Základní zásady práva jsou pro senát španělskou vesnicí, o dobrých mravech v životě neslyšel, po intelektu ani stopy

  • Vytisknout

Asi tak by se dalo charakterizovat odvolací jednání před senátem Krajského soudu v Ostravě, vedeného JUDr. Jiřím Demelem, ve složení ještě dvou přísedících soudkyň,  Carbolové a Pospíšilové.


Jednalo se o odvolání ve věci svěření péče a úpravy poměrů dětí Škapových, které jejich matka - podle tradičního scénáře - před 4 roky odvlekla z domova (pěkného rodinného domku, kde v klidu rodina předtím žila) a úřady namísto vymáhání práva jí od té doby šly na ruku, když je tahala nejprve po svých rodičích, a pak po podnájmech.

Namísto aby soud zajistil co nejrychlejší navrácení dětí do místa jejich obvyklého pobytu, tedy k tátovi, do původního bydliště, šly cestou dodatečné legalizace tohoto únosu dětí matkou.

Předtím, než se do případu vložilo K 213, tak to navíc vypadalo tak, že na základě křivých znaleckých posudků ještě udělají z otce blázna a zakáží mu děti vidět úplně.

Klasický asociální scénář našich státních orgánů, které namísto vymáhání práva a zajištění rovného rodičovství jediné, co umí, je křivě dehonestovat toho z rodičů, který u sebe nemá dětí (v 99% případů je to otec) a dodatečně legalizovat lumpárny všeho druhu, které napáchal rodič, jenž u sebe děti má, obvykle na základě trestného činu únosu (v 99% případů je to matka, která je však nejen vůči trestu, ale i vůči zjednání nápravy naprosto imunní).

Podle tohoto – u nás zajetého – scénáře, nemajícího s právem, ani s platným zákonem o rodině, nic společného, se tedy vyvíjel i případ dětí Škapových.

Po vstupu K 213 na scénu se odehrálo to, že poté, co pan Fiala zcela znemožnil oba znalce před soudem, kteří si nebyli schopni obhájit ani základy ze svých „znaleckých posudků“ a na poslední chvíli je – před soudem – začali narychlo měnit, usoudila soudkyně 1. stupně, že předpřipravený scénář k likvidaci otce je přece jen silné kafe, které navíc neprojde rozhodně bez povšimnutí veřejnosti, a tak nový rozsudek, který v lednu tohoto roku vydala, byl již značným ústupkem otcovým návrhům, resp. nevyhověl jim jenom pokud jde o změnu výchovy, pokud však jde o úpravu styku, zkopíroval je zcela – asi jako zadostiučinění za předchozí zjevná příkoří.

Otec však trval na svém, tedy minimálně na střídavé péči, pro kterou stále ještě byly splněny všechny podmínky a navíc bylo i snadné ji nařídit – všichni stále žijí v jednom městě, děti by mohly chodit do stejné školy, jen by se po vyučování vracely jeden týden k tátovi, a druhý k mámě.

Vyživovací povinnost by za těchto okolností ani nebylo třeba upravovat, ostatně matka je na tom finančně lépe nežli otec, takže i při její výhradní péči není důvod otci vyživovací povinnost upravovat, nebo na minimální úrovni.

S těmito vstupními podmínkami tedy začínal odvolací soud v Ostravě u senátu 13 Co tamního krajského soudu ve výše již popsaném složení – JUDr. Jiří Demel a přísedící JUDr. Pospíšilová a JUDr. Carbolová.

Na jednání se dostavila i poměrně početná veřejnost, složená jednak z místních zájemců o práci K 213, jednak z redakční rady stránek, která byla na jednání rovněž otcem přizvána, aby mohla pořídit záznam .

Jeden z účastníků z řad veřejnosti navíc měl k návštěvě soudu i osobní důvod, neboť jeho dědeček na soudě za války pracoval a také zahynul, když ukrýval „osoby Říši nepřátelské“ a gestapo na to přišlo. Jeho portrét visí při vstupu do soudní budovy spolu s ostatními soudci a zaměstnanci soudu, kteří za války zahynuli a kteří tak jsou živou připomínkou doby, kdy se soudci starali i o jiné věci než o svoje platy a dokonce byli schopni za věc národa, jehož byli součástí (a cítili se jí být) položit i život.

Náš kolega postavil k desce květinu v květináči, leč z pietní nálady měl být rychle vytržen zpátky do přítomnosti právě předsedou senátu JUDr. Demelem, který se rozlítil už po prostém oznámení, jímž dotyčný plnil svou ohlašovací povinnost, tedy že bude z jednání pořizovat zvukový záznam.

Předseda senátu se na něho osopil, co si to dovoluje, že o pořízení čehokoliv rozhoduje pouze on, jako předseda senátu - což mu práva znalý pořizovatel záznamu snadno vyvrátil, stoje si na svém, že záznam pořizovat bude.

Předseda senátu znejistěl, a to již pevným postojem oznamovatele, k němuž ještě přispěl pan Fiala sdělením, že na pořízení zvukového záznamu stačí oznámení a žádného povolení není proto třeba.

Nikdo z přítomných nechtěl hned zpočátku vyvolávat se soudem konflikt, který by jistě byl připsán k tíži otce, nicméně bylo jasné, že předseda senátu není zrovna člověk na svém místě – jednak zjevně neznal práva účastníků řízení a veřejnosti, jednak nejen že vypadal, ale taky se choval jako buran, kterého právě vytáhli někde od vidlí a dosadili do soudcovské funkce.

Bohužel, jak se později ukázalo, tohle byla jeho pravá tvář, kterou se mu nepodařilo překonat ani za celé jednání.

Po rekapitulaci případu, prováděného referující soudkyní Pospíšilovou, jež z celého senátu působila nejslušnějším a také nejpříjemnějším dojmem, došlo na dotazy na oba rodiče a po dotazech, položených zástupcem otce matce se chtěl ptát ještě i otec, sklouznul však do dlouze formulovaných emotivních dotazů, které byly spíše morálními odsudky, nežli dotazy a které chtěla právě soudkyně Pospíšilová přerušit, načež ji okřiknul předseda senátu Demel, jen ať ho prý nechá, ať se projeví – zjevně by rád, aby se otec dopustil nějakého nezvládnutého excesu, který by mu byl následně zcela přičten k tíži a použit jako zdůvodnění pozdějších stanovisek. To se ale naštěstí nestalo.

Hlavním bodem programu byl výslech jednoho z nezletilých synů, staršího, 16-ti letého Antonína, kterým si chtěl soud zjevně svoje pozdější rozhodnutí podložit.

V tomto směru měl však tento výslech spíše kontraproduktivní účinek, neboť nad výkonem zástupce otce, který bohatě využil svých enormních znalostí o chování a odpovědích dítěte postiženého syndromem zavrženého rodiče, zůstala mlčky zírat nejen většina přítomných, ale především sám soudní senát, který dobře pocítil, že to, co právě slyšel, je solidně a vědecky podloženo a zdůvodněno, že je to logicky přesvědčivé a pravdivé a že to jeho původní předpřipravenou argumentaci pro zamítavý rozsudek vůči otci staví do neudržitelného světla.

Chlapec navíc svou výpovědí potvrdil mimoděk i všechna tvrzení o nevhodnosti výchovného prostředí u matky, ba dokonce i tu skutečnost, že matka přímo před soudem lhala, když tvrdila, že se otec, jenž žil 20 let v Austrálii a dnes se živí jako učitel angličtiny, nechce se syny učit angličtinu, takže jim musí platit kurzy – a chlapec sám potvrdil, že se s ním táta učil, ale že mu to prý „nevyhovuje“ a že je radší, když ho učí někdo cizí.

Mimochodem, před slušným soudem, dbalým dobrých mravů, by jen tento samotný fakt (tedy skutečnost, že matka soudu prokazatelně lhala v soudní síni) stačil k tomu, aby strana, která se takto chová, všechno prohrála a její argumentace nadále nebyla brána vážně.

Ostatně, pokud jde o argumentaci, ta z protistrany prakticky ani žádná nezazněla, anebo byla beze zbytku vyvrácena – a to takovým způsobem, který vyvedl z míry nejen matku samotnou – která očima marně hledala pomoc u svého právníka (a ten se radši koukal jinam) - ale také jejího právníka Puzoně, který – podle slov otce – poprvé za celé čtyři roky ztratil úsměv ze rtů a jeho tvář „pokryly těžké chmury“, jak by to asi vystihnul básník nejlépe.

Za zmínku vůbec – a to samozřejmě již tradičně – nestojí vystupování asociální pracovnice – která se vzmohla na jedinou větu, že podporuje svěření dětí matce, a když se jí na chodbě jeden z aktivistů zeptal, proč, tak neuměla odpovědět a raději rychle utekla.

V závěrečných návrzích byla závěrem koncentrována rozdílnost obou stran : Morální i právní vyspělost argumentů zástupce otce oproti vágním sdělením právníka matky o tom, že si již takto děti zvykly a že není radno nic měnit.

Kontrast těchto dvou projevů zcela jistě nemohl uniknout ani jinak programově hluchým členům senátu.

Asi i proto jsme si na závěr všichni vyslechli verdikt o odložení vyhlášení rozsudku o týden, což mělo zcela zjevně dvojí účel : Jednak se zbavit soudu nepříjemné veřejnosti z Prahy, o které soud tušil, že do vzdálené Ostravy už asi za týden sotva přijede, jednak nechat odeznít a vyčpět obrovskou morální převahu, se kterou strana otce toto jednání s přehledem vyhrála.

Morální vítězství bylo totiž natolik hmatatelné, že o něm zjevně nepochybovala ani protistrana samotná, která rychle zmizela ze soudu jako pára nad hrncem.

Bohužel – rozsudek, který za týden soud vynesl, potvrdil jediné – rozsudek byl předem připraven, zjevně v rozporu se zákonem měl legalizovat a nadále upevnit všechna zvěrstva napáchaná matkou, potažmo jejími rodiči – a soud si akorát po bravurním výkonu zástupce otce nedovolil před početnou veřejností tento rozsudek přečíst, resp. musel přepracovat jeho zdůvodnění, nikoliv však verdikt sám, jak by jinak odpovídalo výsledkům řízení před soudem.

Děti se tedy svěřují do péče matky (která si je před 4 roky unesla), střídavá výchova prý není možná neboť s ní děti nesouhlasí (vyslechnut byl přitom pouze jeden ze synů a soud se nijak nevypořádal s fundovanou argumentací zástupce otce o tom, že výslechy dětí za situace, kdy děti již dlouhodobě žijí u jednoho z rodičů, nemají žádný smysl, ani praktický význam, neboť je snadné předem odhadnout, co bude takové dítě vypovídat – což také pan Fiala při výslechu chlapce beze zbytku prokázal a poskytnul k tomu i dostatek ilustrativních příkladů) a dále proto, že prý rodiče nejsou schopni spolu komunikovat – přičemž je evidentní, že jednak ke střídavé péči není tato komunikace ani zapotřebí (tam je zapotřebí, aby každý z nich beze zbytku plnil svoje povinnosti, přičemž komunikovat může i třeba s OSPOD – to by ovšem muselo plnit svou původní roli, a ne být prodlouženou rukou matek) a jednak i to, že komunikovat není schopen pouze jeden z rodičů – tedy matka – takže házet to na oba dva je přinejmenším nespravedlivé.

Odvolací senát ostravského soudu tak jen bohužel potvrdil, že nic z toho, co mu bylo názorně při jednání demonstrováno, nepochopil a ani pochopit nechce a že si nadále vystačí s plochými floskulemi o nenahraditelnosti matky v péči o děti.

Obyčejný osmák by z toho jednání pochopil – a hlavně přijal - víc.

Vzhledem ke skutečnosti, že otec by se rád obrátil i na Ústavní soud se svou stížností na potup ostravského soudu, budeme případ i nadále sledovat a o stanovisko Ústavního soudu se samozřejmě zajímat.

____________________________________

 

Ahoj,
s tím hodnocením soudců(kyň) je dobrý počin, kdybych je znal, přidal bych neprodleně svůj komentář.
Včera jsem na K 213 četl výstižně napsán profil toho zhoubného tria z Krajského soudu v Ostravě, ten Judra Demel je fakt demel, poškodil i mne a ani jsem mu nerozbil ten jeho nadutý ksicht ani nenapsal čárku o jeho rozsudku v mé kauze, na základě jeho debilního rozsudku mám do dnešního dne trable ,vleklý,nekončící spor s exekutorem !!!!!
A ta bachyně právnička Mrlinová těží, jaká objednávka taková dodávka, vše nedobrovolně sponzuruji já !!! 
Tož,na zdraví !
Lumír
___________________________________
Je to Debil, pardon Dement, vlastně Demel.
___________________________________