Pohádka z Jičína

 

POHÁDKA Z JIČÍNA

 

 

Byla jednou jedna …. dosti obyčejná maminka. Spíše podprůměrná než průměrná a když se podruhé vdala, dalo by se na ně oba úspěšně uplatnit pořekadlo „Jakej šel, takovou potkal“, neboť její nový manžel byl lempl ještě  větší. A tak nepracovali oba dva, žili ze sociálních dávek a z toho, co se kde „našlo“, a protože neplatili nic a nikomu, odstřihli jim postupně proud, pak plyn a neustále měli výpověď z bytu, takže se každým rokem stěhovali.

 

Jestli ten manžel byl celkově lempl, jedno mu přece šlo – dělání dětí, a tak kromě dcery z prvního manželství měla matka brzy ještě tři děti další, dvě v kojeneckém věku a jedno trochu starší. Nemluvě o jeho dětech z prvního manželství, které měl dotyčný už dvě a měl na ně platit výživné. A všechny tyto děti tedy vyrůstaly s nimi, v tomto prostředí – bez elektriky, plynu – jako ve středověku.

 

Dcera matky z prvního manželství ale měla i svého otce a ten ji měl velmi rád. Na rozdíl od matčina současného partnera to byl slušný člověk, řádně pracoval i žil, což se zřejmě stalo trnem v oku novému manželu matky , který cítil, že mu nesahá ani po kotníky. A tak přišel na to, jak se mu dostat na kobylku – no přeci přes jeho dceru, pro kterou si jezdil 160 km. A protože matka chtěla mít doma klid, manželovu přání vyhověla a podala soudu návrh na zúžení, případně zrušení styku s dcerou.

 

To samozřejmě otce těžce ranilo, a protože si nedělal iluze o našich soudech, začal se pomalu smiřovat s neradostnou představou, že dceru bude vídat stále řidčeji, až o ni přijde úplně.

 

A pak mu někdo poradil, že je tady K 213, sdružení, které jako jedno z mála nekompromisně a neohroženě hájí zájmy otců a jejich dětí. A tak se dostal až ke mně.

 

První jednání bylo v Jičíně 13. června, kde jsem také měl poprvé příležitost vidět matku, všimnout si její prolhanosti a udělat si představu o tom, v jakém prostředí asi holčička – říkejme jí Terezka –  žije. Pracovnice OSPOD – jak jinak – hájila zájmy matky, takže prohlásila, že návrh matky na zúžení styku s otcem plně podporuje a že prý je v zájmu dítěte. Před soudem jsem se jí pak zeptal, zda je v zájmu dítěte žít u matky v bytě bez elektriky a plynu a mačkat se tam se třemi uřvanými sourozenci, když může v klidu žít u svého otce, kde má samostatný pokoj a kde nejen plyn a elektrika jsou samozřejmostí. Odpověď paní Věry Krupkové z OSPOD v Jičíně mi utkvěla v paměti, dodnes jsem ji nezapomněl : Prý nesmějí dělat rozdíl mezi cikánskými dětmi a bílými a tyhle podmínky (tedy holobyty bez všeho vybavení) jsou prý u Cikánů běžné. Zdůvodnění, které mi vyrazilo dech a dodneška jsem nad ním nepřestal kroutit hlavou (zatím svou).

 

 

Za této situace jsem se zeptal otce, jestli by nechtěl mít dceru v péči on, že se mi zdají jednoznačně splněny podmínky pro změnu výchovy. Otec se tomu podivil, zda to prý vůbec jde a zda vůbec soud matce dítě sebere, ale samozřejmě že by chtěl. A tak jsem sepsal a podal návrh na změnu výchovy. A paní soudkyně nařídila znalecký posudek.

 

 

Za znalce byl vybrán pan doktor Karel Nosek z Jánských Lázní. Požádal jsem své kolegy o informace, jaké s ním jsou zkušenosti – a nedozvěděl jsem se nic dobrého. Prý špatné, prý jednoznačně straní matkám. Pokud je to pravda, tak tentokrát udělal výjimku – a překvapivě napsal posudek s jednoznačným doporučením ke změně výchovy s tím, že matka není schopna zajistit dceři dlouhodobě rozvoj její osobnosti, zatímco otec ano a navíc dcera, přestože žije u matky, si přeje být s otcem a je na něj daleko více fixována. Tak jasná slova jsem v soudním posudku už dlouho nečetl.

 

A nyní se začalo schylovat k jednání, které jsem očekával s velkou zvědavostí a netrpělivostí – tedy co se stane a zda soudkyně – JUDr. Jitka Lažová – vyhoví či nevyhoví doporučením znaleckého posudku.

 

Nadešel poslední den prázdnin, poslední den, kdy bylo možno rozhodnout o změně výchovy tak, aby dcera ještě stihla nový školní rok v novém bydlišti, a sešli jsme se znovu   u  jičínského soudu. Paní soudkyně vyslechla znalce, ten si za svými závěry stál, a potom se začalo schylovat k rozhodnutí. Dost dlouho mi nebylo jasné, jak se soudkyně vlastně rozhodla a co chce prosadit a po zkušenostech s naší justicí jsem pořád očekával nějaký podraz, kličku, kterou by si soudkyně zdůvodnila, proč nemusí nařídit změnu výchovy. Leč přiznám se, že skutečnost tentokráte ještě předčila moje očekávání. Klička nepřišla. Zato se paní soudkyně obrátila na matku a začala ji tlačit do souhlasu s dohodou o změně výchovy, přičemž jí jasně dávala najevo, že jinou možnost nemá, protože když bude odmítat dohodu, rozhodne soud rozsudkem. Matka se sice pokusila chod věcí zvrátit několika plačtivými výjevy a vzlykotem „Neberte mi Terezku“, na nikoho to však nezapůsobilo a dosáhla pouze toho, že jí paní z OSPOD podala balíček kapesníků.

  

 

Přiznám se, že mě paní soudkyně tímto natlačením matky do dohody, které se zjevně bránila, velmi (pozitivně) překvapila. Neboť jestli jsem se něčeho obával, tak toho, že se matka odvolá, celý spis bude hnít někde na krajském soudě a Terezka bude další rok u matky, než se rozhodne s konečnou platností. Ale paní soudkyně mi ukázala, že když se chce, tak to jde, a dokonce i velmi rychle. Matka nakonec přestala protestovat a útrpně přihlížela, jak je sepisována dohoda o změně výchovy  a jak je diktován rozsudek ve stejném znění.

 

 

Výměnou za umožnění širšího styku s dcerou se mi podařilo dosáhnout podle mě hlavního bodu, a sice že matka dceru předá již tuto neděli ve dvě odpoledne. Tedy prakticky okamžitě, jenom jsme jí poskytli den času, aby mohla dceru sbalit a nachystat.

 

Při rozhodování o nákladech řízení, především tedy o ceně znaleckého posudku, soudkyně Lažová rozhodla, že náklady ponese stát, neboť otec byl v řízení úspěšný, takže by náklady měla nést matka, ale ta splňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků, takže by to neměla z čeho zaplatit – a to šlo o pouhých deset tisíc. Teprve teď jsem si uvědomil, co to bylo za svině na Praze 9, kde mne Kloudová odsoudila zaplatit celý - zcela bezcenný a nadbytečný -  znalecký posudek za vykonstruovaných 170 tisíc korun, a to v situaci, kdy jsem rovněž splňoval podmínky pro osvobození od soudních poplatků, takže jsem evidentně žádné peníze neměl.  Takže vida, že to jde i jinak – a slušně. Musí ovšem soudit slušná soudkyně, a ne vzteklá mrcha a zákeřná svině.

 

 

Poté jsme si počkali na chodbě, až napíší rozsudek, a když jsme byli zavoláni zpět, byl již rozsudek i s vyznačením právní moci položen na stole na našich místech. Takovou rychlost jsem – po všech letitých zkušenostech s naší justicí – viděl vskutku poprvé. Takže jsme ze soudu odcházeli s doručenými pravomocnými rozsudky o změně výchovy. Zázrak nad zázrak.

 

 

Šťastný otec stále nemůže uvěřit tomu, že si v neděli pojede do Jičína pro dceru, aby si ji odvezl už napořád. A i mně připadalo, že jsem se právě stal svědkem zázraku. Protože to, o co jsem celá léta marně usiloval u svých dětí, se teď stalo před mýma očima skutečností, byť pro jiného otce a jiné dítě. A mě velice těší, že jsem u toho stál od počátku a na celém rozhodnutí měl nesmazatelný podíl.

 

 

Když jsme vyšli před soud, symbolicky vysvitlo z mraků sluníčko. A ozářilo velký transparent na blízké spořitelně – „Jičín -  město pohádky“. Ten transparent nelhal. Ačkoliv jičínský festival začíná až příští týden, my jsme si svou pohádku právě prožili. 

 

Od projednání návrhu matky na zúžení styku uplynulo sotva dva a půl měsíce. Tak rychlou spravedlnost jsem ještě nezažil – za dva a půl měsíce je matka bez dcery a může si dělat naschvály, komu chce. Jenom otci už sotva. A pro dceru si bude jezdit – pokud ji bude vůbec chtít vidět – 160 kilometrů do moravského Jevíčka, kde v pondělí uvítají ve škole novou žákyni, Terezku z Jičína.

 

Co k tomu dodat ? Že kdo seje vítr, sklízí bouři. A pak už jen to, že  : Takhle by to prostě mělo  vypadat !! Všude !! 

 

 

Dovětek:  Hned násludující víkend byl sudý, kdy si matka měla pro Terezku přijet. Terezka jí v mezidobí (za první týden školního roku) napsala tři dopisy. Na mámu však čekala marně. Ta na poslední chvíli oznámila, že prý onemocněla ...