4 roky od průlomu

Details

Category: Starý web

Published: Sunday, 30 August 2015 17:27

Written by Ing. Jiří Fiala

Hits: 1839

17. ledna 2005 vynesla mladičká soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 9 JUDr. Kateřina Radkovská rozsudek, tehdy označovaný jako průlomový, kterým mne beze zbytku zprostila obžaloby Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9, jíž označila za vykonstruovanou a trestní řízení za zmanipulované v neprospěch obžalovaného. Kolik takových řízení tu ještě dnes je, to se nikdo neodvažuje odhadnout.

Stalo se tak před početnou veřejností a četnými zástupci médií, díky nimž se to také prakticky v přímém přenosu přeneslo do celostátních rozhlasových a televizních stanic a z nich potom do široké veřejnosti.

Začala mohutná, zhruba 14-ti denní celostátní kampaň za práva rozvedených otců, právem odsuzující českou opatrovnickou justici jako naprosto nemožnou, nemající s ochranou základních a přirozených lidských práv pranic společného.  Kampaň, která mj. rozvzteklila ústecké justiční panstvo natolik, že podalo svorně a společně trestní oznámení na Luboše Pateru, kterého kampaň bezesporu nemálo zviditelnila.

Ten proces jakoby na okamžik vypadnul z temných kontur současné justice, jakoby k ní ani nepatřil, jakoby se místa, kde se soud konal, zázrakem přenesla do jiného světa, kde vítězí zdravý rozum nad tupou nenávistí a zákon nad křivými obviněními.

Početná veřejnost, která proces sledovala, mohla už tehdy vidět matku dítěte, mou bývalou manželku, jak od soudu - na rozdíl od svých obvyklých očekávání - odchází rychle zadním vchodem, coby zesměšněná kráva, tedy v roli, kterou od samého počátku soudních procesů sice zastávala, nicméně teprve tato mladá soudkyně měla odvahu ji v té roli taky pěkně vykoupat.

Stačilo k tomu pár logických dotazů a jednoduché zamyšlení - tedy něco, co opatrovnická justice minimálně do té doby vůbec neznala a netušila, co to vlastně je.

Naráz byla ze starostlivé matinky, za kterou ji vydávala opatrovnická justice, kráva, která neváhá hazardovat se zdravím vlastního dítěte jenom proto, aby mohla podávat křivá trestní oznámení na svého bývalého manžela.

V témže světle odešlo od soudu i státní zastupitelství pro Prahu 9, které ke konci procesu - zdeptáno rozhodným odsouzením veřejnosti - už doslova škemralo, ať mi dají aspoň nějakou podmínku (připomeňme, že soudnímu procesu předcházela měsíční vazba, která je nejen při zprošťujícím rozsudku, ale i při podmínce naprosto nevysvětlitelná),  jinak že z toho budou mít příšernou ostudu. Tu taky měli.

Člověk by si řekl, když něco takového viděl a prožil - no, konečně ! Konečně spravedlnost zvítězila, konečně se věci dají do pohybu, konečně se všechno vyřeší.

Jenže to jsem ještě málo znal naši justici. Nic se do pohybu nedalo, nic se nevyřešilo, spravedlnost dál zůstávala slepá.

Jen o pouhé dva měsíce později jsem měl na témže soudě soud o děti - a jakoby se mi to všechno bylo zdálo. Logicky by normální člověk čekal, že po takové ostudě soud prostě urychleně nařídí změnu výchovy - tehdy ještě nebylo vůbec pozdě - a matka odtáhne někam do propadliště dějin.

Kdo něco takového čekal, ukázal se jako neopodstatněný optimista neznající naši justici.

Zas bylo všechno při starém, zas byla matička svatá - tatáž matička, kterou ještě dva měsíce předtím měla celá naše veřejnost po právu za naprostou krávu, mrzačící vlastní děti - zas byl otec grázl, který jen dělá problémy, že chce vychovávat vlastní děti, ba dokonce odmítá platit výživné, pokud mu to nebude umožněno. 

Dodnes se právníci domnívají - a právem - že šlo v podstatě o právně naprosto unikátní situaci - nejen jedna země, ale dokonce jeden soud, časový rozdíl pouhé dva měsíce - a naprosto protichůdné nejen rozsudky, ale i jejich zdůvodnění.

Jeden hovořil o těžkém syndromu zavrženého rodiče, kterým děti trpí a který u nich vypěstovala matka, čímž je významně poškodila a v jehož důsledku jsou výpovědi dětí právně i fakticky bezcenné,  a dále o tom, že její výchova je naprosto nevhodná  - druhý pak sděloval pravý opak - syndrom zavrženého rodiče prý vůbec neexistuje a děti nenávidí svého otce právem, protože neplatí výživné a předtím jim jistě ublížil.

Co všechno není možné podle týchž zákonů u jednoho soudu během pouhých dvou měsíců ?!!

Připomeňme jen, že za rok a půl od těchto událostí vydal svůj nález Evropský soud pro lidská práva a v něm se zcela přiklonil k názorům mladičké, leč systémem nepoškozené soudkyně Radkovské.

Proč o tom všem - po čtyřech letech - mluvím ?

Rozhodně nejen proto, abych si - spolu se svými známými, kteří tam tehdy byli - nostalgicky zavzpomínal. I když ani to není od věci.

Především o tom mluvím proto, aby si všichni uvědomili, že žádný průlom, jak už to tehdy oslavoval tisk - nenastal. Nenastal nejen tehdy, nenastal dosud, i když se mnohé pomalu mění. Ale pomalu.

A hlavně - mění se to jen pod tlakem. Pod naším tlakem. Bez něj bychom byli rychle zpátky tam, kde jsme někdy před 4-5 lety začali.

Tehdy - v lednu 2005 - naše justice jen trochu uhnula. Uhnula nemalému společenskému tlaku podrážděných občanů, kteří jedinkráte - zcela vzácně - v plné nahotě uviděli justiční zvěrstva a to, co naše - zejména opatrovnická - justice vydává za „spravedlnost“.  

Uhnula - a zase se vrátila do starých, špatných, ale vyjetých a zabydlených kolejí.

Připomínáme si to zejména proto, že nikdy nesmíme přestat v naší snaze ji z těchto kolejí definitivně vychýlit. Neboť - jak vidět - to jde. I když se za to draze platí.

Ale jedině trvalý tlak přináší trvalé ovoce. Pokud není trvalý, justice se - jako napnutá guma - vrátí do původní, zdeformované - podoby.

Už jí to nikdy nedovolme !!