V pondělí, 19. listopadu se na pražském Žofíně konala konference o reformě justice, kterou za účasti justičních špiček zahájil předseda vlády Mirek Topolánek.

Ještě před zahájením konference se vedle hlavního sálu konala tisková konference, a to za účasti předsedy vlády a ministra spravedlnosti. Topolánek se jménem občanů této země zeptal ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila, zda se může jako občan cítit bezpečně a jako podnikatel se nemusí bát o své podnikání a peníze. A ministr spravedlnosti jako odpověď představil zamýšlenou justiční reformu, která je sice poměrně rozsáhlá, zdá se však, že příliš do hloubky nejde. Z motta, pod kterým se má reforma uskutečnit, tedy "Rychlost, komfort, transparentnost" se mi nějak vytratilo to hlavní - totiž spravedlnost. Ta je smyslem existence justice. Neboť rychle, komfortně a transparentně mě může jistě odsoudit i justice diktátorského režimu a postavit ke zdi třeba za vylepování letáků. A nemyslím si, že to by bylo cílem, o který by se měla česká justice snažit.

Po prezentaci ministra, což - jak se později ukázalo - bylo totéž, co bylo obsahem následné konference, jenže stručně a v kostce, byl dán prostor dotazům a zde nastal první kámen úrazu. Když jsem se prodral dopředu a přihlásil, zaslechl jsem i na tu dálku svoje jméno šeptané tiskovou mluvčí MSP Zuzanou Kuncovou ve zjevném zděšení. Taky dělala, co mohla, aby mě nemusela vyvolat, slovo dostávali všichni ostatní, jenže nakonec nastala situace, která už nešla přehlédnout. Když už už chtěla Kuncová dotazy ukončit, upozornilo ji asi pět přítomných novinářů, že "támhle se ještě hlásí jeden pán" a i když mi slovo nedala, svůj dotaz jsem přednesl. Týkal se přenášení dopadů mezinárodních rozsudků do vnitrostátní justice. Odpověď ministra spravedlnosti mě příliš neuspokojila - prý s postupným zvyšováním vzdělání soudců si budou uvědomovat i dopad mezinárodních rozsudků. Ani jako občana, natož pak jako toho, kdo v ruce takový rozsudek má, mě taková odpověď nemohla uspokojit, neboť mám za to, že soudcům by mělo být dávno jasno, co mají dělat, byl-li ve věci vydán mezinárodní rozsudek a jak ho mají zohlednit, a ne že se to teprve budou učit. Jasno jim to má být od doby, co Česká republika přistoupila k jurisdikci štrasburského soudu, což je dobrých 15 let.

Když jsme se po tiskovce vrátili do sálu, přisedl si David Kolaja, prosazující e-justici a za tepla mi sděloval, jakou paniku jsem svou pouhou přítomností vyvolal v tiskovém odboru ministerstva spravedlnosti. Což bych ani nebýval tušil.

K našemu stolu si přisedla ještě právnička Klára Veselá - Samková a prohlásila tento stůl za disidentský. Určtiě nebyla daleko od pravdy.

V dopoledním bloku vystoupil nejprve premiér Topolánek a sdělil, že společnost si žádá reformu justice, že její stávající stav je neuspokojující a že i když se domnívá, že žádná revoluce není potřeba, změnám se justice rozhodně nevyhne. Bohužel po projevu ještě chvíli poseděl a pak upaloval zas někam jinam, a tak nebyla přležitost mu sdělit, že existuje jedna oblast justice, která revoluční změny nutně vyžaduje, a tou je justice opatrovnická. Poté hovořil ministr Pospíšil a podrobněji představoval tu svou koncepci reformy, mně v ní ovšem chybělo to hlavní - provázanost odpovědnosti soudce na jeho rozhodnutí   a případnou povinnost nést náklady odškodnění. A taky přímý dopad štrasburských rozsudků na ty, kteří případ vyřizovali.

V této souvislosti není od věci připomenout nečekaně upřímná slova jednoho z hostů konference, bývalého slovenského ministra spravedlnosti p. Libšice o tom, že si nebudeme zapírat, že soudci jsou především ti, co jim nešla matematika (a tudíž se na nic jiného nehodili).

K diskusi, na kterou jsme všichni čekali, bohužel žádná příležitost nebyla, domnívali jsme se, že snad po obědě, tak to také alespoň zaznělo z úst moderátorky a televizní hlasatelky Marcely Augustové, která celým dnem provázela jako konferenciérka. Připomenu jen, že ministr Pospíšil svůj projev končil tím, že právě proto je svolána tato konference, aby dostali zpětnou vazbu a podněty z veřejnosti, tedy především justiční. Přesto několikrát zaznělo, že reforma se nedělá pro justici, ale pro občany. A domnívám se, že mluvit za ty občany, kteří s justicí mají svoje - většinou špatné - zkušenosti, jistý mandát rozhodně mám.

Kolem oběda se udělalo venku hezky, a tak jsem se šel projít do přilehlého parku, podívat se na zubaté podzimní sluníčko. Dobře jsem udělal, protože odpolední blok byl ještě úmornější než ten dopolední - a opět jen směrem z tribuny do sálu, nikoliv naopak.

Jedno překvapení mě však ještě před zahájením odpledního bloku čekalo, a to když za mnou přišel vcelku nečekaně 1. náměstek ministra  JUDr. Vladimír Král a zeptal se mě, jak se cítím, když už ty trestní soudy skončily. Odpověděl jsem, že ještě neskončil ten v Nymburce - a pak mi teprve došlo, že když  se takhle ptá, že je musel osobně sledovat. Sdělil jsem mu dále, jak špatné mám zkušenosti s respektováním mezinárodního rozsudku, jak soudce v Nymburce dokonce tvrdil, že je to ve francouzštině a že ho to nezajímá, čemuž se pan náměstek jenom usmál. Pak mi řekl, abych mu to všehno napsal, že se na to podívá, což mě opravdu potěšilo. Po skončení jednání, když se ani v odpoledním bloku nedostalo na diskusi, jsem za ním ještě zašel s tím, že mu napíšu i svůj diskusní příspěvek , který jsem zde nemohl přednést a který se týkal kárné zodpovědnosti soudců za pochybení konstatovaná štrasburským soudem. Měl jsem z pana náměstka tentokrát pocit, že se vnitřně docela stydí za to, co jsem všechno musel s justicí zažít.

Odpolední blok byl opět plný příspěvků přednášejících , nikoliv dotazů, a když došlo na diskusi, asi půl hodiny před koncem, kdy už pan ministr upozorňoval, že venku čekají sklenky vína a že by neměly zteplat, se dostalo na "přihlášené do diskuse", aniž předtím někdo upozornil, že do diskuse je třeba se písemně přihlásit - a slovo dostali pouze hosté od prvních stolů, které byly od rána zarezervovány a kde seděli ti nejčestnější hosté, jako třeba předseda ústavního soudu, apod. Takže k diskusi se nakonec dostal pouze ombudsman Otakar Motejl, předsedkyně nejvyššího soudu Brožová (tenhle příspěvek mi připadal zvlášť zoufalý) a tvůrce trestního kodexu JUDr. Šámal. Kupodivu nedostal slovo ani nikdo z jejich vlastních lidí, kterých byl plný sál a možná by se taky chtěli na něco zeptat. Odpovědi na jejich dotazy jim měla nahradit číše vína, které již venku čekaly ve značném množství.  

Z odpoledních příspěvků bych zmínil snad závěrečnou řeč německého soudce Paula Springera, který uvedl, že zatímco v Německu připadá na 100 tisíc obyvatel 74 vězňů, v České republice je to 180 a přitom jeho pocit bezpečnosti je v obou zemích stejný. Rád bych se ho při té příležitosti zeptal, zda se nedomnívá, že takto nesmyslně vysoké číšlo v ČR je dáno především § 213 a jeho masovým zneužíváním, leč nebyla příležitost.

V souvilosti se soudcem Springerem je nutno ještě zmínit dopolední vystoupení nejvyšší státní zástupkyně, která se na něj rovněž odvolávala a zajímavé bylo, že říkala vcelku totéž, co my již před dvěma roky, kdy jsme se s tímto soudcem v Hradci seznámili a kdy nám přiblížil filtr, který v Německu státní zastupitelství vytváří, aby se k soudu nedostávaly zjevné prkotiny. Jeho názorem jsem se obhajoval i na Praze 7, kde jsem pro zjevné prkotiny byl soudcem Hájkem souzen, bohužel zbytečně. Jak je vidět, není tak důležité, co se říká, ale kdo to říká, protože když po dvou letech říká totéž nejvyšší státní zástupkyně, jsou z toho kupodivu všichni pav a je to pro ně objev století. My jsme to mohli vykládat, jak jsme chtěli.  

Doufejme, že si z konference všichni odnesli alespoň to hlavní - tak, jak to děláte dnes, to nikdo nechce. A justice je službou společnosti, nikoliv státem ve státě.

Pro mnohé naše soudce by bylo obrovským úspěchem, kdyby si dokázali uvědomit již tyhle dva základní postuláty.