„Jim byl při procházce s manželkou přepaden policejním komandem na ulici, byly mu nasazeny černé brýle, aby nic neviděl a nevěděl, kde je – a byl odvlečen na policejní stanici. Tam byl svlečen donaha a filmován videokamerou, přičemž byl nucen si zvednout i pinďoura, aby si jej policisté mohli důkladně nafilmovat. Když požádal o právníka a tlumočníka (neboť česky rozumí jen pár slov), policajti se dobře bavili – co by prý nechtěl...“ 

K 213 uvádí: Pankrácké rysy – Rys č.7 – pokračování seriálu příběhů a otřesných případů z českých věznic od Ing. Jiřího Fialy.

 

 

Vzpomínáte na Pražskou pětku? Na ten kouzelný film z konce totality? Viděl jsem ho je pár týdnů před revolucí - tedy tím humbukem, co se později za revoluci zvyknul vydávat, ač se vlastně vůbec nic nezměnilo, akorát, že ti co kradli před tím potajmu a v malém, dnes kradou veřejně a ve velkém coby „řádní vlastníci?“ 

Mám na mysli především ten kouzelný příběh s Tomášem Hanákem, který se - jako drsný tramp – vydává ve svém stetsonu a s kytarou do českých kaňonů a prérií na víkend – a cestou naráží na jednu socialistickou brigádu, jedoucí pomáhat venkovu, právě ožebračenému zkolchozněním, vedenou nadšenou svazačkou, která se však do drsného třídního nepřítele beznadějně zamiluje?! 

Na otázku, odkud přijíždí, ukazuje drsný prérijní bard palce ruky mlčky dozadu, na otázku, kam jede, stejně drsně ukáže prstem dopředu – a když pak večer všichni sejdou v jedné vesnické hospodě, tedy soudruzi budovatelé lepších zítřků spolu se zavilým třídním nepřítelem a ten se dožaduje piva u pultu, výčepní mu rovněž mlčky ukáže palcem ruky za sebe – na visící plakát s obrázkem odporného imperialisty chystajícího se od západu spolknout naši krásnou, socialistickou vlast a s nápisem „Američanům nenaléváme!“?!

Po téhle scéně jsem se tehdy válel smíchy ještě půl hodiny po filmovém představení a myslím, že kdo ji kdy viděl, nezapomene na ni nadosmrti. 

Dnes – 22 let po shlédnutí filmu a po četných životních zkušenostech, které jsem tehdy neměl – a žil proto často ve více méně naivních představách – si uvědomuji, že filmová scéna narazila i na jeden společenský jev, o kterém dnes chci – byť oklikou – psát, a téma je – anti-amerikanismus a jeho projevy v současné společnosti. Tedy aby bylo jasno – v současné české společnosti. 

Přiznám se, že sám jsem vyrostl a vyrůstal v prostředí, které tento jev vůbec neznalo. Jsme zhruba o půl generace starší než dnešní pověstné Husákovy děti, byli jsme ovlivněni především mohutnou vlnou antisovětismu a antirusismu, což pro tragická 70. léta normalizace bylo jen logickou odpovědí na hořkou a dosud nepříjemně palčivou historickou zkušenost a stupňovaný tlak oficiální propagandy všude kolem. S léty jinošskými přišlo i romantické okouzlení ve stylu „Far West“ a u mě spíše „Far North“ – tedy Aljaška, Klondike, Zákon – komu by ta jména nezněla krásně, tajemně, neslibovala četná a nevídaná dobrodružství?! Který z kluků by netoužil se tam podívat, něco podobného zažít?! A to přece byli všechno - Američané! 

K tehdejší současné Americe jsme pociťovali až nekritický obdiv a náklonnost. Nemohli jsme nevidět obrovskou technologickou vyspělost a také hospodářskou sílu, která vlastně rozhodla obě světové války. A pak tu bylo ještě něco, co nás tehdy naplňovalo naprostým nadšením. Jak to stručně zformuloval básník a emigrant Karel „Charlie“ Soukup v jedné ze svých písniček po nuceném vystěhování z komunistického ráje: „Nebojí se Rusa“. Tedy síle, proti níž my jsme byli zcela bezmocní a která neúprosně rozdrtila každého, kdo by se jí odvážil postavit, Amerika představovala neohroženou protiváhu.

Ba co víc – v době, kdy se v Americe dostal k moci prezident Reagan – a to já jsem začal studovat vysokou školu – bylo čím dál jasnější, že už nejen pokud jde o technologii, ale také pokud jde i o vojenskou převahu a strategickou sílu, začíná říše našich okupantů silně pokulhávat za svým americkým konkurentem a dýchá mu na záda ze stále více se zvětšující vzdálenosti. K naší nemalé radosti.

 Tolik moje osobní zkušenost. 

Historicky vzato, česká společnost nikdy antiamerická nebyla. Naopak. Také pro to neměla žádný důvod. Do Spojených států se množství Čechů vystěhovalo v průběhu jak 19., tak i 20. století a vytvořili tam rozsáhlé české kolonie, největší snad u Chicaga a okolí. Toto množství Čechů pochopitelně udržovalo převážně vřelé vztahy se svou starou vlastí a pomáhali jí, kde mohli - což se naplno projevilo zejména během 1. světové války a Masarykova úsilí o nezávislý svobodný stát. Bez pomoci amerických Čechů by dozajista vznikal daleko obtížněji. Spojené státy – a zejména jejich tehdejší prezident Wilson – tak stály u zrodu samostatného Československa a byly také první mocností, která tento nový, středoevropský stát beze zbytku uznala. 

Ve Spojených státech nastoupili svou cestu světové proslulosti nejen Masaryk, ale i Antonín Dvořák, o půl století později Voskovec s Werichem a Ježkem. Zkrátka Spojené státy a i Američané jako národ zanechali v novodobé české historii veskrze pozitivní otisk, a kdo ho nevidí nebo nechce vidět, ten si nevidí ani na špičku vlastního nosu. 

K tomuto otisku bezesporu patří i zkušenost, že na sklonku poslední světové války 3 divize americké armády osvobodily nejen západočeskou část našich Sudet, ale také významná území v jižních a západních Čechách, včetně jejich metropole Plzně a do hlavního města tato Pattonova armáda nepřijela jenom proto, že ji o to Česká národní rada – na zásah Smrkovského komunistů – nepožádala. 

A ještě jednu myšlenku a kulturní souvislost ve vztahu k dnešním Spojeným státům nelze neopomenout. Je mnohem staršího data, přesto zcela zásadní – málo Čechů si ji uvědomuje. A sice, v době, kdy naše země prožívaly po Bílé hoře svou národní tragédii a kulturní úpadek a kdy je musela masově opustit ta nejvzdělanější část národa, kolonie v Nové Anglii se teprve rodily. Přesto se rodily na týchž myšlenkách, které v té době byly z českých zemí násilím vyháněny, k jejich věčné škodě. 

Zkratkovitě řečeno – srovnáme – li dnes morální vyspělost a technologickou úroveň tehdejších novo anglických kolonií s dnešním stavem na obou stranách, pak můžeme mít zároveň hrubou představu, oč náš národ za těch 400 let přišel, a to ve všech oblastech společenského života. 

Celý tenhle historicko – společenský exkurz neměl za cíl nic jiného nežli dokumentovat, že anti – amerikanismus neměl v české společnosti ani žádné historické místo, ani žádné opodstatnění – a že k nám byl tudíž zcela uměle importován komunisty až v polovině 20. století. Já jsem se sice pohyboval v prostředí, které k těmto komunistickým snahám zůstávalo zcela hluchým a naivně jsem si myslel, že to je všeobecný stav u českého národa, ale to nebyla tak úplně pravda.

 

Teprve mnohem později a teprve až jsem začal důkladněji poznávat státní a městský aparát a lidi v něm pracující, pochopil jsem, odkud se berou voliči komunistů a že ne všichni jsou jako lidé, mezi nimiž jsem vyrůstal a vyrostl a také to, že ani ta intenzivní antiamerická propaganda přes 40 let vtloukaná do lidí horem dolem, nezůstala úplně bez odezvy, a to alespoň u některých vrstev obyvatelstva, především samozřejmě těch, napojených na bývalý režim. A to byli všichni policajti, celá justice, nemalá část městských úředníků a samozřejmě také podstatná část armády. Prostě – mocenské složky státu. Ty si komunisté důkladně vyčistili a přizpůsobili k obrazu svému – a 22 let po tzv. sametové revoluci se na tom nezměnilo zhola nic. Mimochodem, odkud pak mohou pramenit moje současné konflikty s těmito složkami, že?!

 

No a u těchto lidí jsem narazil na zvláštní projevy antiamerikanismu, spojené pochopitelně jak s hloupostí a všeobecně nízkou úrovní té které osoby, tak ještě po revoluci umocněné různými variantami xenofobie, pocitů méněcennosti a také rezonancí jedné strany, kterou komunisté dlouho ladili - a sice závisti.

 

O Američanech se většinou automaticky předpokládá, že jsou bohatí, rozhodně bohatší než my a co takový předpoklad učiní s primitivem, který k policii šel výhradně kvůli penězům a když mu tři stovky seberou, tak okamžitě odchází, netřeba jistě dlouze rozepisovat.

K tomu se samozřejmě přidává i fakt, že dosud jen málokdo ze státních nebo městských zaměstnanců rozumí dobře anglicky, ač by to dávno mělo být samozřejmým předpokladem pro přijetí do státní služby od určité profesní úrovně. To není výrazem podřízenosti vůči komukoliv, to je trvání na přijatelné profesní a vzdělanostní úrovni námi placeného státního aparátu. Sveřepé trvání na komunikaci v češtině jakožto úředním jazyku ze strany státních zaměstnanců, i kdyby se tam zastavil turista z Jemenu a ptal se na cestu na nádraží, to není výrazem vlastenectví – to je výrazem naprosté tuposti, nevzdělanosti a buranství. 

No, a tyhle všechny vlastnosti se rukou svornou a nerozdílnou přetavily do jisté specifické, moderní podoby anti-amerikanismu, vlastního především současným státním strukturám.

 Abych byl konkrétní a opřel se především o vlastní zkušenosti, je řeč o úřadech městských částí, opatrovnické justici /jak jinak?!/ a samozřejmě policii.

 

Seznámil jsem se s těmito projevy až poté, co jsem se seznámil s vícero Američany, které jsem buďto zastupoval v jejich sporech o péči o dítě, anebo jsem je potkal - zde – v „léčebně na Pankráci“. Mimochodem, když jsem s nimi – pochopitelně ještě na svobodě - běhal po úřadech, nenáviděly mě ty báby úplně stejně jako mé americké zmocnitele a ve svém „vlasteneckém nadšení“ úplně zapomínaly na to, že i já jsem Čech.

 

Čtenáře našich stránek si jistě vzpomenou na případ Američana Johna a jeho spor o dítě s matkou, pracovnicí ministerstva vnitra v poměrně vysoké funkci. Byla dost vysoká na to, aby ze soudních spisů všech soudů vyhrabala, kde jsem koho kdy zastupoval a podala na mě trestní oznámení pro „nedovolené podnikání“. Když já jsem se naopak na policii dotázal, jak je možné, že soudružka z ministerstva osobně leze do opatrovnických spisů, v nichž není účastníkem řízení, šlo vyšetřování sice do háje, ale zneužívání opatrovnických spisů se nevyšetřovalo – pochopitelně - nikdy.

Na nuselské radnici jsem si pak - spolu s Johnem – užíval, co to znamená přít se o dítě se soudružkou z ministerstva vnitra. Totéž pak u Obvodního soudu pro Prahu 4 / soudkyně Schütznerová – snad jí Pán Bůh nadělil aspoň něco, inteligence to ale bohužel nebyla/. 

Něco z těch projevů mohla být jen všeobecná hloupost, něco i nenávist k otci a k jejich právům obecně, ale bezesporu jsem vypozoroval i zvláštní projevy, které nelze označit jinak než feministický antiamerikanismus v tom nejprimitivnějším podání – což také výmluvně dokumentuje skutečnost, kam feminismus patří, pokud jde o jeho právo – levou orientaci a že je to tudíž extremistické levicové hnutí, stejně jako radikální komunismus. 

Tak například soudkyně Pavla Schütznerová – svorně v koalici se sociál-bábami z nuselské radnice – usilovně bránila dítěti, aby dostalo americký pas /ač bylo americkým občanem/, natož pak, aby vycestovalo – byť i jen na týden – do USA, kde mělo celou půlku své rodiny /dodejme, že tu lepší a úplnější půlku/ a své rodiště. Důvodem prý je, aby je otec „neunesl“.

O co své obavy opíraly, nedokázaly ani ty sociálbáby, ani soudkyně Schütznerová nikdy vysvětlit, už vůbec pak se za situace, kdy vlastně protiprávně nutily dítě zůstávat v ČR, kde ho matka držela jako rukojmí, a upíraly mu právo na vlastní rodinu a její kořeny. 

Jednou jsem se s Johnem zúčastnil i návštěvy americké ambasády v Praze, jejíž role v tomto případu - stejně  jako v jiných – byla velmi tristní, neboť podle nich bylo všechno v pořádku a právo na spravedlivý proces prý nebylo porušeno. Když John začal popisovat jenom část šikan, jakými u českých úřadů musí procházet, řekla mu ta americká husa na druhé straně okýnka, že se tomu nemůže divit, když se nechá zastupovat člověkem z ulice bez právního vzdělání. Na což na ni vykulil oči i John a řekl jí, že přede mnou ho zastupovali tři různí profesionální právníci – a nikam to nevedlo, neboť je jeho manželka buďto zastrašila, anebo přešli na její stranu – a já jsem byl první, kdo ho ani nepodrazil, ani se nenechal zastrašit a také pokud se nějaké výsledky dostavily, tak až po vstupu K 213 a mé osoby do případu. 

Já jsem tehdy využil příležitosti a zeptal se té dívenky, kdo zpracovává ty skvělé posudky na Českou republiku o tom, jak je tu všechno v pořádku a kolikrát se byl ten dotyčný podívat u opatrovnického soudu. Dozvěděl jsem se, že ta dobrozdání vystavuje americká ambasáda a o opatrovnické justici tam nikdo nemá ani potuchy. Jak jinak, že?! 

Povídám jí:“ „A kolika otců – amerických otců – kteří se u českých soudů soudili o děti, jste se ptali, jestli prošli „fair“ procesem a s jakým výsledkem?“ No, samozřejmě, že ani jednoho. Přitom jenom já jich znám několik desítek – všichni o své vesměs dítě přišli. Anebo jsou rádi, že ho vidí alespoň na pár hodin. Pochopitelně za cenu několik desítek tisíc výpalného. Pardon, výživného. A to je vše přece v zájmu dítěte. 

Tolik tedy malý úvod k našemu příběhu. Nazvat se dá třeba

 

Střelec z tramvaje 22 

A tomu „střelci“ budeme říkat třeba Jim. Myslím, že už sám název mnohým bude resonovat známým způsobem, neboť tento případ – jako mnohé další, které znám z „bezpečáku“ – našimi médii proběhl. Jednak v únoru, kdy se to stalo, jednak v březnu, kdy Jima zatkli a naposledy o případu psal Blesk ještě – tuším – 26. dubna. Ono dostat se na Pankráci na „bezpečák“ je něco jako se dostat do Hollywoodu – co cela, to mediální hvězda – jedna vedle druhé. 

Ale stručně: 

V noční tramvaji č. 22 v Praze našel řidič – někdy o půl druhé v noci – zastřeleného člověka. Jinak nikde nikdo. Šetřením se zjistilo, že zastřelený je mladý feťák. Na místě činu se našla nábojnice z pistole ráže 9 mm. Našel se i projektil – ovšem značně zdeformovaný, v rámu okna. Pravděpodobně z něj balistická expertíza nebyla možná. Zbraň se nenašla. Buď jí má pachatel ještě u sebe nebo se jí zbavil. No – a to je tak asi všechno, co měla policie k dispozici. Pravda, moc toho nebylo, ale to u vražd bývá. Nechci policii fušovat do řemesla, ale já bych vsadil na to, že jestli to byl feťák, tak nejspíš někomu nezaplatil za odebranou dodávku, anebo někomu lezl do rajonu a pátrání bych napřel především tímto směrem. 

Policie šla po zbrani. Tedy, kdo u nás vlastní devítku a je v evidenci. Už samotný tento předpoklad mi připadá zavádějící, neboť je zcela jistě vedle evidovaných i celá řada devítek neevidovaných, přičemž vraždy se páchají především s těmi druhými. No nicméně policie usoudila, že ne, že se střílelo z té evidované. A tak šla po evidenci zbraní. Jim měl smůlu, že doma devítku měl, ba co více, že ji i přihlásil. Navíc se zjistilo, že bydlí na Praze 2, nedaleko tramvaje č. 22. Každý normální kriminalista by řekl – pouhá indicie, navíc hodně okrajová. 

Naší polici to kupodivu úplně stačilo k zatčení. To proběhlo zcela brutálním způsobem. Jim byl při procházce s manželkou přepaden policejním komandem na ulici, byly mu nasazeny černé brýle, aby nic neviděl a nevěděl, kde je – a byl odvlečen na policejní stanici. Tam byl svlečen donaha a filmován videokamerou, přičemž byl nucen si zvednout i pinďoura, aby si jej policisté mohli důkladně nafilmovat. Když požádal o právníka a tlumočníka (neboť česky rozumí jen pár slov), policajti se dobře bavili – co by prý nechtěl. A jali se ho „vyslýchat“. Přesněji řečeno: Porušujíc vše, co trestní řád přímo zakazuje, především všechna práva zadrženého, který je navíc cizím státním příslušníkem a nerozumí česky, nutili zadrženého, aby se ve zmatku a ponížení přiznal k něčemu, co nikdy neudělal. To však obžalovaný přece odmítl. A tak ho přivedli před soud (dodejme, že před známého experta „Láznu“ – usvědčeného lháře a podvodníka známého z politického procesu s panem Fialou – pozn. Redakce K 213). Ten seznal, že zadržený je cizinec a že by tudíž mohl chtít uprchnout (od vraždy uplynulo pět týdnů a po celou tu dobu byl Jim v Praze a nic nenasvědčovalo tomu, že by se jí chystal opustit) – a poslal ho do vazby. 

A policie mezitím horečně pátrala po dalších „důkazech“, které by mohli proti obviněnému použít, neboť i jí bylo jasné, že to, že někdo má legálně drženou zbraň a že se z okna dívá na tramvaj linky č. 22, ještě asi k odsouzení stačit nebude, resp. nemuselo by stačit ani u našich „skvělých“ soudů. 

Tak údajně se našla později pachová stopa, prokazující, že na jednom sedadle ve voze podezřelý seděl – v průběhu posledního měsíce! Kromě asi 500 dalších lidí. No – výborně! Podezřelý totiž touto tramvají skutečně denně jezdí.neb jí má – jak už bylo řečeno – před domem. 

Dále se zjistilo, že zastřelený byl těsně před tím v baru na I.P. Pavlova – a prý tam byl i podezřelý. Leč ze čtyř hostů ho údajně poznal jej jeden (tři další včetně obsluhy baru, u které si měl objednávat pití nikoliv) a když byl dotázán, jakou řečí měl oběti vyhrožovat, když nemluví česky (oběť neuměla anglicky) nedokázal odpovědět. Dále ho prý poznal řidič tramvaje – který ale před tím tvrdil, že ve voze nikdo – krom zastřeleného – nebyl!!? Takže náhodou: Nepřinutila ho policie potvrdit, co potřebovala a nikde nemohla najít?! Nevidí v tom vyšetřovatel rozpor?! 

Konkrétní přímý důkaz proti obžalovanému – žádný. Na tomto nelze postavit obžaloba a policie by to měla vědět. Měla by si konečně připustit, že obvinila – a pronásleduje – nepravého a začít znovu a pořádně vyšetřovat – a to asi sotva mezi komunitou Američanů žijících v Praze, ale spíše mezi feťáky jejich dealery.

 

Jenže ,když se ten Jim tak dobře pronásleduj, že?! Je to Američan – teď je na kolenou a dá se mu zatopit, tak proč to neudělat, ptá se jistě každá dřímající lokajská dušička. Krom toho – jeho manželka je česká exulantka, léta žijící ve Švédsku i v USA, volící Pravý blok – no řekněte, není to ideální cíl postkomunistické policie, filiálky ruské FSB?! 

Feťáka nakonec vezmi čert, stejně už to nikdy nevyšetří. Ale téhle rodině můžeme pořádně zatopit!! Ba co víc, můžeme ji i zničit. A když nic jiného, ukážeme ostatním, že my můžeme všechno. A že se nám nic nestane. A ostatní se budou bát! Budou se bát nás!! Proč bychom mu to nepřišili, když bydlí takhle poblíž a přímo se nám nabízí. Třeba tím, že volí Pravý blok. Nebo, že je Američan. Nebo že chodí k soudům a píše o tom články. Nebo že nás zesměšňuje v novinách. Však my už se postaráme, aby mu to přišlo draho. A abychom od něj měli dlouho pokoj. Ne-li na vždy. Vždyť z Valdic už se nevrátí a když – tak jako troska. Té už se bát nemusíme. 

A pokud nám kryje záda i ta přihlouplá americká ambasáda svými naivními zprávičkami o tom, jak je tu vše v pořádku a jak tu máme vyřešena lidská práva, tak se vůbec, ale vůbec nemáme čeho bát!! 

Tak to tedy v současnosti funguje. Jim dál sedí ve vazbě, američtí otcové dál – v rozporu s oficiálním Zákonem o rodině i mezinárodními úmluvami, ale především v rozporu se svými zvyklostmi, očekáváními a tradicí – přicházejí o svoje děti a právo je řádně vychovat. A americká ambasáda, zaslepená oficiálními recepcemi a vládními ubezpečeními – to dál všechno kryje. 

Samozřejmě, že si přitom nevidí ani na špičku vlastního nosu, protože je jen otázkou nedlouhého času, kdy dojde klidně i na ně. A pak můžeme mlčet zase my – a říci: A máte, co jste chtěli – tak se nedivte. 

A jsme zpátky u naší staré, známé Pražské pětky a plakátu s nápisem „Američanům nenaléváme!“ A dodal bych: Navíc jim občas sebereme dítě – a občas je tu zavřeme. Když se tak hezky nechají, že?! 

Všechny naše věrné čtenáře srdečně zdraví 

Jiří Fiala

z nemocnice na Pankráci, den před sv. Janem 2011

 

„Čas jeho služby se naplnil, odpykal si své provinění.

Vždyť z Hospodinovy ruky přijal dvojnásobně za všechny své hříchy.“

 

Bible, Izaiášovo proroctví