Mladá fronta mě baví a Karel Steigerwald obzvláště. Těch haiku, co jsem od něj přečetla, těch úsměvů, které vykouzlil na mé tváři, těch vtipných replik, postřehů a souvislostí! (Koneckonců ne nadarmo jsem i po dvaceti letech stále ještě předplatitelem.) Naposledy v komentáři nazvaném Právní dadaismus (vyšel v MF Dnes dne 24.11.2010). Moudrý glosátor opět útočí proti justici a právu, když se ptá, proč je u nás nebezpečné být obětí a výhodné být pachatelem, proč ubohost českého práva lidé snášejí a kolik soudců už bylo lapeno a potrestáno, dovozuje přitom, že za právní zmetky mohou soudci, za neodsouzené advokáti a za neutěšený stav justice každý, kdo byl někdy právně graduován.

Justice je laciný fackovací panák

Justice je fackovací panák a nezbývá mi než se opakovat, tvrdím-li, že být soudcem je dnes věcí větší odvahy než kdysi bránit vlast nebo zaútočit na mamuta. Vždyť která jiná profese je on line přenášena do celého světa, dávno před dokončením rozebírána, hodnocena a kritizována. Vždyť která uklízečka bych chtěla, aby každý, kdo si o zem otře nohy, mohl kritizovat směr a techniku zametání, a který šofér autobusu by uvítal oko kamery nad volantem. To jen u justice všichni vědí, jak se věci mají, i když operace ještě neproběhla (= vyslýchají se svědci), obvazy dosud nebyly sejmuty (= rozhodnutí se teprve vyhotovuje), léky ještě nezačaly působit (rozsudek ještě nenabyl právní moci) a pacient dosud rehabilituje (= trest nebyl nařízen). Přesto je veřejnosti předem známo, zda se zákrok povede či nikoli a zda je lumpem operatér nebo sestra instrumentářka, ředitel nemocnice či sám pacient.

Informací znalý novinář přece ví, kdo přijímá zákony a jak se dnes tvoří. Že tvorba legislativy dávno není vrchol právničiny pro zkušené a znalé. Že není času věci promýšlet a zvažovat jejich dopad. A že právo ve skutečnosti vytvářejí politici věku dětí, rychle, zflikovaně, nekvalitně, bez souvislostí a na koleně. A zkušený novinářský matador přece tuší, že soudci nemohou za právní zmetky a změť paragrafů a advokáti jsou tu od toho, aby stranili svému klientovi. Je moderní pohrdat advokáty, ale poteče-li nám do bot, s radostí objevíme, že tu jsou, připraveni hájit náš názor či stanovisko, naši pravdu a, bude-li třeba, i naši nevinu proti všem a zejména těm, kdo jsou předem se vším hotovi, kdo mají závěry dříve, než jsou důkazy shromážděné, a vědí své, aniž by prostudovali spis. A komentátor chytřejší než jiní by si měl vybrat větší výzvy než posté, znovu kopat do bezbranné ženy s páskou na očích. Která někdy – mám ten pocit – už je v bezvědomí.

Změňme legislativu, ale dost kritiky za to, že ji používáme!

Změňme legislativu, pokud nám nevyhovujeme. Odstraňme složitosti a právní kličky, pokud s nimi nesouhlasíme, ale nekritizujme ty, kteří je používají. Sami jsme jim to přece paragrafy umožnili. Soudce musí respektovat platné právo a nemůže je hodit pod stůl, nezdá-li se mu spravedlivé. Naopak chceme-li, aby tak mohl v budoucnu jednat, musíme mu dát takové oprávnění. Na druhé straně potrestejme špatné soudce, právníky a policisty, ale neútočme na justici nebo policii. Pošpiníme-li ji jako základní instituci státu, nic nám nezbude, až ji sami budeme potřebovat.

Autorke je ředitelka Justiční akademie a bývalá ministryně spravedlnosti

______________________________________

Dodejme, že autorka tady otevřeně popírá jednu skutečnost - a tou je soudcovský slib. Ten totiž každého z nich zavazuje soudit podle jeho nejlepšího vědomí a svědomí, a ne podle právních kliček a děr v zákoně. Jinými slovy - osvědčuje staré, dobré pravidlo, a sice že :

Dobrý soudce dokáže soudit spravedlivě i podle špatných zákonů ...

Dodejme, že to samozřejmě platí i obráceně.  

Jsou-li tedy zákony v rozporu s přesvědčením soudce, měl by na svou funkci zcela logicky a okamžitě rezignovat. Což by Kovářovou samozřejmě nikdy ve snu nenapadlo.

Co také chtít po huse, která je ještě dneska hrdá na to, že jí členství v KSČ nabídnul řecký bůh, že ?  

_____________________________________