Sdružení K 213 - Tátové k dětem, ne do vězení

Česká školní inspekce vydala poměrně zajímavé stanovisko k vyzvedávání dětí ze škol rozvedenými rodiči, ve kterém jasně zaznělo : Soudem neupravený styk s dítětem neznamená zákaz styku, ale naopak - předpokládá se automaticky přiměřená úprava styku k výchově dítěte.

Dále přebíráme již nezměněnou instrukci ČŠI:

Podle § 26 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, soud před rozhodnutím, které rozvádí manželství rodičů nezletilého dítěte, upraví jejich práva a povinnosti k dítěti pro dobu po rozvodu, a to včetně svěření dítěte do výchovy. Ve většině případů dochází ke svěření dítěte do výchovy jednoho rodiče (§ 26 odst. 1 zákona o rodině), případně společné výchovy obou rodičů či do střídavé výchovy obou rodičů (§ 26 odst. 2 zákona o rodině).

Svěření nezletilého dítěte do výchovy jen jednoho rodiče se samo o sobě nedotýká rodičovské zodpovědnosti druhého rodiče, do jejíhož rámce náleží také právo na styk s dítětem. Je především věcí péče soudu o nezletilé, aby při svěření dítěte do výchovy jednoho z rodičů odpovědně posoudil, zda je v takovém případě třeba upravit i styk druhého rodiče s dítětem. Jestliže soud svěřil nezletilé dítě do výchovy jen jednoho z rozvedených rodičů a neupravil styk druhého rodiče (dále též jen „druhý rodič“) s dítětem, předpokládá se přiměřená míra styku tohoto druhého rodiče s dítětem.

Na řešenou problematiku se pak výslovně vztahuje článek 9 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte, který chrání právo dítěte odděleného od jednoho či obou rodičů udržovat kontakty s oběma rodiči.

Přiměřená míra styku druhého rodiče s nezletilým dítětem je ovšem neurčitým pojmem, při jehož vymezení v praxi může nastat spor. V tomto případě je třeba vycházet ze dvou základních momentů zakotvení pravomoci soudu upravit styk nezletilého dítěte s rodiči, jejichž manželství se rozvádí.

Za prvé: Platná právní úprava vychází z toho, že styk rodičů s nezletilým dítětem zásadně není třeba upravovat soudním rozhodnutím. Úprava tohoto styku je předně věcí dohody rodičů (jež podle § 27 odst. 1 zákona o rodině nevyžaduje schválení soudu), podpůrně pak rozhodnutí soudu (nikoli někoho jiného – například ředitele školy nebo školského zařízení).

Za druhé: Platná právní úprava ctí v prvé řadě hodnotu nejvlastnějších zájmů dítěte; tyto zájmy nemohou trpět v důsledku neschopnosti nebo neochoty rodičů, jejichž manželství se rozvádí, dosáhnout oboustranně přijatelné dohody na styku s dítětem. Proto soud v rámci péče o nezletilé (§ 176 až 180 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů) není vázán návrhy rodičů, ale především sehrává aktivní roli garanta práv nezletilého dítěte. V souladu s tímto posláním může rozhodovat ve věcech péče o nezletilé i z vlastní iniciativy, a to buď na základě vlastních poznatků nebo na základě podnětů a upozornění fyzických nebo právnických osob stran výchovy nezletilého (§ 178 odst. 1 věta druhá občanského soudního řádu).

V praxi škol a školských zařízení rozvedený rodič udílí pokyny škole nebo školského mu zařízení neodevzdávat dítě druhému rodiči, jemuž toto dítě sice nebylo svěřeno do výchovy, avšak zároveň nebyla omezena jeho rodičovská zodpovědnost (nebyl omezen styk s jeho dítětem). V takovém případě by mělo být hlavní prioritou rodičů uzavřít dohodu o styku s dítětem (a této dohodě pak škola nebo školské zařízení podřídilo odevzdávání dítěte). Pokud rodiče nedosáhnou dohody, nezbude, než aby jejich styk s dítěte upravil soud, a to buď na základě návrhu některého z rodičů, případně – pokud se rodiče o styku nedohodnou a žádný z nich nepodá návrh k soudu na úpravu sporné otázky a pokud tento stav bude narušovat organizaci činnosti školy nebo školského zařízení – na základě podnětu ředitele školy nebo školského zařízení. V praxi se vyskytují i případy, kdy jeden ze zákonných zástupců přihlásí dítě do konkrétní školy a druhý ze zákonných zástupců s tímto nesouhlasí. Postup škol a školských zařízení v případech zákonných zástupců, jejichž situace se liší od běžného předpokladu společného rodinného zázemí, a v jejichž věci doposud nedošlo k soudnímu rozhodnutí, není upraven žádným právním předpisem.

Není v silách ani povinnostech školy nebo školského zařízení jakkoliv zasahovat do práv a povinností jednotlivých zákonných zástupců v případech jejich rozporných požadavků. Jak již bylo uvedeno, úprava styku rodičů s dítětem je především věcí dohody rodičů, podpůrně pak rozhodnutí soudu, nikoliv však jakékoliv další fyzické nebo právnické osoby, přičemž vymáhání rodičovských práv je nutno uplatňovat u kompetentních orgánů.

Česká školní inspekce není orgánem kompetentním k řešení rodině právních otázek. Dle ust. § 22 odst. 3 písm. c) školského zákona jsou zákonní zástupci povinni informovat školu nebo školské zařízení o jiných závažných skutečnostech, které by mohly mít vliv na vzdělávání. Škola nebo školské zařízení při organizaci vydávání dítěte vychází z informací, které má k dispozici mimo jiné od rodičů. Zákonní zástupci, a to oba dva, jsou povinni školu nebo školské zařízení informovat o tom, že jim byl omezen styk s dítětem na základě výroku soudu. Nesplnění této povinnosti však není nijak sankcionována.

Bez přihlášení nemůžete vkládat příspěvky.