Nejprve malý exkurz do nedávné historie, abychom si uvědomili, proč tady máme ústavní soud. Ten byl totiž zřízen v 90. letech jako garant ústavnosti, jako poslední záchrana pro lidi smýkané justicí, kterým jsou upírána jejich základní lidská práva. Prvních pár let tak i skutečně fungoval než sklouznul do průměrnosti, kterou by málokdo přehlédl a namísto garanta ústavnosti se stal mlčenlivým kývalem ke všem - i sebeskandálnějším - rozhodnutím naší justiční soustavy. Ve středu tohoto týdne, tedy 31. října, zašel ještě dál a tuto hranici prolomil. Nejen že už napříště bude kývat ke všem svinstvům, které si postkomunistická justice smyslela (viz nedávné rodzhodnutí ve věci syna pana Kříže), ale dokonce zastaví i ta vzácně světlá rozhonutí, na kterých se přeci jen usnesly nižší orgány a ústavním soudu je doporučily.

Tentokráte šlo o odstavec zákona, jehož zrušení doporučovalo ústavnímu soudu nejen MPSV, ale dokonce i Nejvyší správní soud v Brně. V praxi šlo o zamezení diskriminace mužů, která byla dána zákonem, jenž hovořil o tom, že ženám se započítávají roky strávené s dětmi a mohou o ně dříve odejít do důchodu - za každé dítě o rok dřív - zatímco muži tuto výhodu neměli a nemají a lhostejno, zda-li se starali o děti a jak dlouho, odejdou do důchodu stejn jako ti, kteří pro děti nikdy nehnuli prstem.

Tato nespravedlnost byla natolik do očí bijící, že dokonce i ústřední orgány - tedy MPSV a Nejvyšší správní soud v Brně - měly za to, že je třeba ji odstranit, neboť porušuje rovnost mužů před zákonem.

Co by se zdálo logické i malému dítěti, nepřipadalo dost normální ústavnímu soudu - údajnému to garantu lidských práv a ústavních svobod - a návrh jiných státních orgánů zamítnul, stejně jako stížnost otce z Vysokého Mýta, kterého se věc bezprostředně týkala. Odůvodnění by šokovalo i naprostého právního laika.

Prý je u nás taková tradice, prý jsme si na tuto diskriminaci zvykli - tak proč ji měnit. Člověku se až zastavuje dech nad tím, co je tady dneska možné, dokonce od nejvyššího a posledního odvolacího soudu v zemi.

Pokud jde o tradici, možná by měl ústavní soud sdělit, jakou tradici má vlastně na mysli. Tu komunistickou, která byla zákonem označena za odsouzeníhodnou a zavrženíhodnou ? Nebo snad má na mysli tradici fašistickou, která sem sice byla importována z Německa, nicméně 6 let utvářela národní myšlení a spoluvytvářela zdejší tradici ? Připomínám jen, že podle této tradice se celá etnika likvidovala v plynových komorách. Anebo snad myslí ústavní soud tradici první republiky a ještě před ní rakouského císařství, kdy ovšem v rodinném právu nemuseli o rovnost bojovat muži, ale ženy a kdy ještě počátkem 20. století bylo naprosto samozřejmé, že o dětech a jejich budoucnosti rozhodoval výhradně otec a jemu také byly děti svěřovány, když došlo - zcela výjimečně - k rozvodu ?

Je smutné vidět, jak ústavní soud, instituce jinde hodná respektu a úcty, zdegeneroval - mj. s příchodem soudkyň jako je Formánková - na hlásnou troubu pavlačové morálky a drbů a jak se snaží transponovat komunistické myšlení a morálku do dnešní společnosti 20 let po údajné sametové revoluci.

Ze společenské brzdy a naprosto zbytečné instituce to ústavní soud dotáhnul tentokráte ještě dál - na národní ostudu, za kterou se budeme muset při výjezdu za hranice před ostatními stydět.