V prosinci 1948 bylo Československo bohužel už 10 měsíců komunistickým totalitním vazalem Sovětského svazu, kde lidská práva znamenala pro vládnoucí komunistickou elitu asi tolik jako včerejší kýchnutí a nikdo z mocných je nehodlal brát vážně. Proto se také Československo při hlasování o této deklaraci hlasování zdrželo, a to navzdory své vynikající a dosud přetrvávající pověsti státu, který byl v dodržování lidských práv vždy vzorem pro ostatní.

Komunistické lágry, zabavování majetku, vyhánění celých sociálních vrstev z domovů, političtí vězni a pankrácké šibenice pro "velezrádce, špiony, zaprodance kapitalismu a vyzvědače" této pověsti udělaly šmitec jednou provždy.

Dodnes se ji nepodařilo obnovit.

Československo se pak k ratifikaci této naprosto zásadní Deklarace v tichosti vrátilo až v lednu 1969 a lze ji tak považovat za jeden ze skromných výsledků Pražského jara. Dlouho však nadále zůstávala tato deklarace v tichosti a v nedostupnosti sejfů před širokou veřejností, která by se přece mohla chtít dovolávat práv, která jí vláda přístupem k této Deklaraci zaručovala.

Leč šídlo v pytli neutajíš.

Kdo chtěl, ten si Deklaraci našel, stejně jako to, že od ledna 1969 je Československo smluvní stranou této Deklarace a že by ji tudíž také mělo plnit.  

Deklarace tak plnila svoje nejvlastnější poslání - tisícům bezmocných a utlačovaných dávala jistotu, že to, co se jim děje, je odsouzeníhodná křivda a že je to v rozporu s vůlí mezinárodního společenství a také v rozporu s mezinárodním právem, jehož se Deklarace mezitím stala nedílnou součástí.

Stejně jako o 6 let po československé ratifikaci Helsinská smlouva a tzv. třetí koš, tedy opět - lidská práva.

Jako ohlas na toto uznání bezprostředně vznikla i Charta ´77, která nechtěla nic jiného než využívat svých občanských práv, garantovaných mezinárodními závazky republiky.

Asi jako když my dneska chceme, aby český stát respektoval rozsudky Evropského soudu pro lidská práva, když už se závazal být členskou zemí jeho jurisdikce.

Lidská práva byla i nejčastěji skandovaným heslem všech demonstrantů proti státní zvůli a totalitě, ať už to bylo v srpnu 1969, anebo v lednu a listopadu 1989.

Konečně, i tehdejší opozice si za den odstupu komunistického prezidenta Husáka vybrala symbolicky - no samozřejmě že právě Den lidských práv, který od r. 1948 připadá již tradičně  na 10. prosince.

Den lidských práv tradičně slaví i naše sdružení.

Například udělováním cen "Bílá vrána české justice", loni udělené soudci Sládkovi z Prahy 8 za rozhodnutí o umístění Terezky, štvané matkou proti otci, na neutrální půdu dětské ozdravovny.

I zítra si tento výjimečný den připomeneme. A to před Senátem, kde budou členové našeho sdružení od 9 hodin rozdávat senátorům i kolemjdoucím letáčky proti schválení novely trestního zákona Senátem.

Přijďte tento výjimečný den i Vy oslavit s námi !!