STATEČNOST NEMAJÍ RÁDI TI, KTEŘÍ SE STYDÍ ZA VLASTNÍ MALOST.

Details

Category: Starý web

Published: Sunday, 30 August 2015 17:39

Written by Ing. Jiří Fiala

Hits: 1266

Premiér Topolánek se rozhodl zpestřit svůj pobyt v USA drobnou, avšak významnou třešničkou na dortu – vyznamenáním bratří Mašínů, kteří se v 50. letech jako jedni z mála postavili komunistické diktatuře se zbraní v ruce na odpor. A – opět jako jedni z mála – úspěšně !! Jejich boj neskončil ani v kriminálu, ani na popravišti (i když tam skončili někteří jejich spolubojovníci), ale vítěznou cestou přes půlku východního Německa do západního sektoru Berlína, k Američanům. 

Je pravdou, že  jejich boj stál životy několika – většinou s komunisty bezprostředně spojených – jedinců -, ale je také pravdou, že komunisté se v téže době neohlíželi ani na majetek, ani na svobodu a dokonce ani na životy těch, kteří nezapadali do jejich nového „ráje na zemi“,  je pravdou, že jen justičními vraždami totalitní justice zahynulo přes tři sta lidí, stovky dalších zahynuly na hranicích, v kriminálech, v táborech nucených prací, při těžbě uranu, v útvarech PTP – prostě všude, kde měl třídní nepřítel zakusit tvrdou dělnickou pěst.

Nepoměr je tedy na první pohled patrný. Jen malá odplata za stovky zmučených, zmrzačených, vysídlených a vystěhovaných, za stovky a tisíce rodinných tragédií nejhrubšího zrna, které měl nový komunistický režim bezprostředně na svědomí.

Komunisté rány rádi rozdávali. Že by se jim nějaká měla taky vrátit – to je ve snu nenapadlo. O to pak byl větší jejich vztek, když se tak skutečně stalo.

Přesto se u nás neozývají hlasy, které by  těchto stovek a tisíců zmařených životů často nejlepších občanů litovaly, zato se hlasitě ozývají ti, kteří se mohou vzteknout kvůli vyznamenání bratří Mašínů, kteří prý jsou „kontroverzní“, někdo je dokonce otevřeně nazývá vrahy.

Kupodivu, titíž lidé, co nazývají bratry Mašíny vrahy, nepořádali tiskové konference a ani nepožadovali trest pro bývalou komunistickou prokurátorku Polednovou, i když ta má bezesporu ruce od krve rovněž. Přičemž ji nikdo – natož pak jí odsouzená Milada Horáková – nenapadal.

Dvojí metr ? Dvojí myšlení !!

Problém je jediný : Komunistický režim tady byl prostě příliš dlouho. Příliš dlouho na to, aby se do kořenů zbavil svých odpůrců, které buďto přímo vyhladil, nebo aspoň donutil k emigraci. Příliš dlouho vymývala lidem mozky komunistická ideologie, pohled na svět, vnímání historie, její vlastní interpretace. Příliš dlouho na to, aby přežilo normální, objektivní myšlení a uvažování.

Myšlení, které dokáže rozlišit příčinu od následku  a také ji nekompromisně pojmenovat.

A tou příčinou byla zvůle komunistů naplno vypuknuvší po komunistickém puči, od jehož uplynutí jsme zrovna oslavili 60 let.

A tak se dostáváme do paradoxní situace, že tu už dobrých 15 let máme parlamentem odsouhlasený zákon o protiprávnosti komunistického režimu a právu na spravedlivý odpor vůči němu, ale současně tentýž parlament volá, že vyznamenat ty, kteří tento zákon beze zbytku naplnili a komunistickému zlu se postavili nebojácně tváří v tvář se zbraní v ruce bez ohledu na zničující důsledky, které takový postoj nutně musel vyvolat, je kontroverzní, nevhodné, a tak podobně.

Takže : Proč tu máme zákon, jehož naplnění je kontroverzní, nevhodné, a tak dále ?

Protože si musíme uvědomit, že jsme tu za komunismu (podobně jako za fašismu) měli dvě skupiny obyvatelstva : Jednu – tvořící nevýraznou menšinu –  která se snažila dostát svým morálním nebo i vojenským závazkům a slibům a proti totalitě účinně bojovat bez ohledu na rizika a nepohodlí, která takovýto boj přinášel. A druhá – představující obrovskou, ba zdrcující většinu – která se snažila mlčky přežít a vládnoucím totalitám poskytovala tu větší, tu menší úlitbu za přežití, dobré bydlo či jenom klid a pokoj. A v rámci této druhé skupiny je ještě někde i dosti výrazná podskupina otevřených zrádců, kolaborantů, která s oběma totalitami programově, účelově a většinou ziskuchtivě a hlavně aktivně spolupracovala.

Tato kolaborující většina samozřejmě nezmizela ze scény příjezdem osvoboditelů či zacinkáním klíčů na náměstích. Jde tu s námi dál.

Je v parlamentu, je ve všech politických stranách, je ve všech státních orgánech (o justici radši ani nemluvě) – po porevolučním otřepání se začíná  zase omílat realitu k obrazu svému.

Takže si sice schválíme zákon o protiprávnosti komunistického režimu – to jako aby se v zahraničí neřeklo, že snad chceme v komunismu pokračovat, ale tím by to – alespoň pro většinu – tak nějak mohlo skončit, ne ? Vždyť jsme přece už udělali dost !!

Ono totiž pojmenovat hrdinství pro ty, kteří se zbaběle choulili v  koutku nebo dokonce aktivně přisluhovali zločinnému režimu, je zatraceně hořkou pilulkou. Vyniká pak jejich vlastní zbabělost a malost. Už vůbec pak nemluvě o pořádné hroudě másla na hlavách mnohých z nich.

Takže - vážení občané, asi takhle : Komunismus skončil, zapomeňte. My jsme ho přeci odsoudili – co chcete víc ? 

A poděkovat skutečným hrdinům ?  Někdy jindy.

Přeci : Jak bychom potom vypadali my ?

Ing. Jiří Fiala