průměru , bezvýraznosti, vzájemného krytí a doufat, že všechny přece vyhodit nemůžou a že to přece jen ještě nějaký pátek potrvá, než se podaří celý proud usměrnit do břehů demokratické slušnosti , respektování lidských práv a mezinárodních zvyklostí i norem.

Že by to mohlo skončit vysušením řeky anebo jejím odvedením do sběrného kanálu a na čistící stanici, to si zatím nikdo ze zainteresovaných ještě nepřipustil.

Ing. Jiří Fiala

Psáno na Ruzyni (nikoliv na letišti) o Vánocích 2003