ZASÍLÁNÍ NOVINEK ZADEJE E-MAIL
www.zbabelci.org
Košík, 27.11.10
Kupte si Reflex !!
Košík, 26.11.10
Odpověď Slámové
Košík, 24.11.10
Kratochvíl se rozepsal
Praha, 24.11.10
Takový upřímný mail ...
Jesenný, 21.11.10
UČITELKA
Košík, 20.11.10
Renesance zdravé rodiny
Košík, 18.11.10
Vyjádření starosty Kolína
Kolín, Praha, 18.11.10
K ilustraci kolínského bahna
Kolín, Košík, 17.11.10
Bezedné bahno v Kolíně
Kolín, Košík, 16.11.10
Zveme vás na Helenku !!
Košík, 16.11.10
Soudy prosinec
Košík, 10.11.10
Soudy listopad
Košík, 25.10.10

Praha, 16.06.10

http://k213.files.wordpress.com/2010/07/wa.gif

Knihovna K 213
Košík, 15.06.10

Stránku spravuje DevLabs.biz


Hráz zvůli a bezpráví

v Košíku, 28.02.09

Před pěti lety vzniklo sdružení K 213.



Před pěti lety vzniklo sdružení K 213.

Vždy v těchto předjarních dnech, plných očekávání z příchodu teplých jarních dnů, kdy zima skončila a jaro se ještě neujalo své vlády, připomínáme si výročí vzniku našeho sdružení. Letos třetí březen připadá na nadcházející úterý.

Jak jsme vznikali ?

Při prvním kulatém výročí stojí za to si připomenout, jak naše sdružení vznikalo. Samozřejmě, že nevzniklo ze dne na den, že to byl delší proces a vyvrcholení nejen masové nespokojenosti se stavem justice, se kterým jsme se denně setkávali, ale v té době zejména projev obyčejného pudu sebezáchovy, protože jsme pochopili, že pokud nic neuděláme, jsme osoby odsouzené k likvidaci úplně stejně, jako byli za války Židé. Tohle zjištění bylo sice šokující, nicméně holou realitou v tzv. "demokratickém právním státě", 12-13 let po údajné demokratické revoluci, která si demokracii pojistila tím, že všechny komunistické soudce nechala ve svých funkcích, aby jí mohli škodit co nejdéle. A ti to také masově dělali. Není jistě náhodou, že mezi pronásledovanými otci vynikali především ti, kteří se netajili svým antikomunistickým, demokratickým a prozápadním smýšlením a které by měly státní orgány demokratického státu především podržet.

Během roku 2002 proběhla celá řada soudních procesů, při nichž vzaly za své poslední zbytky iluzí o spravedlivé a nezávislé justici, jak se v tomto státě bohužel stále domnívají mnozí, kteří s justicí nepřišli osobně do styku. Pro zanedbání vyživovací povinnosti byl stíhán pan Pedovič, pan Maršálek - ten navíc i pro bránění v užívání bytu - pak jsem to zakusil i já. Zvůle, které jsem byl svědkem, by otřásla i s mrtvým - nejprve mi přišel - bez jakéhokoliv zjišťování či vyšetřování - trestní příkaz, poté jsem byl, byť napodruhé, odsouzen za tzv. "zanedbání vyživovací povinnosti" za situace, kdy jsem byl prokazatelně nezaměstnaný a neměl jsem žádný příjem. Už samotná skutečnost, že jsem musel po rozvodu odejít z Prahy, kde jedině lze sehnat zaměstnání v zahraničním obchodě, oboru, který jsem vystudoval, na venkov, byla sama o sobě dostatečným trestem za neexistující provinění a připomínala mi - alespoň zpočátku, než jsem si trochu zvyknul - vyhnanství, stíhat pak někoho, za to, že nemůže platit, poté, co ne vlastní vinou ztratil zaměstnání (a přitom mu zůstaly všechny dluhy po rodině) považuji dodnes za zvrhlost hodnou lidských zrůd bez základů morálky a mravního cítění, kterých jsou bohužel jak soudy, tak zejména státní zastupitelství, plná od půd až po střechy.

V roce 2003 jsem byl tedy  odsouzen za zanedbání vyživovací povinnosti a aby toho nebylo málo, tak ještě i za ublížení na zdraví manželce, což  se stalo tak, že poté, co jsem nedostával děti v řádných termínech, jak stanovil soud, jsem za nimi chodil do školy a když jsem tam jednou přišel, přišla mne bývalá manželka se svým otcem přepadnout vyzbrojená paralyzérem. Když jsem ucítil paralyzér na noze, což tedy cítit je. ohnal jsem se (zcela podvědomá reakce), načež ona odletěla až na protější sloup, o který se praštila hlavou. Policie ani přes opakovaná upozornění nezajistila paralyzér, manželka ho samozřejmě zapřela, takže najednou jsem byl útočníkem já, a přesto, že se prokázalo, že žádné vážné zranění neutrpěla, byl jsem za toto neexistující zranění odsouzen spolu s tou vyživovací povinností. Tedy zrekapitulujme : Za to, že soud nezajistil řádné předávání děti a vyvolal tak konfliktní situaci, já jsem byl odsouzen ...

Stejně byl tehdy odsouzen i Vláďa Maršálek za bránění v užívání bytu, což jsem na jeho místě docela chápal, protože kdykoliv se tam jeho bývalá manželka dostala, našel rozmlácenou půlku bytu, vyházené nádobí, rozházené regály a poličky - a pak pouštějte do bytu někoho, kdo se takto chová.

Mimochodem, v té samé době soudili jednu manželku za stejný trestný čin - že nepouštěla do bytu bývalého manžela, ačkoliv tam bydlel - a dostala nejprve měsíční (tedy naprosto směšnou) podmínku, potom jí to odvolací soud zrušil úplně. Maršálek dostal za totéž deset měsíců nepodmíněně (není nad rovnost před zákonem, že ??) , a tehdy bylo jasné, že nepostavíme-li se na odpor, budeme postupně a pomalu zlikvidováni či odklizeni na dlouhá léta do vězení za neexitující trestné činy.

Jak Pedovič, tak i já jsme byli odsouzeni za zanedbání vyživovací povinnosti - že jsme byli nezaměstnaní, nikoho nezajímalo, ač trestní soud je podle trestního řádu povinen zjišťovat okolnosti, zda jsme mohli vyživovací povinnost plnit a v jaké výši - podle nich jsme vždycky mohli, a basta. U Pedoviče je to zvláště zajímavé, protože je asi o 20 let starší a i ten jevětší hlupák na pracovním úřadě Vám potvrdí, že takové lidi nikdo nezaměstná, natož pokud jsou trestně stíháni.

Tenhle propletenec, tuhle kvadraturu kruhu musel vůbec vymyslet nějaký postkomunistický génius - protože jste nezaměstnaný, tak nemůžete platit výživné, protože ho neplatíte, tak Vás odsoudí, a protože jste odsouzený, tak nedostanete žádnou práci ...  

No, není to geniální ?

Už po těchto procesech, po kterých jsme definitivně pochopili, že před našimi soudy je úplně jedno, co kdo udělal nebo neudělal a jediné, na čem záleží, je to, jestli Vás chtějí odosudit, anebo ne. Tedy : Jestli na Vaše odsouzení existuje tzv. společenská objednávka, anebo nikoliv. A v našich případech - ve všech - zjevně existovala. Tedy po těchto procesech jsme se začali hlasitě ozývat, že je potřeba založit K 213. Tento nápad jsme měli - spolu s Maršálkem - asi současně.

Samozřejmě, že to byla reminiscence roku 1968, který on zažil osobně, já jsem ho zase podrobně studoval později . Připadali jsme si totiž úplně stejně jako ti vězni odsuzovaní pro nic za nic podle paragrafu na ochranu republiky, tedy podle § 231 tehdejšího trestního zákona. Navíc ta podobnost těch čísel - 213 a 231 - vlastně jen přehození pořadí - no, kdo by si toho nevšiml, že ?

Název byl na světě, společenský požadavek, minimálně z našich řad, rovněž. Co chybělo poslední, to byl dostatečně silný impuls.

Impuls

Ten přišel v závěru roku 2003. Byl jsem totiž zatčen a uvězněn za to, že jsem si dovolil odvézt si vlastního syna na víkend, navíc poté, co městský soud zrušil - jako zcela nesmyslné - všechny předchozí zákazy styku s mými dětmi. Vánoce a půlku ledna 2004 jsem strávil ve vězení.

Komu by podobný impuls nestačil ? Teď už skutečně nebylo na co čekat. Sotva mě propustili - a Vláďa Maršálek mě chtěl tehdy osobně ve věznici vyzvednout, sám zakusil, co tohle dobrodiní znamená - dali jsme dohromady stanovy - jako předloha nám posloužily stanovy již existujícího Štrasburského výboru - přibrali jsme třetího, který je k registraci sdružení potřeba - to byl Petr Kotan - a šli jsme sdružení přihlásit.

Registrace se nám asi po měsíci vrátila z ministerstva vnitra potvrzená s datem registrace 3. března 2004

Annonce

V počátcích sdružení nám výborně posloužila i Annonce a její majitel pan Kudláček, který nám vyšel velmi vstříc a všechny naše postřehy, články a zejména počáteční provolání pečlivě publikoval a šířil. Díky tomu jsme se brzy stali známí, začaly nám chodit stovky dopisů. Pochopitelně především z věznic, kde seděli mnozí tátově za dvěstětřináctku a sedí tam dosud. Známost ovšem ještě není společenská prestiž, tu jsme si teprve museli vybojovat.

Oficiální opozice

Od jara 2004 jsme tak začali být oficiální opozicí státních struktur, především pak struktur justičních. Reagovaly na to nenávistnou kampaní, podle které jsme byli domácí násilníci, neplatiči výživného a vůbec - grázlové.

Všimli jste si, jak dlouho už nic podobného nezaznělo ?

Brzy jsme měli pochopit, proč jsme takto veřejně ostouzeni. Protože oficiální místa prostě žádné argumenty proti nám neměla, tedy argumenty pravdivé a přesvědčivé, a to se pak - podle starých komunistických šablon - vždycky hodí alespoň plivnout, ono to na někom přece ulpí, ne ?

To, jak se nás bojí a jak se zejména bojí sednout si s námi za jeden diskusní stůl před kameru, jsem definitivně pochopil během loňských lednových blokád, kdy existovala značná společenská poptávka po tom, abychom veřejně vystoupili a obhájili svoje postoje, bylo vidět, že nejprve i televize měla eminentní zájem takové diskusní pořady uspořádat - ovšem jen do té doby, než byla správně ideologicky zpracována a bylo jí vysvětleno, že s domácími násilníky se přece nediskutuje.

A v pozadí stálo jediné . strach z naprostého společenského debaklu, pokud by se někdo z oficiálních struktur s námi před kameru přece dostal.

Právě od lednových blokád v r. 2008 se značně změnilo společenské povědomí o našem sdružení - a to především proto, že jsme byli dva týdny na očích celé široké veřejnosti, především pak novinářské. Viděli jsme tichý údiv mnohých novinářů, kteří, když nás poznali zblízka, nemohli rozeznat žádné hulváty, sexisty a násilníky, jak jim to bylo do té doby prezentováno a jen nevěřícně kroutili hlavami, když nás tam viděli v klidu stát a na každou svou otázku slyšeli - na rozdíl od oficiálních míst - kultivovanou, přesvědčivou a hlavně pravdivou odpověď.

Akceschopné sdružení

Odhodlanost, se kterou jsme vydrželi stát v lednu na blokádách, udivila mnohé osobně přítomné novináře. Ale i nejširší veřejnost. Od té doby se ví, že když něco řeknem, že to platí, jak se říká, i kdyby na chleba nebylo. A že to platí i za okolností, kdy proti nám stojí desítky policajtů a justičních strážců.

Naše pověst proto znamená, že kam přijdeme, tam je záruka, že se demonstrace - či jiná akce - uskuteční, že se účastníky nepodaří zastrašit případným policejním násilím a že co se řeklo, to se taky naplní.

Jistě i proto nás za svoje přirozené spojence považovalo liberecké sdružení Obětí konkurzních mafií, když nás nyní pozvalo ke spoluúčasti na demonstraci v Liberci.

Tuhle pověst si udržíme i nadále.

Závěr

Již pět let společnost ví, že tu existuje hráz proti zvůli a násilí, proti kterému je jednotlivec bezbranný. A také že mu nepomohou žádná z organizací, které mají ochranu lidských práv oficiálně v popisu práce a berou za ni štědré honoráře a státní příspěvky.

Dnes je tu totiž jen jedno sdružení , které se ode všech ostatních výrazně liší.

Liší se tím, že se nebojí. A není zkorumpováno a provázáno se státními strukturami. 

A o nic jiného tu nejde.