Městský soud se bál vydat nebezpečný signál.

Details

Category: Starý web

Published: Sunday, 30 August 2015 17:47

Written by Ing. Jiří Fiala

Hits: 2154

Městský soud se bál vydat nebezpečný signál .

27. června 2005 začal soudní proces, který skončil dnes, po dvou letech, dvou měsících a šesti dnech , a to ve věci mých údajných mnohačetných útoků na státní orgán, jakož i veřejného činitele. Soudní maraton skončil dnešního dne vynesením rozsudku.

O co šlo ? Od začátku o několik mých podání, ve kterých jsem označoval soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 9, především pak Tondrovou a Kloudovou,  za hloupé husy, nezvládající ani základy své profese a doporučoval jim, aby si vzaly hadry a kýbl a šly vytřít soud, pokud si ty svoje nehorázné peníze chtějí aspoň trochu zasloužit, o dopis místopředsedovi téhož soudu s omluvou, že jsem ho kdy považoval za soudného člověka, když mě denně přesvědčuje, že je kretén, dále o dopis ministru spravedlnosti, aby si do určitého termínu odklidil jednu hloupou husu, kterou si v taláru zapomněl na Obvodním soudě pro Prahu 9, a tak různě podobně. V průběhu projednávání obžaloby pak byla tato rozšířena o incident na témže soudě ze dne 27. dubna 2006, kdy jsem se šel soudkyně Svobodové na její výzvu zeptat do soudní síně, proč stále nesmím vidět a vychovávat svoje děti, přičemž mě vyvlekla justiční stráž, kterou jsem při této příležitosti kousnul do ruky, která mě škrtila.

Před Obvodním soudem pro Prahu 7, kde se věc v 1.stupni projednávala, pak proběhlo 12 hlavních soudních líčení a následně dvě veřejná zasedání před odvolacím městským soudem.  Člověk nemusí být velký počtář, aby si udělal hrubou představu o tom, kolik tahle sranda daňové poplatníky stála jenom na platech soudců a soudních zaměstnanců – myslím, že to šlo nejméně do statisíců, možná se to bude blížit i milionu korun – v podstatě za to, že se pár uražených chudinek, které se zjevně spletly povoláním, cítilo dotčeno.

V 1. kole soud rozdělil věc na dvě části, v první mě zprostil obžaloby a v druhé mi dal podmínku 14 měsíců na tři roky. Tenhle výchozí stav tedy revidoval odvolací městský soud, konkrétně senát ve složení Mgr. Jan Kareš, JUDr. Jaroslav Cihlář a JUDr. Stanislava Píchová.

K jednotlivým soudcům bych poznamenal, že zatímco předseda senátu soudce Kareš na mě působil korektním a slušným dojmem a také vynikal pečlivostí a poctivým přístupem, soudkyně Píchová, nedávno proslavená svým skandálem s komunistickou minulostí, mi dávala okatě najevo svůj odpor a přezírání. Třetí soudce, Cihlář, pak nedával najevo nic a zachoval si korektní odstup a věřme, že i potřebnou neutralitu. 

Jednání bylo vedeno velmi pečlivě, předseda senátu Kareš velmi podrobně seznamoval početnou veřejnost s  obsahem spisu včetně výpovědí jednotlivých svědků , což se běžně u odvolacího soudu nedělá. V posledním jednání pak dopodrobna seznámil účastníky jednání s obsahem ústavní stížnosti mnou podané v roce 2003 na nečinnost Obvodního soudu pro Prahu 9 a dokonce i podrobně přečetl rozsudek Evropského soudu pro lidská práva z července loňského roku včetně jeho závěru odsuzujícího českou justici za porušování mých práv ve třech odstavcích mezinárodní Úmluvy o ochraně lidských a občanských práv. Ke korektnosti jednání přispělo určitě i to, že jsem dostal volný prostor k vlastním vyjádřením a komentářům k projednávaným skutečnostem, který jsem mohl bez omezení využívat. Obecenstvo i soud si tak vyslechly plnohodnotnou obhajobu, která přítomné nemálo zaujala.

Na přípravu rozsudku si pak soud vzal půl hodiny na poradu, a ještě mu nestačila.

Bylo mi jasné, že zprošťující rozsudek čekat nemůžu, protože – minimálně v jejich očích – by to byl nebezpečný signál k útoku na soudy a soudce, z čehož má justice jistě oprávněně strach. A jak by pak asi obstáli mezi svými kolegy, kdyby zprostili toho lumpa, co jim věčně pije krev a dráždí je svou okatou drzostí, se kterou se domáhá svých práv. Zprošťující rozsudek by asi soud na Praze 9 nemohl přežít bez vážné újmy na zbytku duševního zdraví většiny tamních soudkyň, a tak se nedalo čekat, že by se městský soud odvážně pustil na tento tenký led. A tak jsem čekal poněkud zmírňující, nicméně stále  odsuzující rozsudek – což se také beze zbytku vyplnilo.

Především je nutno říci, že rozsudek soudu 1. stupně odvolací soud překopal skoro kompletně, z původního textu zbylo beze změny jen pár odstavců. Původní zprošťující rozsudek až na tři body zrušil a postoupil přestupkové komisi s podezřením ze spáchání přestupku, přičemž zdůraznil, že věc postoupí obecnímu úřadu v Košíku a že k zahájení přestupkového řízení je třeba nového podnětu údajných poškozených, tedy soudkyň z Prahy 9. Představa, jak tyto dámy jedou podávat podnět k přestupkovému řízení do Košíku, zapadlé to vesničky na konci nymburského okresu a případně jak tam pak jedou před přestupkovou komisi místních hasičů, pobavila nejen mě, ale i početnou veřejnost. Toto úsměvné rozhodnutí odvolacího soudu se nám jevilo velmi sympatickým.

V několika dalších bodech, kde jsem byl soudem 1. stupně uznán vinným, odvolací soud rozsudek zrušil a zprostil mě obžaloby z několika trestných činů, především pak násilí vůči skupině obyvatel, kterého jsem se měl dopustit tím, že jsem do jednoho rozsáhlejšího rozboru rozsudku opatrovnického soudu napsal zvolací větu a řečnickou otázku „Co kdybych odvezl Tondrové na dva roky syna, to by také úřady zůstaly v nečinnosti ?“ Odvolací soud tedy konečně uznal, že tato zvolací a zjišťovací věta není žádným vyhrožováním (což průměrně inteligentním lidem bylo jasné od samého počátku) a zprostil mě v tomto bodě obžaloby. Stejně tak mě zprostil ještě v několika dalších bodech.

Co tedy zůstalo, respektive za co jsem byl vlastně odsouzen ?  Moc toho nezbylo. Tak třeba dopis soudkyni Svobodové, že ji lze považovat za škodnou, kterou je dovoleno zlikvidovat jakýmkoliv způsobem, odvolací soud už neskousnul, stejně jako dopis soudkyni Musilové, že si ji najdu třeba po smrti. I když bych si tyto dopisy asi nedal na svůj vývěsní štít, ve své době měly své místo, byly reakcí na konkrétní stavy a skutečnosti a také i splnily svůj účel. A omluvou mi budiž přísloví " na hrubý pytel hrubá záplata".

A dále pak – samozřejmě – strkanici s justiční stráží na Praze 9, když jsem se tam byl zeptat, proč nesmím vychovávat svoje děti. Soud zkonstatoval, že se podíval na video, které bylo panem Paterou pořízeno, ale že tam není dobře vidět okamžik, kdy a za jakých okolností jsem kousnul toho justičního strážce. A že soud neuvěřil mé obhajobě, že jsem ho kousnul v sebeobraně, když mě škrtil.

Tady s vývody soudu souhlasit nelze, protože platí stará právní zásada „In dubio pro reo“ a jestliže na videosnímku není v tomto směru pořádně nic vidět (a ponechme stranou, čí je to asi vinou, kdo všemi silami bránil panu Paterovi tehdy v natáčení a zda by tedy neměla soudkyně Svobodová a justiční stráž z Prahy 9 jít před soud za ničení a maření důležitých důkazů, neboť jak se ukázalo, záznam pana Patery byl jediným použitelným a nezpochybnitelným důkazem, který byl k dispozici – pokud ovšem nebylo právě záměrem soudkyně Svobodové důkazy zničit, aby se muselo věřit jejich výpovědím a jejich – značně zkreslenému -  pohledu na události ), věří soud verzi obžalovaného, zvláště když ji nic nezpochybňuje, neboť i zapojení justiční strážci vypověděli, že používali nejrůznější hmaty a chvaty, aby mě vyvlekli ven.

Soud se dále při zdůvodnění rozsudku zabýval článkem 23 Ústavy a právem na spravedlivý odpor a bylo vidět, že soudce Kareš chce svůj výklad rozšířit do nejširší veřejnosti. Byl to klasický výklad při zdi, který tvrdí, že právo na spravedlivý odpor nastává až za situace, kdy jsou ústavní orgány demontovány např. cizí agresí, apod. A jak by to prý vypadalo, kdyby každý, kdo má pocit, že soud vůči němu rozhodl nespravedlivě, používal práva na spravedlivý odpor.

I tady lze – jinak slušnému - soudci Karešovi zásadně oponovat, neboť celé právě před ním provedené důkazní řízení prokázalo, že nespravedlnost na mě páchaná není žádným mým dojmem nebo pocitem, ale skutečností, konstatovanou nejvyšším evropským orgánem, tedy mezinárodním soudem pro lidská práva. Tuto skutečnost soudce samozřejmě neměl přehlížet, nýbrž ji měl zohlednit ve svém rozsudku. To by ovšem znamenalo – pokud by mi přiznal právo na spravedlivý odpor – že by mě musel zprostit ve všech bodech obžaloby, a o tom jsem se již zmínil, jak trpký a nestandardní  by to byl pro ně chlebíček.

Za zaznamenání ale rozhodně stojí skutečnost, že i sám předseda senátu uznal, že zkušenosti se soudkyní Tondrovou se značně blíží situaci předvídající právo na spravedlivý odpor.

Vynesený trest – roční podmínka na tři léta zkušební doby – pak zjevně neodpovídal skutečnosti, že v podstatné části obžaloby jsem byl zproštěn, a tudíž i trest měl být podstatně – a ne jen kosmeticky – nižší. Jestliže žaloba byla ze 3/4 zamítnuta, tak by pak výrok o trestu měl znít někde kolem 3-4 měsíců. Je ovšem pravda, že soudkyním z Prahy 9 se každý podmíněný trest bude zdát nepřiměřeně nízký, takže si to u nich příslušný senát rozlil tak jako tak.

Ve světle skutečnosti, že z argumentů či odvolání státního zastupitelství neuznal odvolací soud vůbec nic, zatímco moje argumenty převzal a zohlednil skoro všechny, lze výsledek jednání odvolacího soudu označit za jednoznačný úspěch.

Nemohu se ale opět nepozastavit nad skutečností, jak je možné, že celá podstatná část obžaloby byla nesmyslem, který indikoval a uznal až odvolací soud. Jaké mají právní vzdělání policajti, jestliže vyšetřují lidi pro činy, jež nikdy žádnými trestnými činy nebyly a jaké má vzdělání a právní povědomí státní zástupkyně, když na základě těchto nesmyslů napíše obžalobu ?

Ostatně, o úrovni státní zástupkyně (jméno doplním po obdržení zápisu z jednání)  jsme si mohli udělat obrázek i tentokrát, neboť ta ve svém závěrečném návrhu prohlašovala, že rozsudek Evropského soudu pro lidská práva je pro ně irelevantní a aby prý k němu soud nepřihlížel. Lepší vizitku stavu svého právního vědomí ani nemohla dát a nezbývá se opět než ptát, kde stát vzal tu bandu tupců, kterou tak kompletně zamořil prakticky všechna státní zastupitelství a zdegeneroval trestní řízení  na snůšku pomluv a vzteklých výlev ? 

Co k rozsudku dodat ? Pokud se někomu zdá dlouhá tříroční podmínka, tak se nabízí velmi snadné vysvětlení : Za tři roky bude i mladšímu synovi 18, takže si justice chtěla účelově pojistit svůj klid. Rozsudek byl vydán tak, aby se vlk nažral a koza zůstala celá, což je vidět na první i druhý pohled. A komu nebo čemu slouží ? Dokonce i soudce Hájek, jenž věc soudil v prvním stupni a kterého jsem vždy považoval za poněkud mdlé inteligence, uznal, že rozsudek – ať by byl jakýkoliv – nebude mít na další chování obžalovaného sebemenší vliv. Vzácně to bystrý postřeh ! To opravdu nebude, já si o rozsudcích myslím své a zatím vždycky se ukázalo, že jsem měl pravdu já, a ne celá tlupa policajtů, státních zástupců a někdy i soudců z 1. stupně, kteří neměli základní právní povědomí a jež víc než touha po právu vedla touha po pomstě a laciné demonstraci síly.

Je jistě smutné, že se člověk musí dostat až na druhý stupeň soudní soustavy, aby našel soudce, který se mu blíží myšlením, kterého může uznávat kvůli jeho inteligenci, který je schopen logických vývodů a dokáže si svoje právní stanoviska a názory obhájit.  Dokáže inteligentně promluvit a dokáže se na celou věc nezaujatě a beze sklonů k demonstraci síly svého úřadu podívat a taky zamyslet.

Přes všechnu pečlivost zdůvodnění nedokázal však ani tento senát překročit vlastní stín a vydat rozsudek, který by vzbudil větší zaslouženou pozornost a který by se dal označit za průlomový. Uznání práva na spravedlivý odpor za situace, kdy jsou masově a dlouhodobě porušována moje práva ( o čemž dneska už – díky mezinárodnímu rozsudku – není nejmenších pochyb) by takovým průlomovým rozsudkem rozhodně bylo. A možná, že by takový rozsudek nahradil desítky kárných řízení soudců, ze kterých by učinil zbytečnost. Jinak mě může ke spokojenosti vést, že moje argumenty soud zohlednil a uznal skoro všechny, zatímco státní zatupitelství neuspělo ani s jediným. Můj právní pohled na věc byl tedy správný od samého počátku, daleko dokonalejší než předvedl soudce Hájek v 1. stupni a jediné, v čem jsme se s odvolacím soudem různili, byl výklad článku 23 Ústavy - což ale je jenom jiný, navíc neobhájený, právní názor.

A možná Vás ještě bude zajímat, zda – když jsem tak spokojen s předsedou senátu – považuji vynesený rozsudek za spravedlivý. K tomu jednu věc.

Ten rozsudek by mohl být spravedlivým, pokud bych to nebyl pouze já, kdo se neustále musí zodpovídat před soudem z každého slovíčka a kroku, které učinil, ale pokud by se také museli zpovídat ostatní. Tedy se například před kárným senátem zpovídaly Tondrová s Kloudovou, jak to, že celá léta porušovaly moje základní práva na výchovu vlastních dětí a jak to, že mi v rozporu se zákonem o rodině nedokázaly zajistit rovnoprávnou účast na výchově svých potomků. A pokud by tyto soudkyně byly potrestány minimálně tím, že už nebudou do konce života smět obléci talár. Tak pak ano – pak by bylo spravedlivé, aby se také zvažovala vina toho, kdo jim psal ostré dopisy, ve kterých jim nekompromisně a nevybíravě sděloval tvrdou a nepříjemnou pravdu.

Ale pokud tyto soudkyně soudí dál, jakoby se nechumelilo, jakoby neexistovalo konstatování mezinárodního soudu o hrubém porušování lidských práv právě jimi, pak je každý můj odsudek pouze větou vytrženou z kontextu, které nikdo neporozumí a už vůbec ne já. Taková spravedlnost je jednostranná a – jak známo – buďto je spravedlnost pro všechny, anebo není vůbec.

Takže musím konstatovat, že právě tahle jednostranná spravedlnost zase  vychýlí kyvadlo jen jedním směrem.

A to není dobře.