VideoarchivZpožděná odpověď na jednu aktuální úvahu
- Details
- Created: Wednesday, 07 March 2012 00:00
- Written by Ing. Jiří Fiala
- Hits: 1460
a sice na článek pana Peciny, zveřejněný na jeho webu Paragraphos už v listopadu loňského roku po mém propuštění z Nového Sedla:
http://paragraphos.pecina.cz/2011/11/fiala-gate.html
___________________________
Je možná mou chybou, že jsem tento článek objevil až nyní, omluvou mi může být situace po propuštění z vězení, kterou kdo nezažil, těžko uvěří nebo si dokáže představit, zvláště pokud žije sám, bez rodiny, a tudíž se o jeho věci a jeho majetek nemá kdo postarat. Sem patří samozřejmě i odpojený telefon a internet v mém bydlišti, který zcela jistě byl i bezprostřední příčinou toho, že jsem se na internet dostával sporadicky, ztěží a nikdy z domova, tedy nikdy v klidu - abych mohl prohlížet, co kde kdo píše, vyřídil jsem nejnutnější - a zase šel.
Asi i proto mi tento článek uniknul.
Přesto se k němu chci vrátit, protože to má smysl - myšlenky v něm obsažené jsou jistě důležitým nastaveným zrcadlem, pan Pecina je jistě věcným a uznávaným odborníkem v oblasti práva správního, ale i trestního a také nám - nebo mně osobně - jistě nechce škodit - proto jsou jeho názory o to cennější a má smysl na ně reagovat. Neboť - vzdor značné erudici a nepopíratelné zkušenosti - životní i právní - se tentokráte pan Pecina mýlí a jeho omyl by mohl být jednak na první pohled těžko rozpoznatelný, jednak by se při prvním pohledu mohl stát poměrně masovým klamem.
Rád bych na to upozornil a tento omyl vyvrátil.
Pan Pecina si povšimnul, že mne justice jaksi beztrestně pronásleduje, z čehož si udělala jakýsi odvětvový sport - pár měsíců ve vězení, pak nadřízený orgán rozsudky zruší, putuji na svobodu, natočím o tom zajímavý rozhovor, pár měsíců je (zdánlivý) klid - a za chvíli se vše zase v bleděmodrém opakuje, liší se akorát počet měsíců strávených ve vězení, příčemž ty neustále přibývají, zatímco pobyt na svobodě se zkracuje. Jakýsi spirálovitý, stupňující se cyklus bez konce ,takové perpetuum iusticalis.
Vyvstává otázka po smyslu tohoto počínání a ceny, která je za to placena.
Pan Pecina se domnívá, že nejsem typickým politickým vězněm, protože i on sdílí mnohé moje názory, přesto ho za ně nikdo nezavřel.
Hned mu také řeknu, proč.
Protože se je nikdy nepokusil nijak prosadit do praxe, s výjimkou svého - jistě precizního a renomovaného - blogu a stránek Paragraphos. Což je přesně to, co současným strukturám skutečně nevadí - protože je to také nijak neohrožuje. Aneb: Řeč se mluví (byť kultivovaná, odůvodněná a podložená) - a voda teče a staré struktury, mnohdy již omlazené novou generací starých struktur - sedí v klidu dál, kde seděly a zřejmě příští generace sedět chtějí a pokud se budou psát jen blogy a stránky, tak také budou.
Pan Pecina také nikdy nebyl postaven před volbu - nebo, chcete-li, výzvu - co s vítězným mezinárodním rozsudkem?
Nechat si v klidu a pokoji dál srát na hlavu - a na rozsudek - jediný to hmatatelný výsledek svého letitého boje proti bezpráví - prostě zapomenout, anebo trvat na jeho prosazení a pokusit se o to všemi dostupnými prostředky - což oproti těm zákonným je značné rozšíření, neboť zákon nepamatuje na situace, kdy zákon neplatí a soudní soustava, určená k jeho udržování a prosazení, se mu vysmívá.
Jako muž a otec jsem to první prostě nesnesl.
Mám pocit, že z článku pana Peciny se trochu vytratil iracionální prvek, a to je škoda. Neboť člověk není vždy veden jenhom racionálními city či pocity. Člověk je veden i emocemi, tedy iracionálními city, a někdy tyto emoce nabydou vrcholu. A nemyslím si, že by to bylo vždycky špatně.
Konečně - podívejme se na přírodu, ze které pocházíme a které jsme stále nedílnou součástí. Co tam je normální a běžné?
Aby se rodiče - při prvním vážnějším nebezpečí - stáhli do ústraní a nechali na svých potomcích vyřádit zpupnou cizí moc, anebo aby se jí postavili, a to často i v předem ztraceném boji a za cenu vlastního sebeobětování?
Najdeme asi jen málo druhů, které by s klidným svědomím opustily svá mláďata, nechaly je napospas - a šly si hledat štěstí jinde.
Člověk byl oproti zvířatům navíc obdařen rozumem. Měl by mu tuto volbu usnadnit, ne ztížit, neboť má výhodu výčitek a černého svědomí.
Já bych s nimi - a s tím, že jsem nic neudělal pro nápravu věcí a pro obranu práv vlastních i svých dětí - žít nedokázal.
Ale i když se přidržím onoho racionálního pohledu.
Že by stránky K 213 poskytovaly jen přehled stesků a přehlídku bezpráví a žádný výsledek nepřinášely? Nic pozitivního, žádnou změnu?! To přeci ale není pravda! To vidíte jen proto, že to tak vidět chcete, anebo že Vaše vnímání bylo - ač třeba podvědomě - zmanipulováno mainstreamovými médii, což bych přirovnal k programové poloslepotě.
Prostě tomu tak není.
V redakci stránek jsme se shodli na tom, že budou stránky upraveny v tom smyslu, že bude mj. zavedena třeba rubrika "Úspěchy K 213" - protože jsme je zatím málo prodávali, málo ukazovali a v bohaté činnosti sdružení jsou potom poněkud rozplizlé a ztrácejí se.
Váš článek byl psán v listopadu, když mě propustili z vězení, teď jsme o čtyři měsíce dále. Já bych skoro řekl, že to byly 4 měsíce nabité úspěchy, kdy jsme šli od jednoho k druhému a na co jsme sáhli, to se podařilo.
Za všechny zmiňme třeba neprůchod Sváčka Senátem, což i mně zpočátku připadalo jako úkol ztěží splnitelný, natož pro nás - a přece: Stalo se! Sváček se ústavním soudcem skutečně nestal a Senátem neprošel a to, že se k nám později přidali i mnozí další, náš úspěch nijak neumenšuje, ale spíše naopak. Potvrzenou skutečností ovšem je, že my jsme k tomu dali popud a první signál a my jsme tuto kampaň proti Sváčkovi ( a s ním i proti zpupnosti a jednání Městského soudu v Praze) rozjeli a odstartovali.
A to jsem byl z basy sotva měsíc!
Uplynuly další dva měsíce - a dítě, které nevidělo tátu 3 roky, s ním najednou - proti vůli celé tamní justice - strávilo naprosto neplánovaně 10 dnů zimních prázdnin, o čemž se díky našim stránkám dozvěděla celá republika, která také tento vývoj se zájmem, ba vytržením, sledovala.
To není úspěch? To je snad projev nějaké dekadence, nihilismu, pocitů bezmoci a zmaru?
Vy samozřejmě nevidíte každodenní drobnou práci K 213, kdy vyřizujeme desítky mailů, zastupujeme desítky otců u soudů - a jim se díky nám vrací, když nic jiného, tak alespoň pocit rovných účastníků řízení, kteří mají také práva, a ne jen bezbřehé povinnosti, tedy zejména tu platit až do morku kostí.
Co střídavá péče - první ve Zlíně svého druhu - na přelomu roku? Myslíte, že by o ní soud vůbec uvažoval, kdyby tam nebylo našeho zastoupení? Jak se choval k otci předtím, než jsme se do toho vložili my?
Co změny výchovy, díky nimž se podařilo zachránit už nejedno dítě z patologického prostředí, ze kterého by se bez nás nikdy nedostalo, třeba proto, že otce ani nenapadlo si podat návrh na změnu výchovy, neboť nevěřil, že to má nějaký smysl, či dokonce ani nevěděl, že to je vůbec možné?
První takový mač jsme vybojovali už v r. 2007 - a to dítě prosperuje u otce zdárně doposud.
Když zabrousím do oblasti Vám nejbližší - tedy tzv. pravicového extremismu - kolik lidí jste dostal z vazby Vy - a kolik my? Za srovnatelných podmínek!
Pokud sledujete naše stránky, pak jistě víte, že posledního sotva před týdnem - a to za situace, kdy mu šili vězeňský mundúr aspoň na dva roky.
Propuštění "nálepkových extremistů" bylo také naší - a kupodivu ne Vaší - zásluhou, ač jim jinak věnujete obsáhlé části svého blogu i stránek.
A - konečně - i když se to tak nemusí jevit na první pohled - i ta moje ustavičná persekuce bez přestání m á svůj smysl.
Jaký?
Tak třeba demaskovací, popisný, dokumentační. Bez toho bychom nikdy nemohli zdokumentovat a doložit bezbřehost zvůle v tzv. demokratické - ve skutečnosti postkomunistické - společnosti, ovládané mafiánskými gangy, dnes většinou pod značkou ODS.
A k čemu je to dobré?
Tak třeba - aby nám to vůbec někdo uvěřil, protože bez těchto dokladů by tomu nikdo nevěřil nejen v zahraničí, ale ani u nás doma.
A k čemu je zase to dobré?
Tak třeba k určení další strategie, dalších postupů, požadavků a toho, co je a co už není přiměřené.
Protože podle stupně bestiality se také volí přiměřenost odplaty, a to jak strategie, tak i konečného cíle.
Malého zloděje stačí na pár měsíců zavřít, nebezpečné vrahy, ohrožující v organizovaných bandách celou společnost, už je zapotřebí zlikvidovat jednou provždy a není to ani příliš třeba nikde vysvětlovat či zdůvodňovat, protože to každý snadno pochopí.
A pak: Společenský vývoj, zvláště jeho zásadní změny, klíčí dlouhou dobu - zdánlivě bez viditelných výsledků. Až se najednou protrhne hráz - a pak je staletý pokrok záležitostí několika málo dnů.
Napadá mě oběť Jana Palacha, a to nejen proto, že jsme se narodili ve stejný den, byť jiného roku. Jeho oběť měla probudit národ k odporu proti okupantům. Také se - na první pohled - mohla zdát zbytečnou. Okupanté přece neodešli, ba i vlna odporu, která se po jeho smrti vzedmula, rychle opadla a nedonutila je k žádným zásadním ústupkům. Prohra? Zbytečnost? Mohlo by se to tak snad i jevit, alespoň na první pohled.
A přece - 20 let po Palachově smrti probudil právě "Palachův týden" už téměř celý národ z dvacetileté letargie. Probudil - a už ho nešlo umlčet.
Řekl by to někdo v r. 1969?
"Příklady tádhnou" říkali staří Římané. Jejich pravdy osvědčila staletí. A tak i já ne že věřím, ale já vím, že i tyto moje příklady nebudou a nejsou zbytečné. Je jen otázkou času, jak a kdy se projeví.
A že by naše stránky byly smutným obrazem vylitých srdcí nad bezbřehou zvůlí, které nedokážeme čelit? Životního ztroskotání a pesimismu? Tomu přeci sám nevěříte! Stačí si je přečíst - a je z nich cítit vůle, síla, sebedůvěra, optimismus.
Můžeme si - pro názornost - udělat i malé srovnání:
Jestliže máme shodné nebo podobné názory - a snad i shodné nebo podobné - cíle - jak kdo k nim - a čím - přispěl?
O čem se mluvilo více a koho zná veřejnost lépe: Vaše - jistě kvalitní - stránky a blogy - anebo naše blokády (už od r. 2008) a moje vazby a nezákonná uvěznění?
Na čem bychom tu zvůli dokladovali, kdyby jich nebylo?
A co vyvolalo větší mediální ohlas a tím se i dostalo do povědomí veřejnosti?
Pokud vím, s Vámi byl spjat - nerad bych se mýlil, když tak mě doplňte nebo opravte - ale zatím jediný markantní a viditelný úspěch, a sice ústavní nález o povinnosti soudů zveřejňovat komunistickou minulost soudců. Takže víme, že nás soudí převážně samí bolševici nebo jejich ještě skvělejší dětičky. Fajn, ale to jsme většinou věděli už předtím, i když jsme to neměli černé na bílém. Zbavit se jich stejně nemůžeme, nebo neumíme i nadále. Výsledek?
Z čeho byste řekl, že má třeba estébák Kruml v Kolíně větší strach - z naší tiskovky na jeho téma u předsedkyně krajského soudu, anebo z Vašeho blogu?
Půjdem se ho zeptat?
Dnes jsme v Kolíně byli. Ani nevyšel ze své zabarikádované kanceláře. A to jako mluvčí soudu, když jsme s ním chtěli na kameru prohodit pár slov. Myslíte, že byste totéž zažil i Vy, když byste tam přišel?
Máme-li stejné či podobné názory i cíle, měli bychom asi více spolupracovat - ne šířit o úsilí druhých, které vidíme přednastaveným mainstreamovým pohledem - dekadenci, pochybnosti a nihilismus.
Naše sdružení - a ani moje minulost za posledních 10 let - o ničem takovém rozhodně nejsou.
Přesto: Budu se samozřejmě i nadále těšit na všechny Vaše další příspěvky. A nejen na naše téma.