Od malička jsem slýchal pověsti o "zbloudilém pocestném" či poutníkovi, pro kterého prý má být u štědrovečerního stolu rezervován talíř - v některých zemích je to skoro povinné, u nás tolik ne, ale přesto je ta tradice známá.

Když jsem nad tím občas - ještě jako kluk - uvažoval, vždycky jsem si říkal, co je to asi za blbost. Přece na Štědrý den je každý doma, ne ? Kdo by kam bloudil ? A jestli ano, tak co by to asi bylo za člověka ? Leda snad psanec, nebo - v moderním jazyce - bezdomovec. Nikdo jiný mě opravdu nenapadal.

Až jsem jednou zůstal na Vánoce v cizině. Domů to bylo daleko a nebylo snadné se tam dostat (a zase zpátky) a najednou jsem si uvědomil, že takový zbloudilý poutník nemusí být zrovna bezdomovec, ale třeba i cizinec. Jak jsem byl tamním hostitelům vděčný za pozvání ke štědroveřernímu stolu (a nebylo zas tak běžné ho získat) !!

Od té doby vím, že postarat se o cizince na Štědrý večer je samozřejmou povinností tuzemců, zejména těch, co s ním přicházejí často do styku ve dnech ostatních. Pokud to snad někdo z vás neví, tak mu to tímto nezištně sděluji.

Letos jsem tedy pozval Johna. Ani jsem netušil, zda pozvání přijme, natož pak s jakým nadšením se setká. Věděl jsem už tedy, že na Štědrý večer nebudu - na rozdíl od let předchozích - sám, což jsem bral jako fakt. Ani jako výjimečný, ani jako vzrušující - prostě, fakt.

Já se totiž mám rád, a tak jsem rád i sám. Dosti dobře ani nechápu, o čem to v tom rádiu pořád blouzní, jaká je prý hrůza zůstat sám na Štědrý večer. Já to tozhodně potvrdit nemohu, neboť to žádná hrůza není, hrůza spíš je zůstat s někým, kdo Vám v podstatě pije krev a nemůžete se jí (ho) zbavit, akorát že se buďto bojíte si to sám přiznat, anebo jí (mu) to říct.

Zůstat oproti tomu sám je balzámem klidu a ničím nerušené pohody. Neboť - a to z praxe skutečně mohu potvrdit, na rozdíl od údajně zkažených Vánoc o samotě - již klasik řekl : "Člověk, je -li sám, je v nejlepší společnosti. Za předpokladu, že žije sám se sebou v míru (což žiji) a má-li co dělat "(a to já mám obvykle tolik, že musím pečlivě vybírat, co dřív a co potom).

Na Štědrý den jsem tedy měl v plánu poklidit, co se ještě poklidit dá, nastrojit stromek, uvařit rybí polívku a usmažit kapra a - čekat svého zahraničního hosta.

Leč člověk míní, a pánbůh mění.

Sotva jsem ráno zapnul telefon, začaly mi chodit SMS-ky jako zběsilé - a sice od jednoho kluka z Brna, co jsme spolu něco natáčeli již v září. A najednou byl tu.

Že prý vezl na nádraží nějakou holku, jenže vlak měl zpoždění a ona by nechytla spoj a musela  by na Štědrý den kdesi trčet, a tak ji odvezl až na přípoj - do Kolína. No, a v Kolíně s úžasem (a díky technice) zjistil, že sídlo sdružení - tedy Košík - je už jen co by kamenem dohodil (a zbytek zatraceně rychle doběhl). A tak se sem rozjel.

A to byla vskutku nečekaná návštěva, předem neplánovaná a nedomluvená - přesto vyšla tak skvěle, jak skvěle jen může vyjít, když se sejdou slušní lidé, co si mají co říci.

Když viděl, co mám práce (hlavně díky tomu, že jsem předvánoční víkend nečekaně trčel v Rakousku, tak zde nebylo prakticky nic uklizeno, ani nachystáno), tak jí část automaticky převzal - a šel strojit stromek, takže já jsem v klidu mohl uvařit a usmažit rybí pochoutky, pak mi ještě pomohl uklidit, co se dalo - a byl večer. 

Když přijel John, nestačil žasnout. "Is it your house ?" - zeptal se upřímně, neboť často viděl ten zmatek předtím, kdy se uklízelo jen to nejnutnější, na ostatní nebyl čas (náš běžný pracovní den vypadá tak, že ho celý ztrávíme někde na soudě a na cestách na něj a z něj a pokud se vůbec do večera dostaneme do sídla sdružení, tak v noci pak stříháme záznamy, píšeme články a vůbec připravujeme všechno tak, aby vy, až vstanete, do růžova vyspinkaní, jste měli co zajímavého číst).

Můj nenadálý host se totiž projevil nejen jako pracovitý pomocník, ale také jako výborný inspirátor překypující nápady jak a co zorganizovat, co udělat líp, co postavit jinam, co zrušit úplně, a tak všelijak podobně.

Navíc, poté, co přijel John, se ukázala i jeho další přednost - uměl totiž naprosto skvěle anglicky, což bych ani nebýval čekal, takže povídání s Johnem už nebylo jenom na mě a navíc - a to hlavně - jsem nemusel nic překládat. Pak oba zjistili, že mají stejně staré děti (a stejné mrchy se stejnými naschvály v oddacích listech) - a už jsem se mezi ně ani nemusel moc míchat.

Vystačili si sami.

Na závěr si oba společně notovali, jaký skvělý Štědrý večer se jim podařio v Košíku zažít, že to nečekali ani omylem a že bude potřeba to při jiné příležitosti zase zopakovat.

A s tím také Štědrý večer končil. John jel do Prahy na půlnoční, můj brněnský návštěvník zůstal pochopitelně do rána, přece nebude o Štědrém večeru jezdit takovou dálku, to jsem mu jednoznačně zakázal.

Takže teď už - čerstvě - vím, že nečekaný poutník může skutečně přijít, že to vůbec nemusí být bezdomovec, že naopak platí "Host do domu - Bůh do domu !" a že může i ke štědrovečerní pohodě neobyčejně přispět.

Prostě zázraky se stále ještě dějí. A nejen v zemi biblické.


A tím jsem samozřejmě odpověděl i všem, co se mě pořád ptají, jaké byly moje letoší Vánoce. Prostě - skvělé !!

Jirka Fiala
____________________________

Ahojky,

krásný článeček (což je u Tebe běžné)- je ale napsaný s tak milým nádechem a cítěním,že úplně vnímám atmosféru vás TŘECH u Štědrovečerního stolu,fakt!!! Jsem ráda, že jste si to tak báječně užili a 'našli se' zrovna v tak významný den roku.

S pozdravem,

Bára
____________________________