Občanských sdružení:
Občané za svá práva v Praze, Občané za svá práva v Plzni, Spravedlnost dětem a K 213

ministru spravedlnosti ČR a vládě ČR

o současném stavu pečovatelské justice a zohledňování Syndromu Zavrženého Rodiče (SZR) v její denní praxi

Na vědomí : Čeští poslanci Rady Evropy a Evropského parlamentu

Vážený pane ministře spravedlnosti, vážení členové vlády ČR :

Dne 10. listopadu 2004 projednala česká vláda na svém řádném zasedání doporučení ministerstva spravedlnosti týkající se zohledňování syndromu zavrženého rodiče (SZR) při svěřování péče o nezletilé děti českými soudy a doporučení k vytvoření seznamu soudních znalců ohledně SZR. Cílem těchto opatření je snížení výskytu SZR u dětí zejména z rozvedených manželství, zajištění práv dítěte na oba rodiče i po rozchodu rodičů, resp. rozvodu manželství a celkově tedy boj s tímto častým doprovodným jevem dlouhodobého štvaní dětí proti jednomu z jejich rodičů druhým rodičem.

Rozhodnutí vlády se týká především činnosti pečovatelských soudů, neboť ty mají plně v kompetenci vymáhání práva dítěte na výchovu druhým rodičem, tedy tím, jemuž dítě nebylo do péče svěřeno. Zatím tak většinou nečiní a liknavě přihlíží k maření úředního rozhodnutí většinou prováděného matkami dětí, jimž je v obrovské většině péče o dítě svěřována. Činnost těchto soudů by se proto měla výrazně změnit a zlepšit ve prospěch práva dítěte na oba jeho rodiče.

Ve dnech 3. a 24. listopadu 2004, tedy souběžně s tímto rozhodnutím vlády, probíhalo před pražským městským soudem odvolací řízení ve věci dětí Tomáše a Martina Fialových, které jsou čítankovým příkladem výsledků dlouhodobého štvaní matkou proti otci a které byly použity i jako ilustrativní příklad sdělovacími prostředky k právě probíhajícímu jednání vlády. Jejich případ neproběhl médii poprvé a lze jej proto označit za vcelku známou odstrašující kauzu s ponaučením, kam až může nekorigovaná nenávist matky k otci dojít a kam vede dlouhodobé přehlížení a tolerování jejích excesů příslušnými státními orgány, především pečovatelskými soudy.

Vzhledem k tomu, že věc je zažalována u mezinárodního soudu pro lidská práva soudu ve Štrasburku a nezávisle na tom již dva české soudy (Ústavní a OS Prahy 2) konstatovaly vážná pochybení a neodůvodněné prodlevy v dosavadním vyřizování případu, které vedly až k tragickému postižení dětí, bylo by lze očekávat, že se na projednání tohoto případu senát pražského městského soudu pečlivě připraví.

Senát zasedl ve složení JUDr. Čestmír Slaný, JUDr. Blanka Slezáková a JUDr. Olga Petrová, přičemž již z počátečního přednesu referující soudkyně Petrové bylo zjevné, na čí straně jsou sympatie soudu a koho považují za svého nepřítele. Zjevné to bylo především z omylů, kterých se ve svém referátu Dr. Petrová dopouštěla a které kupodivu vždy vyzněly v neprospěch otce. Tyto „omyly“ byly dotaženy ad absurdum při druhém jednání dne 24.11., kdy součástí listinných „důkazů“ bylo například i předčítání zrušených rozhodnutí o spáchání přestupku.

O tom, jak jsou senát i jeho jednotliví soudci obeznámeni s problematikou syndromu zavrženého rodiče, svědčila nejlépe skutečnost, že součástí 1. jednání bylo i vyslechnutí dětí, přičemž ve všech odborných studiích věnujících se problematice SZR se lze snadno dočíst o nesmyslnosti takového počínání, neboť je předem snadno odhadnutelné, co dítě vypoví a taková výpověď je pak psychologicky i právně samozřejmě zhola bezcenná. Je to totéž jako vyslýchat duševně narušeného jedince, přičemž o nesmyslnosti takového počínání málokterý soud pochybuje. Poukazy na „svobodně vyjádřený názor“ takového dítěte pak svědčí jedině o tom, že dotyčný soudce nemá ani potuchy, v jaké oblasti se vlastně pohybuje. Soud navíc ještě v hrubém rozporu s procesními předpisy a s použitím fyzického násilí zamezil účasti obecného zmocněnce otce na vyslechnutí dětí, takže nebylo lze vůbec ověřit, jaké otázky soud dětem pokládal a co ve skutečnosti děti vypověděly.

Na tomto místě není od věci poznamenat, že podporovat psychicky narušené děti v umělé nenávisti proti jednomu z jejich rodičů je činnost natolik zavrženíhodná, že by v demokratické společnosti měla stát zcela mimo jakoukoliv diskusi, a ne být součástí práce důležitého a respektovaného orgánu vykonávajícího státní moc. Štvaní dětí proti jejich rodičům patřilo k vrcholným úspěchům stalinských ideologů zejména ve 30. letech minulého století, přičemž není od věci poznamenat, že nemálo těchto dětí poté, co se vymanily z vlivu stalinské demagogie, skončilo sebevraždou.

I v mnoha jiných ohledech lze mít za prokázané, že zejména soudce Slaný se značně pletl v čase a prostoru, ve kterém se momentálně nachází, neboť i mnohá další mravní poselství vysílaná tímto šiřitelem státem podporované morálky by zjevně nalezla ohlas spíše na sibiřských pláních poloviny minulého století nežli ve střední Evropě počátku století jedenadvacátého – a to ať už jde o programové tolerování, bagatelizování a kamuflování evidentního lhaní a podvodů ze strany matky, omlouvání zmaření předání dětí na pohřeb jednoho z prarodičů dětí, který je v útlém dětství vychovával či zcela absurdního názoru, že v péči matky, která přivedla děti na pokraj psychického zhroucení ( neboť 3. stupeň SZR lze přirovnat k těžké psychóze ), nedokázala navíc zajistit ani jejich zdravý rozvoj fyzický a prokazatelně jim dlouhodobě zpronevěřovala peníze z výživného, nenachází tento soudce sebemenších závad.

Po prvním jednání, kdy soudce Slaný pochopil, že tam, kde chybí síla argumentů, zbývá jedině argument síly, už nemělo další jednání s objektivním a nestranným soudním projednáváním v civilizované zemi nic společného. Důkazy byly prováděny jen jedné ze stran, otcem navrhované důkazy nebyly jednoduše prováděny vůbec a á priori zamítány, ač jejich provedení bylo pro soud velmi jednoduché a pro posouzení případu naprosto zásadní (např. vyslechnutí svědka, který seděl na chodbě před soudní síní a měl vypovídat o chování dětí o víkendu v matčině nepřítomnosti). Za zaznamenání rozhodně stojí i skutečnost, že pokud otec argumentoval tím, že se soud má ze zákona držet a řídit zájmem dětí, což nečiní, soudce suše odvětil, že ho to nezajímá.

Ke koloritu případu je třeba doplnit, že k psychologickému zastrašování otce i jeho případných sympatizantů byla masově nasazena justiční stráž, která svým počtem značně převyšovala počet účastníků řízení i veřejnosti, takže jednání připomínalo spíše trestní kauzu nebezpečné, organizované a ozbrojené mafie, nežli civilní řízení o svěření péče o nezletilé děti.

Přirovnání k procesům zinscenovaným komunistickým režimem proti signatářům Charty ´77 v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století, provedených totalitní justicí, není zde rozhodně od věci.

K tomu lze jenom poznamenat, že ještě nikdy žádná fyzická síla nestačila k zastavení pokrokových myšlenek, zejména pak těch, které v základech ohrožovaly jakoukoliv totalitní strukturu.

Při vynášení rozsudku byli dva ozbrojení strážci postaveni přímo za otce, tedy pana Fialu, asi pro případ, že by následující zvůli nelibě nesl.

V rozsudku šel soudce Slaný ve své nenávisti k otci dětí tak daleko, že byl dokonce ochoten narušit i ustálenou judikaturu samotného městského soudu, když rozhodl, že přiměřené výživné, placené otcem z vazby, do které byl loni o Vánocích nezákonně odvlečen a na měsíc uvržen poté, co odjel se svým synem na víkend, je 5.000,- Kč měsíčně a že uvěznění osoby není žádnou podstatnou změnou, a tudíž ani důvodem ke změně výživného.

Zde je třeba se ptát už nejen po kompetentnosti, ale přímo i po duševním zdraví jednotlivých členů senátu.

S odkazem na usnesení vlády ze dne 10. listopadu t.r. je na místě připomenout, že teorie SZR hovoří poměrně jasnou řečí : U dětí, postižených 3. stupněm SZR, tedy bezuzdně štvaných až na pokraj psychického zhroucení, je jedinou správnou a ověřenou terapií jejich odnětí tomu z rodičů, který je měl dosud v péči a předání dětí buďto druhému rodiči, anebo ústavní péči.

Nic takového však neměl senát vedený Dr. Slaným v záměru, ač na to byl opakovaně upozorňován.

Děti tak byly ponechány ve zcela patologickém prostředí u matky, jehož důsledkem bude jejich těžké celoživotní psychické poškození.

II. Z Á V Ě R Y :

Právě proběhnuvší odvolací řízení ve věci dětí Fialových na Městském soudě v Praze jednoznačně prokázalo vcelku známou skutečnost, totiž že na projednávání případů SZR není česká justice nijak připravena a ani se připravovat nechce a ve své naduté nedůtklivosti považuje jakýkoliv požadavek na změnu za osobní útok na svou podstatu.

Vzhledem ke své postkomunistické totalitní podstatě a myšlení většiny soudců je pravděpodobné, že takováto změna (tedy správné zohledňování a aplikace znalostí ohledně SZR v praxi pečovatelských soudů jakož i demokratického rodinného práva obecně) útokem na současnou strukturu pečovatelských soudů skutečně je. Lze tudíž očekávat – a praxe to potvrzuje- zuřivý odpor současných justičních struktur.

Nicméně překonání tohoto odporu je jedinou možnou cestou ve snaze o zavedení evropsky přijatelného soudnictví.

Na základě těchto poznatků je možno přejít k následujícím logickým závěrům :

1. Současné – Sváčkovo – vedení Městského soudu v Praze není schopno zajistit uvedení vládních směrnic a pokynů ministerstva spravedlnosti do denní praxe příslušných senátů a ani se o to nepokouší, což lze označit za sabotáž vládních rozhodnutí.
2. Tím se vedení pražského městského soudu dostává nejen do rozporu s definicí justice, jakožto služby společnosti zajišťující požadavky na výkon práva a spravedlnosti, ale i do izolace od ostatní společnosti, které namísto aby sloužilo a prospívalo, tak jí za peníze daňových poplatníků škodí.
3. Definici soudcovské nezávislosti si pražský městský soud vykládá jako nezávislost na vůli společnosti, reprezentované svými legálními orgány, tedy vládou a parlamentem, ač na této společnosti bezostyšně parazituje.
4. Takový stav je neudržitelný kdekoliv na světě.

K řešení nastalé situace navrhujeme :

1. Personální výměnu ve vedení pražského městského soudu podle osvědčené zásady „Starého psa novým kouskům nenaučíš“.
2. Dočasné pozastavení vyřizování agendy pečovatelských kauz Městským soudem v Praze pro zásadní rozpor mezi rodinnou morálkou demokratického státu a morálkou šířenou soudci městského soudu.
3. Urychlené zorganizování přeškolení vybraných soudců ohledně teorie SZR a její aplikace v praxi, jejich následné pečlivé přezkoušení a sestavení senátů specializovaných pouze na pečovatelské kauzy.
4. Seznámení soudců se zásadami evropské kultury a morálky, a to jak v právu rodinném, tak i hospodářském a trestním.

Tento dopis dáváme na vědomí českým poslancům Rady Evropy a Evropského parlamentu jednak proto, aby byli informováni, co se u nich doma děje, a jednak proto, aby se necítili zaskočeni, pokud pan Fiala, jakožto jeden z mluvčích Štrasburského výboru, bude o případu svých dětí a jeho vyřizování českou justicí na lednovém zasedání Rady Evropy, kam je pozván, referovat.

Pokud se ministerstvo spravedlnosti, anebo vláda rozhodnou podniknout nezbytná opatření směrem k nápravě situace, kterou jsme popsali, jsme připraveni pomoci jak zprostředkováním odborné rady, tak i skutkem.

Jménem občanských sdružení

Občané za svá práva v Praze
Ing. Aleš Moravec,
Rooseveltova 5, 160 00 Praha 6 - Bubeneč

Občané za svá práva v Plzni
Dalibor Pech

Spravedlnost dětem
Luboš Patera
273 63 Běleč 33

K 213
Karel Hájek
Milánská 451, 109 00 Praha 15

V Praze a Plzni, dne 30. listopadu 2004