Tak jako se říká, že každý národ má vládu, jakou si zaslouží (a vzhledem k osobě  současného premiéra se bojím domyslet, kam náš národ v civilizovaném světě patří), tak lze do značné míry dovodit, že i prezident má v každé republice místo, jaké si především svou osobností vydobude na tradičně pestré politické scéně.  A to bez ohledu na oficiálně delegované pravomoci, které mu ten či onen parlament přisoudí. A tak můžeme mít různé typy presidentů, od kladeče věnců a do objektivů se usmívajícího manekýna až po osobnost respektovanou širokou veřejností domácí i zahraniční.

 

 Abychom tyto skutečnosti pro názornost ozřejmili  na domácích příkladech, do té první kategorie lze nejspíš zařadit prezidenta Novotného, sveřepě lpícího na svém postu ještě i v prvních měsících Pražského jara, kdy jeho všeobecně skandalizovaná osoba se stala přítěží už i jeho zahraničním ochráncům, do té druhé pak prezidenta Masaryka, jehož pouhý vztyčený ukazováček byl dostatečnou výstrahou všem křiklounům, kteří na politické scéně překročili meze slušnosti. Dlužno podotknout, že politická kultura zděděná po Rakousku byla podstatně vyšší nežli je ta, zděděná po komunistických normalizátorech.

 

Pan president Klaus si na jedné straně stěžuje, že má pravomocí málo a že ho tudíž odsuzují do role statisty, na straně druhé zjevně nevyužívá ani těch, které skutečně má.

 

Jednou z neoddiskutovatelných pravomocí prezidenta je kromě udílení milostí také zastavení trestního stíhání v jeho přípravné fázi (a tím i šetření nemalých státních prostředků za zjevně nesmyslná soudní řízení) . Pan prezident ji programově nevyužívá ani ve zjevně křiklavých případech, jakým se naposledy stal případ Mgr. Pavla Štičky, za jehož propuštění z ničím neodůvodněné, v současnosti již šestiměsíční vazby  se v uplynulém týdnu sbíraly podpisy před pražským městským soudem (dlužno dodat, že úspěšně, jedním ze signatářů petice za jeho propuštění se stal i známý zpěvák a disident komunistického režimu Jaroslav Hutka) .

 

 Pro informaci uveďme, že případ Pavla Štičky je názornou ilustrací toho, jak to u nás bude vypadat, až parlament vyslyší ječení různých feministických hysterek o „domácím násilí“ a uzákoní rozšíření již beztak bezbřehé zvůle policie a státního zastupitelství. Pavel Štička byl obviněn z celé řady násilných trestných činů a následně i vzat do vazby, přičemž jako jediný důkaz proti němu slouží výpovědi jeho exmanželky a její matky o tom, jak je prý údajně týral a ohrožoval.  Pokud by se však policie zabývala prokazatelnými skutečnostmi, a ne babskými tlachy, tak nutno říci, že není čím se zabývat, protože k žádnému zranění, natož pak jiné újmě (alespoň u exmanželky a její matky) nikdy nedošlo. Zato jsou k dispozici výpovědi dětí o tom, že je matka bije, jsou k dispozici znalecké posudky hovořící o vyrovnané osobnosti obviněného, zato o značně nevyrovnané osobnosti jeho exmanželky. Dodejme, že právě na základě těchto posudků jakož i vlastního pozorování kupodivu dospěly orgány sociálně právní ochrany dětí k závěru, který začaly prosazovat i u Obvodního soudu pro Prahu 6, že totiž bude lépe, dojde-li ke změně výchovy a svěření dětí do péče otci. Nebo-li : Změna výchovy a odejmutí dětí matce se začalo stávat velmi reálnou vizí. A tak rychle – šup : Domácí násilí ! A do té doby milující otec a jediný ochránce dětí putuje bez jediného důkazu (vynecháme-li zlomyslné babské pomluvy ) na půl roku do vazby s obviněními, z nichž by vstávaly vlasy hrůzou na hlavě i Al Caponemu.

 

Děsím se vize, až tato zvůle delegovaná tradičně přihlouplé policii a feministicko-komunistickému státnímu zastupitelství bude u nás povýšena na zákon.

 

Dodejme, že i z vlastní zkušenosti mohu uvést, že jsem pana prezidenta – poté, co zděšení poslanců Rady Evropy nad mým případem nenechalo nikoho na pochybách, na čí straně je evropské právo a morálka – požádal loni v červnu o zastavení trestního stíhání, a to ne proto, že bych se bál jeho výsledků, ale proto, že jsem se nezvratně přesvědčil, že škodí jménu republiky v zahraničí. Pan prezident – jako obvykle – nic neudělal, takže proběhly dva soudy (a to za nemalé peníze daňových poplatníků), které potvrdily, že jsem vskutku nic neudělal, což bylo průměrně inteligentnímu člověku nezatíženému komunistickou morálkou jasné už dávno před jejich zahájením.

 

Obávám se domyslet daňovou zátěž pro běžného občana, pokud se bude justice zabývat potvrzováním nevinnosti všech, co nic neudělali.

 

Na druhé straně i tomuto rozhodnutí vděčím za dvojnásobné soudní vítězství, kteréžto k rozvoji a popularitě našeho hnutí K 213 značně přispělo. 

 

Pan president odpovídá ve stejném duchu jako mně i mým kolegům z dalších občanských hnutí, když se na něj obracejí s různými náměty a stížnostmi na někdy zcela markantní lumpárny, kde by pochopitelně prezidentská intervence – a většinou už i jen zájem  prezidentské kanceláře – sehrály svou podstatnou roli. Pan president ale nikdy nemůže nic dělat a dál jen přihlíží.

 

Rád bych mu proto vzkázal, že mlčky přihlížet k evidentní zvůli a bezpráví je prakticky totéž, jako se na nich aktivně podílet, a to zvlášť z pozice prvního muže ve státě.

 

Jestliže Masaryk se honosil čestným, oficiálně nikdy neuděleným titulem „President Osvoboditel“, který byl natolik výstižný, že se obecně vžil do paměti lidí a přežil až do dnešních časů, panu presidentu Klausovi udělila naše spřátelená občanská sdružení (tedy K 213, Občané za svá práva, Spravedlnost dětem a Štrasburský výbor) čestný titul „President-Pozorovatel“.

 

Nutno dodat, že si nevolíme prezidenta ani ke kladení věnců, ani jako manekýna pro kamery, a také ani proto, aby ze svých výšin pasivně pozoroval a mlčky přihlížel ke zvůli páchané na jeho bezbranných spoluobčanech obrovskou převahou státní – dosud zcela totalitní – moci.

 

 

 

                                                                                              Ing. Jiří Fiala