PANKRÁCKÉ RYSY – RYS č.4 - JIRKA
Tentokráte ve smyslu náčrtu situace a povah. Aneb: Slušnost ale i trestní odpovědnost má dvě složky.
Vzhledem k značnému čtenářskému ohlasu na 1.díl Pankráckých rysů, za který vřele děkuji a jehož si velmi vážím, budu po týdnu pokračovat druhým dílem. Na příkladu dalšího spoluvězně – Jirky – si ukážeme důležitou zásadu, kterou jsme tentokráte převzali i do nadpisu tohoto rysu – totiž že býti slušným člověkem má dvě části: nejenom zlo aktivně nepáchat (to je ta první složka), ale také mu umět zabránit (a to je ta složka aktivní, druhá složka slušnosti – ale i trestní odpovědnosti).
Jsou trestné činy na této aktivní složce přímo postavené – třeba neposkytnutí první pomoci. Ale i nepřekažení trestného činu, pokud jsme mu byli přítomni a zabránit jsme mu mohli – a kdy i měli.
Jirka je mladý, dvacetiletý kluk. Přesto jeho vyhlídky – vzdor mládí a chuti do života – nejsou příliš růžové. Má na krku obvinění z dvojnásobné vraždy, což mu může vynést doživotí, byť ta druhá vražda byla jen ve stádiu pokusu. Přesto je možné, že sám aktivně nikoho nezabil. Jeho psychologický profil ostatně nevypadá na násilníka – to tu potkáte rozhodně horší typy. Spíš bych ho odhadnul na nezkušeného, trochu hloupého, trochu naivního kluka. Jako jiní v jeho věku se asi chtěl hlavně ukázat a vyniknout. A dostal se do špatné společnosti. Což je tak jednoduché!! Naopak mnohem těžší je obvykle bývá dostat se do slušné společnosti. Zvláště pak pro kluka z venkova, který si přijel hledat štěstí do Prahy.
Tu si najde nějakou brigádu, tam někde vypomůže – někde zaplatí, někde ne – a takový kluk si na nikom nic nevezme, ani když ho vyhodí – po práci – ze dveří. A tak se potlouká ze dne na den. Potkat přitom grázly je mnohem jednodušší než se včlenit do vzácného světa slušnosti.Ten je ostatně vzácný i těm, kteří se takhle potloukat nemusejí - žijí spořádaně, třeba u rodičů. Když byl víkend a vzácná chvíle volna, chodíval do Šárky a s kamarády si třeba sedli na skálu a bubnovali do bubínků. Někdy se někdo přidal, někdy si někoho přivedl, jiní jen nevšímavě prošli. Tak se začala rodit budoucí parta. Pochopitelně z kluků – holek – kteří se převážně bezcílně toulali. Stejně jako Jirka.
Pod hvězdnou oblohou se krásně sedí. Bubínky dozněly, do tváří hřeje táborák a zevnitř kluky levné víno z krabice. Blíží se půlnoc a víno stoupá do hlavy. Krom toho – před těmi holkami, co sem dnes vzácně také zavítaly, je třeba se ukázat. Ne jinak tomu zjevně bylo i jedné srpnové noci loňského roku. Akorát že to večera si oheň nezapálili v Šárce, ale na okraji Spořilova. Tam, kde končí město – a začíná chatová oblast. Či spíše zahrádkářská kolonie, plná malých chatiček. Víno, pozdní hodina, magický oheň a dívčí přítomnost udělaly své. První se odsunul Nelson. „A jde se na bezdomák“ vyskočil zprudka. Ještě mu nebylo patnáct, asi i proto měl pocit, že musí těm starším ukázat, co je za chlapa. „Vím v který chatce často chrápou“. Váhavě se k němu přidali další dva – Jirka s Marcelem.Jirka z nich byl nejstarší, i když asi ne nejaktivnější. Nemá to v povaze. Spíš se tak k někomu přidat, někde postát. Vyrazili do tmy, po cestičce mezi chatky. Svítili si střídavě baterkou, i zapalovačem. Chatku s bezdomovci našli snadno, dohoříval před ní oheň, který je bezpečně navigoval. Nelson přeskočil plot, ostatní se zastavili před ním. Ale pak jej váhavě přelezli rovněž a Nelsona následovali. Ten se rozběhl k ohni, cestou našel lopatku, nabral žhavé uhlíky – a vykopnul dveře do chatky. Tam spali dva bezdomovci. Nejspíš také zrušení alkoholem, a tudíž se značně otupělými reflexy. Overtura k apokalypse skončila, nastala apokalypsa samotná.
Nelson vysypal žhavé uhlíky na oba bezdomovce i po dřevěné chatě kolem. Současně odkudsi vytáhnul železnou tyč a začal do nich mlátit hlava nehlava. Prudkou bolestí popálenin se oba bezdomovci rychle vzbudili. Když viděli, že jsou přepadeni, chtěli utéct, ale nešlo to. Jeden z nich odklopil dvířka v podlaze - a skočil do sklípku, druhý se před ranami snažil uhýbat, jak jen to šlo. Moc to ale nešlo. To už ale celá dřevěná chata vesele plápolala. Na další rvačku nebyl čas. Nelson zahodil trubku a obrátil se na útěk. Na poslední chvíli se z hořící chatky vykulil i zmlácený bezdomovec. Měl štěstí. Přežil, i když s těžkými popáleninami a zraněními. Ten druhý, co se schoval do sklepa, takové štěstí neměl. Hořící chatka se na něj zřítila a pravděpodobně se kouřem udusil, ještě dřív, než stačil uhořet. Jeden mrtvý, jeden těžce zraněný. Jirka tvrdí, že jen stál venku a ještě zabránil Nelsonovi v tom, aby dorazil bezdomovce, který se z chatky zachránil.
Když je pochytali policajti, Nelson prý to ani nezapíral. Hrdě se chlubil, že chatku zapálil a bezdomovce umlátil sám. Jenže mu nebylo ani 15, nešlo ho trestně stíhat. Hrozí mu maximálně diagnostický ústav. Zato Jirkovi hrozí 18 let až doživotí. Policajti se nemůžou smířit s tím, že by za tohle nikoho nepotrestali, a tak vymysleli vlastní konstrukci, podle které hlavním pachatelem a strůjcem celé akce byl naopak právě Jirka. Mají proti němu jenom jeden důkaz „nade vší pochybnost“ - totiž že z nich byl nejstarší. A tomu se přeci tak snadno věří! Nejstarší je všechny vedl – a za všechno může. A basta.
Lidé nemají rádi pravdu, zvláště když neodpovídá jejich zažitým představám. Daleko raději věří pravděpodobným hypotézám. Jak jsem již psal - Jirka Jirka mi na iniciátora a vůdce celé akce nepřipadá. A jestli je pravda, co on říká, že jenom stál venku a díval se, pak to sice v pořádku není, ale zase aby za to prakticky celý život strávil za mřížemi - ve svých 20-ceti letech – to mi taky připadá jako trochu silná káva. A tak lze závěrem jen vyjádřit naději, že se soudci budou přísně držet prastarých zásad trestního práva:
1) Co se neprokáže, to nebylo
2) Při pochybnostech ve prospěch obviněného pravděpodobné hypotézy odkáží do říše pohádek, snů a něčích přání.
Ano, není snadné rozplétat zamotané klubko a nacházet spravedlnost. Asi právě proto má být poslední a odvolací a navýsost spravedlivá instituce právě před soudem Všemohoucího.
Ing. Jiří Fiala
Pankrác, 10.dubna 2011