Sdružení K 213 - Tátové k dětem, ne do vězení

Jak je to se špatnou vládou? Není to pouze skutečnost, že vláda nenaslouchá lidem, že se jim nedaří dobře, že reptají a nadávají na poměry. Jsou nespokojeni, že rostou státní i soukromé dluhy, že krachují drobní i velcí podnikatelé, že roste nezaměstnanost, atd. Špatná vláda nemá a ani se nesnaží vytvořit dlouhodobou a praktickou strategii hospodářského a společenského rozvoje a její plány většinou nepřesahují délku jednoho jedinného volebního období. Špatná vláda se pozná i podle toho, nakolik toleruje arogantní chování jednotlivých politiků na veřejnosti i v soukromí a nakolik akceptuje jejich soukromý život, který je v rozporu nejen s desaterem, ale i obecnou morálkou. Nadutost, manželská nevěra, vulgarismy a jiné podobné typy chování se neslučují se žádným veřejným úřadem, natož s úřadem vedení státu. Předseda vlády zastupuje každého člena společnosti – tedy i toho, kdo je v opozici nebo s jeho vládní politikou absolutně nesouhlasí. Předseda vlády je zodpovědný každému občanovi země. Je zodpovědný i mně, přestože jsem ho nevolil. A stejně tak každý ministr, každý hejtman, poslanec, senátor, primátor i starosta toho nejmenšího města.

A nespravedlivé zákonodárství? Pozná se podle toho, jak mnoho se vyplácí hospodářská nebo i jiná kriminalita. Jak velký zákonný nebo nezákonný prostor se vytváří pro zloděje a jiné podvodníky. Jak mnoho se dá podvádět v rámci zákona. Pokud formulace zákonů přímo vytváří prostor pro korupci, jde o nespravedlivé zákonodárství. Pokud je hospodářská soutěž zástěrkou předstírající demokratický výběr státní zakázky, a přitom je praktickým nástrojem korupce, jde o nespravedlivé zákonodárství. Pokud je znásilňován přirozený cit obyčejných lidí pro spravedlnost a pokud zákon zpochybňuje samozřejmý koncept dobra a zla, jde o nespravedlivé zákonodárství.

Vrátíme-li se k Sokratovi, je více než evidentní, že mluví o jakémsi ideálu správy země, která je jen těžko slučitelná se světem reality každodennosti. Vláda země je obvykle v rukou lidí se všemi dobrými i těmi ostatními vlastnostmi. Navíc, „králové filosofie“ mají ve svém životě většinou jiné ambice, než se trápit s praktickými starostmi a řešením úkolů, které jen těžko zapadají do přesných myšlenkových konstrukcí filosofických problémů. Reálná správa země se spíše než na principech ideálů odehrává na pricipech pragmatické politiky, praktických rozhodnutí a akceptování velkého množství kompromisů. Motivaci vládních úředníků pro jejich rozhodování není v reálném světě možné oddělit od takových lidských vlastností, jako je touha po moci, majetku a slávě. Ve chvíli, kdy politikové a úředníci začnou přehlížet závažnost veřejné morálky a její nezbytnost pro zdravou, stabilní a trvale zachovatelnou společnost, otevírá se vždy příležitost pro korupci.

Korupce existovala v minulosti, existuje dnes a bohužel bude asi existovat i za sto nebo i více let. Jistě by bylo ideální, kdyby veřejné úřady připadly pouze lidem čestným a spravedlivým, ale obávám se, že je nutné se smířit s faktem existence korupce, neboť souvisí s nedokonalostí lidské povahy. Otázkou zde je velikost korupce, nikoli její existence. V reálném světě neexistuje míra, která by určovala, kolik peněz pro život jedince je potřeba a kolik je dost. Vždy je možné chtít víc. Navíc státní úředníci nepatří mezi nejlépe placenou společenskou skupinu. Pokud se snažíme podívat na smysl peněz v lidském životě, je rozdíl mezi tím, když jsou peníze prostředkem k dosažení cíle lidského snažení, anebo když se peníze stanou cílem lidského snažení. Tady snaha po úspěchu přerůstá v lačnost a chamtivost. A je to právě lačnost po penězích, co stojí u vzniku korupce.

Platón říká, že chudoba nevzniká úbytkem nebo ztrátou majetku jednotlivých lidí, ale nárůstem chamtivosti mocných úředníků vlády. Zkorumpovaní lidé nikdy nemají pocit, že jsou dostatečně odměňováni za svou práci, vždy mají pocit, že by měli dostávat víc peněz. A pokud je nedostanou cestou zákonnou, uchylují se k cestě jiné. Korupci je možné do jisté míry přirovnat k drogám – lidé si na ní mohou vypěstovat závislost. V tu chvíli se posouvá lidská morálka do polohy nemravnosti, mění se hodnotový systém lidí a nakonec se hroutí i jejich osobnost. Zkorumpovaný člověk postupně ztrácí kontrolu nad svým chováním a přestává rozlišovat dobro od zla, přestává mít schopnost spravedlivého racionálního rozhodování. Na druhou stranu mají pocit, že vědí všechno o úspěchu, že mají odpověď na každou otázku. Mají opravdový pocit, že jsou předurčeni k vedení společnosti. Zkorumpovaní lidé zapomínají, že hmotné bohatství je pomíjivé a pokud navíc není legitimní, přináší jim spíše bolest, než radost. A lékem na tuto bolest jsou pro ně opět peníze - čím víc, tím líp.

Pokud jde o náš názor, myslíme si, že korupce je především personální záležitostí. Morálně vyspělí lidé ke korupci žádné sklony nemají a z duše se jim hnusí, jsou-li takoví na vedoucích místech, vyžadují totéž od podřízených a vytvoří se prostředí, které korupci vůbec nepřeje a je morálně odsouzena natolik, že k ní ani nikdo nesáhne - a to ani z těch, kteří by  k ní případně sklony mohli mít.

Obecně platí : Čím nižší morální úroveň, tím vyšší sklon ke korupci.

Bez přihlášení nemůžete vkládat příspěvky.