7 statečných v kryptě kostela ...

 

Mezi parašutisty, ukrývajícími se v kryptě kostela řádu sv. Karla Boromejského, byli i dva členové skupiny Antropoid, Gabčík s Kubišem, kteří o tři týdny dříve provedli úspěšný atentát na zastupujícího říšského protektora a generála SS Reinharda Heydricha. V té době byli nejhledanějšími lidmi v celém Německu a na jím okupovaných územích.  

Německé jednotky v mnohonásobné přesile se ke kostelu v pražské Resslově ulici přiblížily časně nad ránem, 18. června 1942. O úkrytu parašutistů se dozvěděly od gestapa, které při krutých výsleších zlomilo syna rodiny Moravcových, mladého Aťu Moravce, mj. i pohledem na uřezanou hlavu jeho matky naloženou v láhvi s konzervačním roztokem. Vizitka humanismu národa Gotheho a Schillera.

Těch 7 statečných se v kostele, a po jeho dobytí i v kryptě, bránilo do posledního dechu. Do posledního náboje. Teprve když jim voda, hnaná do krypty čerpadly českých hasičů (o zrádce v tomto národě nikdy nebyla nouze) sahala po ramena a další odpor pozbýval smyslu, volili všichni, kdo v té době ještě žili, čestnou smrt vlastní zbraní.

Německé ztráty byly několikanásobně vyšší.

Naši vojáci tak v praxi naplnili imperativ všech, kteří se ocitli v situaci, kdy nelze vyhrát. Vždy totiž lze způsobit nepříteli co nejvyšší ztráty.

Těch 7 statečných zachránilo svým odporem i hrdinskou smrtí čest nejen československé armády, která - demoralizovaná Mnichovem - hluboce klesla v očích obyvatelstva, a zejména pak nepřítele, ale také čest celého národa.

Po heydrichádě už totiž dost dobře nešlo vykládat ani německé propagandě, že český národ si německou přítomnost vlastně přál, dokonce po ní snad odvěků toužil jako po svém jediném správném místě - v lůně národa německého, že s okupanty spolupracuje a nic jiného než vítězství třetí říše na všech forntách si nepřeje a nikdy nepřál.

Ještě v něčem je odkaz heydrichiády : Před 66 lety se zraky celé okupované, ale i toho kousku neokupované Evropy upíraly obdivně k Praze.  Žádný jiný z okupovaných národů se už o akci takového rozsahu a takového významu nepokusil. A už vůbec ne v době, jako bylo jaro 1942, kdy Němci vítězili na všech frontách a jejich konečné vítězství si v koutku duše musel připustit asi i Winston Churchill.

Komunisté měli po celé období své vlády tendenci statečnost našich vojáků, vycvičených a vyslaných ke splnění úkolů na rozkaz prezidenta Beneše z Velké Británie, částečně zamlčovat, částečně bagatelizovat, částečně pomlouvat. V pozadí nebylo nic jiného než pouhá závist, že tzv. komunistický odboj se na akci podobného významu nikdy nevzmohl a prostě na ni po žádné stránce neměl.

Komunisté také nikdy neopomínali připomínat, jakými tragickými oběťmi celého českého národa byla heydrichiáda vykoupena.

Je to pravda. Němci skutečně rozpoutali teror, který do té doby české země nikdy nepoznaly. Ale taky je pravda, že od heydrichiády vedla přímá cesta k uznání československé exilové vlády v Londýně všemi válčícími mocnostmi, které bojovaly proti Německu. A taky je pravda, že právě díky událostem kolem heydrichiády rozhodly se postupně mocnosti, které v září 1938 podepsaly mnichovskou dohodu, tuto dohodu anulovat, prohlásit ji za neplatnou od samého počátku a Československo uznat v jeho předmnichovských hranicích.

A taky je pravda, že od heydrichiády vedla přímá cesta k poválečnému odsunu německého obyvatelstva z českých zemí, neboť velmoci uznaly, že po takovém teroru, který nastal po atentátu na Heydricha, není soužití těchto dvou národů v jednom státě možné.

Za to, že se dnes nemusíte nutně učit němčinu, abyste se domluvili v Liberci, Ústí nad Labem, Chebu, Teplicích, Českém Krumlově, Opavě, Znojmě nebo Šumperku vděčíte z nemalé míry i těmto sedmi vojákům.

Těch 7 statečných nám svou smrtí vrátilo čest, vrátilo nám naše pohraničí, vrátilo nám důstojnost okupovaného národa, který všemožně proti okupantům bojuje, a ne že je vodí za ručičku a do úmoru na ně dobrovolně pracuje.

Těch 7 statečných nám už bude navždy z temnot historie svítit na cestu a ukazovat, jak se chrání důstojnost a čest nejen národa, ale i naše vlastní, každého občana zvlášť.

Nikdy jim nebudeme umět dosti dobře poděkovat.

Ale navždy se bude moci každý, kdo o to bude stát, o jejich vzor opřít.