Předně by si měly organizátorky uvědomit, co to vlastně je "kulatý stůl" ve svém původním a jedině správném významu. Kulatý stůl je totiž od toho kulatý, aby se žádná ze stran necítila býti odstrčenou a scházejí se za ním především ti, které  spojuje stejná problematika, leč rozdělují odlišné názory a scházejí se právě proto, aby si vyměnili informace a pokusili se tyto názory sblížit.

O tom organizátorky neměly zjevně ani ponětí a ani se o něco podobného nepokoušely. Proto taky naše sdružení pozvánku sice dostalo, leč nikoliv od organizátorek, nýbrž od novinářů, kteří tradičně usoudili, že na takové téma naše sdružení bytostně patří.  Ostatně, kdo tady - jako první a jediný - zorganizoval v dubnu Den boje proti syndromu zavrženého rodiče ? Kdepak byly slečínky a dámy z Helsínského výboru a co udělaly se svými dotacemi na studium SZR, když ani nevěděly, že se poprávé slaví den právě v boji proti tomuto syndromu a právě v naší zemi ?!!

Sezení zahájila Anna Šabatová, pak následovaly jednotlivé příspěvky. Ke každému by se dalo něco říct, leč autorky - kromě jediné - o názory ostatních zjevně nestály. Namísto do vrby tak mluvily unyle do publika.

Pokud jsme se tam my něco nového snad dozvěděli, tak jedině pohledem do anglo-saských judikátů, který jsme ovšem nemohli ověřit. Pravda, kdyby nám na to někdo dal statisíce korun a nemuseli se neustále věnovat nesmyslným trestním stíháním, udělali bychom toho asi 10x tolik a dnes bychom ty judikáty nejen měli vyhledané, ale i přeložené a znali je zpaměti.  

Jinak jednotlivé přednášející většinou pracně zjišťovaly to, co my dávno víme - jako třeba že soudci o syndromu zavrženého rodiče skoro nic nevědí, natož aby s ním uměli pracovat a zejména mu předcházet.

O úrovni asociálních pracovnic se ani tyto státní strukturantky raději nešířily.

K diskusi, na kterou jsme čekali především, jsme se stejně dostali až úplně na závěr.  Přihlásil jsem se jako první a chtěl jsem ke každému příspěvku říci naše poznatky a náš názor. Nevím, od čeho jiného by ta diskuse byla.

Autorka prvního příspěvku, Markéta Kovaříková, mi ale rychle skočila do řeči, zjevně, když zjistila, že neslyší obvyklé pochvalné cancy o ničem, na které jsou jinak zjevně zvyklí. Nehodlala mě nechat mluvit ani přesto, že předtím se sama o mně zmiňovala, aniž asi tušila, o koho jde. Ostatně, v programu také byla výslovně zmínka o našem sdružení a o Spravedlnosti dětem. Slečna přednášející k nim ještě přiřadila "štrasburské otce".

Začal jsem tím, že jsem jí vysvětlil, co zjevně netušila, a sice že nejsem štrasburský otec, ale pražský otec, který vyhrál ve Štrasburku a pokud ji zajímá, kdo je štrasburský otec, tak bezesporu francouzský občan, rodič, žijící v departmentu Strasbourg. Což já rozhodně nejsem.

Bylo vidět, že už tahle prostinká informace jí vyrazila dech, a proto mi docela neslušně skočila do řeči. Prý se mám jen ptát. Řekl jsem jí, že to má divné představy o diskusi - ale budiž, je to na jejich půdě, tak jsem se zeptal :

Anny Šabatové, proč si myslí, že syndrom zavrženého rodiče je složitá problematika.

Zjevně ji tahle otázka zaskočila, protože ač předtím horovala asi 5 minut o tom, jak je to složitá problematika, nyní ani na tuhle jednoduchou otázku nedokázala odpovědět. Prý to říkají všichni kolem. No - opravdu názor odbornice.

Dostal jsem  se ještě ke druhé otázce, a sice  jak paní bojovnice za lidská práva protestuje proti porušování těchto práv českou justicí, zejména pak nerespektováním mezinárodních rozsudků. Paní bojovnice nejen že neznala odpověď , ale rovnou přiznala , že takovou otázku nečekala, a proto ani na ni nebude odpovídat.

Přiznám se, že jsem zůstal trochu zírat . Vlastně - trochu dost.  Laskavý čtenář - pokud to neví - by měl totiž vědět, že paní bojovnice z Helsinského výboru je bývalou signatářkou Charty ´77, dokonce snad jeden čas i její mluvčí - a pokud o něco Charta usilovala, tak o dialog s mocí.

Jak si paní bojovnice ten dialog představuje, když je sama u moci, nám právě předvedla - a já s hrůzou viděl, že mám před sebou maximálně hokynářku s průměrnou inteligencí, neschopnou se ani rozumně vylhat.

Napadlo mě, že jestli byli všichni chartisté jako paní Šabatová, tak se ten Husák musel smát, až se za břicho popadal a mám stále silnější pocit, že to byla státem placená, hloupá a poslušná opozice, která měla vytvářet dojem demokratizace, ale ze které komunisté museli mít nutně jedině srandu. Rozhodně ne strach.

Je možná symbolické, že ač naše sdružení pozváno nebylo, jinak byl pozván kdejaký šmudla z rozpočtové a neziskové sféry, jako třeba zástupce Fondu ohrožujícího děti, přihlouplý mladíček, kterému v pozvání nezabránily ani poslední prokázané a odhalené machinace této polozločinecké organizace s dětmi. Její zástupci jsou samozřejmě i nadále státními institucemi velmi vítáni - aby všichni viděli, jaké to bylo divadélko s tou pokutou. Aby se  dotěrným novinářům zavřela huba a starali se zas o něco jiného.

Už dávno jsem si všimnul, že všechny oficiální organizace, které mají dohled nad dodržováním občanských a lidských práv v popisu práce, jaksi nefungují. Poprvé tehdy, když mě poprvé zavřeli, a já jsem napsal české pobočce Amnesty International. Nestalo se totiž vůbec nic, dokonce ani neodpověděli.

Jak nesmyslné to bylo uvěznění, doložil záhy zprošťující rozsudek - takže by se Amnesty International měla stydět až do morku kostí a marně přemítám, k čemu ta jejich česká pobočka vlastně je.

Helsinský výbor zdegeneroval na úplně stejně zoufalou úroveň.

Zarazilo mě a stále zaráží, jak jednotliví rozpočtoví idiioti - či spíše idiotky - snadno mluví o zrušení styku nebo zakázání styku s otcem. Otec dítě třeba pět let neviděl, teď soud nařídil, že se musí vídat - tak se to dvakrát zkusí, a když to nepůjde (což by byl zázrak, aby to bezproblémově šlo - to by totiž musela matka maximálně spolupracovat a sama mít dítě k tomu, aby ctilo i druhého rodiče) , tak se styk prostě zruší. A je to. A máme zase po starostech !

Škoda, že dotyčné rozpočtovky tak snadno nemluvily také o zrušení alimentů, což je něco, co si ony nedokáží vůbec představit, zatímco pro nás - ale i pro zbytek Evropy - je to jednoduchou samozřejmostí : Nevidím dítě (ač o to všestranně usiluji) - nebudu na ně platit. A basta. Kromě našich státních idiotů, tomuhle rozumí snadno celý svět.

O Anně Šabatové je dobře vědět ještě jednu věc : Před 4 roky dostala na stůl mou stížnost na nefunkčnost OSPOD ve Vysočanech. Po několika měsících jsem od ní dostal zamítavou odpvověď, že prý si není jistá, zda snad matka nebrání děti, když mi je odmítá předat.

To vše za stiauce, kdy matka prokazatelně 4 roky porušovala dohodu rodičů, kterou sama navrhla a předběžné opatření, které rovněž sama navrhla.  Každému normálnímu člověku samotný tenhle údaj úplně stačí, aby věděl, s kým má tu čest a kdo za naschvály nese zodpovědnost. Napsal jse jí k tomu tehdy dopis, kde jsem jí vynadal a sdělil, že jsme si měli radši urazit ruce, když jsme kdysi chartistům drželi palce,

Když jsem dnes viděl, co je to za hloupou a neschopnou husu, asi bych se ani s tím dopisem nebyl býval obtěžoval.  

Mimochodem, štrasburský soud o dva roky později na základě úplně týchž podkladů došel ke zcela opačnému závěru, což samozřejmě vyvolává otázku, nakolik je tato hlupačka vůbec schopna samostatného logického úsudku.

No, ale jak se říká - všechno špatné je pro něco dobré. A tak i ten dnešní "kulatý stůl", který vůbec nebyl kulatý nejen rozměry, ale ani pravidly, která u něj panovala, nám přeci něco přinesl :

Nezvratnou jistotu, že v této zemi je naše sdružení naprostou a unikátní špičkou, pokud jde o opatrovnické kauzy a jejich řešení, a to zejména s ohledem na syndrom zavrženého rodiče. Špičkou, která se vysoce tyčí nejen nad přihlouplými asociálními pracovnicemi, ale stejně tak i nad jen o málo méně hloupými opatrovnickými soudkyněmi a totéž pak platí i pro organizaci s kdysi honosným názvem : Helsinský výbor.

Dnes bezzubé sdružení bab dobré  tak akorát k proplácení vlastních výplat, bez kterých by samozřejmě rychle rozšířily řady nezaměstnaných.

A když už jsem tak viděl tu jejich ubohost a neschopnost diskuse (ze které má strach vždy jen ten, komu chybí pravdivé argumenty a cítí výraznou převahu protistrany), napadlo mě také, že můžeme být na sebe vlastně docela a právem hrdí.

Bez prostředků, bez státních dotací, bez kanceláří, za neustálého policejního pronásledování a perzekuce -  a jen z vlastní píle a přičinění - jsme se dostali v opatrovnictví na kvalifikační úroveň, na kterou se Český helsinský výbor nedostane ani za příštích 50 let.

O opatrovnické justici ani nemluvě.  

A ještě něco víme. Lidská práva a mezinárodní právo v této zemi ve skutečnosti hájí taky výhradně  a jedině naše sdružení. Nikdo jiný, ač za to horentní sumy pobírají desítky darmošlapů a budižkničemů.

Proto také K 213 mocní tak zuřivě nenávidí. Protože na nezávislou a nebojácnou kontrolu nejsou vůbec zvyklí.

A babskému sdružení jménem Helsinský výbor se napříště každý slušný člověk zdaleka vyhne.

_________________________________________

Skvele napsane, pridam do dalsiho zpravodajstvi! Anna Sabatova je manzelkou
Petra Uhla a byvala spolupracovnice ombudsmana Motejla, ze?

Zdravi
JS

______________________________________

Je to výborný materiál a je škoda, že si jej mohou přečíst jen čtenáři stránek K 213, byť jejich počet stoupá.

Zdravím
Zdeňka Tajčmanová

_____________________________________

Dobrý den, pane kolego,

mám s tou husou také svoje zkušenosti. Viz:

http://zakon94.vlciho.cz/Articles/37.aspx

Už mě to všechno tak se.., že hodlám napsat dopis do PS a na vládu, jak to, že má NSZ vůbec nějakou roli v rodinné problematice danou zákonem o rodině a druhak zákonem o NSZ a jak to, že za své daně se mi nedostává stejné právní jistoty jako třeba v Německu. Ostatně, jsme všichni občané jedné Unie, že ...

Mluvíte mi z duše.

V. Cihlář