Sdružení K 213 - Tátové k dětem, ne do vězení

První republika a její duchovní zázraky

Details

Created: Sunday, 16 November 2014 00:00

Written by MVDr. J. Staněk + red.

Hits: 937

Další sváteční nedělní úvaha Dr. Staňka se zamýšlí nad vzestupem a pádem první republiky  - proč to byl úspěšný stát vzdor tomu, že se zrodil z nespravedlivého Versailleského míru a také nad osudem jeho tehdejších menšin, včetně sudetských Němců, jejich trojí zradě koruny České a následného přísného, leč spravedlivého trestu - vyhnání ze země.

Celou úvahou prostupují jasné důkazy o duchovní síle těch, kteří prosazují pravdu a spravedlnost, o zázracích, materialisticky nevysvětlitelných, které jim pomáhají i ze zdánlivě bezvýchodných situací a o všeobecné Boží spravedlnosti - tedy o tom, čemu se říká Boží mlýny - že dobro je vždy odměněno a zlo potrestáno - leč (jak lze rovněž často poznamenat a namítnout) - s dlouhými dodacími lhůtami. Ale přece a jistě.

A teď už se začtěme do tajů zázraků, na které můžeme být oprávněni hrdi, že byly spojeny s naším národem, jehož v současnosti - bohužel - nejsme důstojnými pokračovateli.

__________________

Existenci vyšší Spravedlnosti dokazuje vznik i pád první republiky.

Vznik a průběh první světové války nechal vystoupit konec žití hlavních principů křesťanského poselství Ježíše Krista mocenskou a vědomostní elitou Evropy. Porážka toho, kdo - byť s vědeckým výpočtem - válku připravil, a přesto prohrál - měla evropské mocenské a vědomostní elitě napovědět, že vyšší Spravedlnost, na kterou přestaly věřit, existuje.

Intuitivnímu čtenáři zajisté neuniklo, že v posledních sto letech nakonec prohráli válku všichni, kteří ji začali!

Prvním duchovním zákonem politiky pro období přechodu do duchovní úrovně civilizace tedy je, že bez ohledu na počáteční úspěchy válku nakonec prohraje každý, kdo ji začne.

V duchu tohoto poznatku se vítězné západní velmoci měly v roce 1918 vůči poraženému Německu a Rakousku chovat velkoryse a nasměrovat evropské národy k spravedlivému míru. Když ne úplně podle zásad křesťanských, tak alespoň podle moudré zásady římských vojevůdců: Být tvrdý vůči nepříteli, ale velkorysý vůči poraženému.

Jenže „mocenské kruhy“ Anglie a Francie si z průběhu války odvodily, že Němci jako národ jsou „při zainteresování“ schopni daleko větší disciplinovanosti a obětování se než domácí populace. Došlo jim, že Centrální mocnosti mohly být jimi vojensky poraženy jen s pomocí Ruska a USA. Jenže tyto velmoci se zdály ale být v důsledku vnitřních rozbrojů v Rusku a z důvodu k životu vyvolaného izolacionizmu v USA z dalších evropských „mocenských vrhcábů“ vyřazeny. Vládci Anglie a Francie se tedy pokusili si zabezpečit hegemonii v Evropě vlastními spravedlnosti neodpovídajícími prostředky.

Po kapitulaci centrálních mocností měli totiž před sebou alternativy dvě:

Buď, když se deklarují a věří v Ducha Spravedlnosti, ukáží tuto kvalitu při využití svého vojenského vítězství. Tak, že prostřednictvím mírového diktátu prosadí zásady vyšší Spravedlnosti pro všechny Evropany. Tj. vsadí na plné uplatnění rovnosti a svobody myšlení a konání evropských občanů, národů; a podpoří realizaci sociální spravedlnosti atd.

Nebo vsadí na vzmáhající se sobecký nacionalizmus a vojenskou sílu, tedy vlastně na projevy žitého ateizmu, na nevíru v působení neviditelných nitek Spravedlnosti.

Tato volba je vždy postavena na provádění mocensko-politických tlaků a ekonomických a vyděračských her.

Vládcové západních spojenců se bohužel rozhodli právě pro tuto druhou možnost.

Praktické provádění takto směrované politiky bylo postaveno na ponížení a zmenšení Německa a jeho lidu. A také na rozbití německých spojenců, rakousko-uherského mocnářství a tureckého sultanátu.

Zástupné důvody rozhodnutí se pro veřejnost převezmou od často naivních a jednostranných idealistických skupin a jednotlivců, kterých bylo a je všude a vždy dost. Tento přístup stojí na poznatku, že „papír snese všechno“ a zástupné zdůvodňování darebáctví je v politice hlavní činností dodnes.

Při rozbíjení Rakouska-Uherska bylo jako na zástupný důvod vsazeno na vylíčení mocnářství jako „žaláře národů“. Následoval vznik „houfu“ nástupnických, údajně národních, států.

Francie a Anglie si touto politikou malých protiněmeckých satelitů vytvořily vděčné a závislé spojence. Z mlhy nebytí se tím vynořily Československo, Rakousko, velké Srbsko, Maďarsko, velké Rumunsko a Polsko. Tyto nové, mimo Maďarska, Francii a Anglii plně oddané státy, měly do budoucna Německu vytvořit eventuální „druhou frontu“.

Aby si udržely oddanost nově vzniklých států a co nejvíce oslabily Německo a Maďarsko, přidělily malým nástupnickým státům i části území, osídlená skoro výhradně Němci a Maďary. A Srbům katolické Chorvaty a muslimské Balkánce.

Tím nedošlo nejen k naplnění deklarovaného principu sebeurčení národů prostřednictvím Versailleské „mírové“ smlouvy, ale celý přestavěný prostor byl ochromen z hlediska možností ekonomického růstu a kulturní výměny.

Na kdejakou „mez“ se posadil nějaký celník či „cokoliv“ povolující úředník. Navíc se německý a maďarský národ v nově vzniklých hranicích oprávněně cítily poníženy.

Vytvořená nespravedlnost a irracionalta však vždy poskytují půdu pro „satanovo“ působení. To je druhý duchovní zákon v politice. Jakýkoliv jeho „prorok“ tím dostává duchovní energii k působení, neboť o odstranění nespravedlnosti „usiluje“. Zákonitě se tedy musel objevit nějaký Adolf Hitler!

V důsledku těchto mocenských her a kalkulů vznikl v roce 1918 sice námi Čechy milovaný, ale již tvarem hranic velmi podivný stát, Československá republika. Jeho vznik měl být aktem sebeurčení neexistujícího československého národa. Ve skutečnosti byl, včetně později přidělené Podkarpatské Rusi, fakticky poskládán z území, na kterých žilo 7 národů! Vznikem tohoto státu nadšení Češi v něm byli menšinou!

Slováci se ani tehdy, ani dnes za Čechy nepovažovali a nepovažují. Navíc nebyli vychováni a připraveni k státotvornosti! Pohlédneme-li dnes na situaci v roce 1918, musíme být jako národ hrdí na naše předky! Že tuto situaci zvládli. Ale také vděční Bohu, že nám jako Čechům tuto příležitost k seberealizaci dal! Obnovení a rychlá plná funkčnost někdejšího Českého království se racionalistovi musí nutně jevit jako projev děje, kterémuž říkáme „zázrak“! Tedy děje, který není vysvětlitelný bez existence a působení nehmotných sil. V daném případě působili duchovní vůdci národa neboli „strážci Koruny svatováclavské“, jak jim říkám já. Ostatně, podobný zázrak znovuzrození jsme již zažili. Bylo jím racionalitou nepředpokládatelné vzkříšení češtiny po roce 1800!

Aby se mohlo vyvodit duchovní poučení z dějin, je načase si i „zázračnost“ událostí roku 1918 uvědomit. Zejména si nyní již pravdivěji připomenout všechny okolnosti, které zrod českého státu umožnily.

Neduchovní historici uvádí dosud jen dva hlavní viditelné faktory, ale zatajují racionalitě skrytý, a ve skutečnosti hlavní - třetí!

Prvním známým faktorem úspěšnosti, vlastně formou transcendentní pomocí českému národu, byla „náhoda“, že se hlavou politického úsilí o vlastní stát a pak hlavou nového státu se stal vysoce vzdělaný, charakterní, duchem země vedený a inteligentně věřící T. G. Masaryk. A jím k řízení státu přitažené skupiny idealistů.

Vyzařování jeho osobnosti bylo tak silné, že svým příchodem kamkoliv rázem zaujal všechny. Zejména schopné a charakterní osobnosti. Jeho vyzařování bralo energii argumentům odpůrců vzniku státu, a to i mezi nečeskými posluchači.

Tedy právě pomocí Masarykova charismatu a vědomostí se našim předkům podařilo zorganizovat nejserióznější demokratický stát ve střední Evropě. Neboli objevení se jeho osobnosti mezi Čechy nemohu vnímat jinak, než že byl svým zrozením a přípravou, (jako kdysi Žižka,) vyslancem duchovního vedení národa pro jednu z možných alternativ evropského vývoje.

Masaryk sám by však mnoho nedokázal. K němu se musel přidružit druhý faktor, kterým byly jednotky československých legionářů.

I u jejich vzniku je užitečné si připomenout duchovní pozadí jejich vzniku.

Nejprve se objevili dobrovolci z řad českých (i slovenských evangelických) krajanů, kteří žili v zahraničí a vystoupili na podporu spojenců. Pohnutkou k jejich vystoupení byl sice mírný, ale přeci jen cítěný protičeský a protireformační tlak v monarchii.

Oněch krajanských dobrovolců byla původně samozřejmě jen hrstka. Jenže v roce 1917 musíme zaregistrovat podivný děj, masový vstup českých zajatců z rakouské armády do těchto jednotek. Takové dění ovšem muselo mít příčiny!

Těmi byly jednak už od vzniku války hromadný odpor Čechů k ní. (Onen povzdech, že „nám“ zabili Ferdinanda!)

K němu se přidala čím dál vůči neněmcům vystupující německá sveřepost a arogance. Právě jako odpor k této sveřeposti a úzkoprsosti nabrala přesvědčující sílu záminka k zesílení „slovanství“.

Německou arogancí a najevo dávaným nadřazováním se stalo, že „Slované“ mezi vojáky převážně slovanského mocnářství rádi až hromadně přebíhali do „míru v zajetí“.

V zajetí jejich intuici začalo otevírat působení „ducha národa“. Tedy výše zmínění „strážci české koruny“. V důsledku tohoto skrytého působení se zajatým českým vojákům začalo aktivovat to, čemu dnes jogínsky říkáme „třetí oko“. Skrze jeho pootevření začali čeští zajatci „vidět“ výsledek války. Vytušili, že Německo a monarchie, která je do války nahnala, ji prohrají! A že by bylo spravedlivé se do budoucna poohlédnout po lepším státě!

Když se mezi takto naladěnými zajatci objevili charismatičtí T.G.Masaryk a M.R.Štefánik, začali jasnozřivostí a myšlenkami na lepší stát aktivovaní čeští zajatci hromadně vstupovat do armády takového lepšího státu. Tím se Masaryk a Štefánik přeměnili z agenturních spolupracovníků (agentů) západních velmocí v národní vůdce a velitele nezanedbatelných vojenských jednotek. Československé legie v zahraničí se tak staly druhým z hlavních podnětů a nástrojů struktur nově vznikajícího čsl. státu.

Výše uvedené je obecně známé. Nemluví se ale o třetím faktoru, který byl v reálu rozhodující. Jen občas vyplouval na povrch ve sporu o míře významu domácího a zahraničního odboje. Žádné legie by Masarykově skupině nestačily k tak rychlému a úspěšnému vytvoření nového celebrity nude státu, kdyby se nepřidružila tato třetí „náhoda“! Tou byla v důsledku intuice změněné myšlení masy do té doby katolicky a státotvorně vychovaných Čechů!

Bylo to právě oněch 5 milionů českých katolíků doma, kteří vedeni touhou po Spravedlnosti, proti mínění své světské a duchovní vrchnosti (kléru), rovněž intuicí odcítili, že v zahraničí se rodící stát je pro národ do budoucna více inspirativní. Mělo by tedy být jasné, že teprve až se původně vůči Rakousku-Uhersku konsensuálně vychovávaní Češi a malé množství evangelických Slováků připojilo ke snaze zahraničního odboje, mohl se uskutečnit nejen převrat v Praze, ale vzniknout i funkční struktura nově vznikajícího státu.

Není možné - jako dosud - pomíjet, že vzniklá a od počátku dobře fungující první republika se mohla úspěšně zrodit a fungovat jen díky změně myšlení u domácích 5 milionů křesťanů, převážně katolíků.

Opět je nutné odkázat na nehmotný faktor, který tuto změnu myšlení mas k republikánské obnově království provedl. Vždyť takovou proměnu myšlení, bez působení médií, je možné hodnotit jen jako nezvyklý děj - zázrak!

Jeho pokračováním byla zejména funkčnost čsl. státu v oněch „šílených“ hranicích a s masami nespolupracujících příslušníků cizích národů! Intuice nezbavený člověk si nutně musí otázku po původu takového vlivu na změnu myšlení Čechů klást.

Tím se dostáváme k objevu třetího duchovního zákona v politice:

Jestliže nějaký národ opravdu čistě a na základě touhy po Spravedlnosti usiluje o vzestup, dostane se mu v té době rozumem nepředpokládatelné pomoci.

Pro vnímání dějů současné doby je užitečné si uvědomit, že bez této nehmotné pomoci by ani západními velmocemi podporovaný Masaryk s legiemi okamžitě fungující stát nevybudoval.

A opět je užitečné si připomenout, a přidat ve prospěch Masarykovy objektivity, (sto let se decentně zamlčuje,) že sám Masaryk si faktor svého přijetí českými katolíky rychle uvědomil.

Ač přijel do republiky v důsledku „katechetského procesu“ silně protikatolicky naladěn, po návratu z emigrace své mínění opravil. Nakonec dozrál k tomu, že měl s klérem korektní vztahy a katolickou lidovou stranu v každé jím jmenované vládě. Byl natolik prozíravý, že si uvědomil, že katolickou formou křesťanství k státotvornosti vychovaní Češi jsou „mostem“ ke katolicky bigotním Slovákům i k německým křesťanským demokratům v pohraničí. Tím alespoň nepřímo nastavil nově vzniklý stát na fundament nejobecnějších principů křesťanství. Neviděl základ státu v těch, kteří „revolučně“ strhují mariánské sloupy (anarchisté a ateisté), ani v duchaprázdných nacionalistických nebo socializujících štváčích.

Nejlépe tuto konstruktivnost katolických představitelů vyjadřuje častý výrok jejich vůdce Monsignora Šrámka.

Po jednáních s T.G.Masarykem a jinými stranami říkával: „Dohodli jsme se, že se přes rozdílné postoje dohodneme.“

Jestliže nyní chceme objektivizovat tj. Pravdě přiblížit naši minulost, také abychom se dostali do souladu s dějinnou spravedlností, musíme tento aspekt vzniku státu, jeho opření se o obecné základní etické křesťanské hodnoty zdůraznit! Jen tak se můžeme „nakmitat“ na vibraci, v níž zahlédneme pomoc duchovních vůdců národa. Tehdy jako i dnes! Uvidíme jasněji, jak „dějiny“, správněji Boží vůle, daly českému národu možnost ustanovit lepší stát! Tím ovšem vznikla a trvá povinnost vděčnosti a odpovědnosti velkému Dárci.

V dalším rozjímání kolem smyslu bytí naší státnosti musí ovšem nastoupit otázka, zda se tato shůry daná příležitost našim předkům a také nám vlastně podařila.

S větším časovým odstupem můžeme říci, že pouze z části. Zdá se být jisté, že český národ nabyl po roce 1918 sebejistotu a posílil svou „sebeorganizační“ schopnost.

Otázkou ale zůstává, zda nárok vyšších sil plně naplnil a dodnes naplňuje z hlediska rozvinutí nadčasových hodnot, neboli duchovně.

Za první republiky to bylo nepochybně jen částečné naplnění. A právě ono plné nenaplnění přineslo pád první republiky.

Zdařilo se v ní třeba rozšíření občanských svobod včetně náboženské. To samo o sobě uvolnilo pozitivní tvořivost, ale myšlenku duchovně vyšší společnosti nijak nerozvinulo. Nebo jen v pokusech o to.

Naproti tomu ale uvolnilo také cestu destruktivním podnikatelským a duchovním silám (satanským). Za Rakouska byly tyto silně křesťanským veřejným míněním drženy na uzdě. Za mnohé jeden příklad. Za monarchie by podnikatel Harry Jelínek určitě Karlštejn prodávat nemohl!! (Podobně se dnes děje „prodej Karlštejnů“ státu a občanům ve velkém a za souhlasu či mlčení stoupenců „podnikatelské svobody“.) Za monarchie by se určitě nemohl na školách vyučovat zjevný, za vědu vydávaný nesmysl „samosestavení života a člověka v pramoři“ vývojem. Existence etiky by nemohla být „nalézána“ jako subjektivní iluze v mysli člověka. (Učení o neobjektivnosti morálky.)

Cestou částečného duchovního úpadku se stalo, že příchod českých volnomyšlenkářských učitelů a úředníků na katolicky bigotní Slovensko vyvolal u nevzdělaných, ale intuitivních Slováků vlnu nevole. Tato nevole byla hlavním důvodem nerudnosti vůči Čechům. Byť výraznou pomoc všeho druhu přinášeli. Slováci v „převlečení za Čechoslováky“ prostě nechtěli být za ateisty! (Já bych řekl za volnomyšlenkářské blbce).

Obdobné to bylo s německy mluvícími „poddanými Koruny české“ - neboli se sudetskými Němci.

Nejprve je sice od Čechů začala oddělovat ztráta jazykové preferovanosti, kterou si užívali v dobách monarchie. V novém státě se stali menšinou. K tomuto nepříjemnému pocitu se připojilo ono prvorepublikové „hecířské husitství“, které bylo evidentně účelové a povrchní.

Heslem vyšší civilizace nemůže být přece „Tábor“! Když se mělo navázat na pozitivní rysy husitství, tak z prezidentské zástavy nemělo zmizet „Pravda Boží zvítězí“! Tj. objektivní pravda, neboli Boží. Dokud se tam to slůvko nevrátí, do té doby se budeme v myšlení potácet bez opory Podstaty světa. Tj. mimo pravou realitu.

Proto nebylo až tak divné, že když se za hranicemi ČSR objevil Hitler, většina německy mluvících obyvatel koruny České se k němu, často z naivity, i z řady jiných důvodů začala přiklánět. (A zradou duchovních strážců země se opětovně zatížila. První jejich zradou byl nátlak německy mluvících obyvatel korunních zemí na císaře Františka Josefa, aby se nenechal korunovat českým králem, ač to Čechům slíbil! A rozdíl slov a činů neodpouští strážce koruny a tím duchovní jádro českého národa nikomu!!)

Dalším ze dvou hlavních důvodů přiklánění se sudetských němců k Hitlerovi bylo nesplnění slibu republiky (sic!!) o zřízení německých kantonů (jako ve Švýcarsku) s úředním jazykem německým.

Třetím důvodem byl průběh hospodářská krize, která vyjevila neschopnosti řízení ekonomiky liberální ideologií. Tedy ideologie, založené na principu „zbohatnutí za jakoukoliv cenu“. (Naproti tomu Hitler Němcům na druhé straně hranice zajistil konjunkturu.)

Akceptováním postoje nevěrnosti české královské koruně sudetští Němci podruhé nenaplnili své poslání, být ekonomickým a kulturním mostem k německému duchovnímu okruhu.

Třetí zradou se stal jejich postoj za Protektorátu. Obecně se v něm k Čechům jejich drtivá většina chovala hůře než říšští Němci! Já si pamatuji, jak když otec byl jako středoškolský profesor totálně nasazen, tak ho hned spolu nasazení varovali: „Rozlišuj mezi Němci! S říšskými se lze domluvit, chovají se jako normální lidi. Ale sudeťáci jsou takové svině, že se snaží Čecha podrazit jakýmkoliv způsobem!“

Z těchto postojů většiny sudeťáků vznikla ona nenávist, která vedla k jejich poválečnému vyhnání z republiky. Chováním sudetských Němců za války, za Heydrichiády zejména, se dovršilo ono „karmické potřetí“! Ona zemězrada.

Ta uvedla v činnost „Boží mlýny“ a následoval strašný poválečný trest, vyhnání z vlasti.

Bohužel byli vyhnáni i ti, kteří mezi sudeťáky zůstali slušnými! A i těch bylo hodně, ač o tom Češi neradi mluví. A jejich vyhnání se zase stalo českou karmou. Měli být vyhnáni jen nacisti, nikoliv Němci bez rozdílu.

Na druhé straně zde vždy hraje roli faktor odpovědnosti většiny. Kdyby se většina slušných sudetských Němců chovala za Protektorátu jako Češi za republiky k nim, byli by tu dodnes. A mohli dokončit a rozvinout tu dějinami předurčenou roli „mostu“ od Čechů k německému kulturnímu okruhu.

Výše uvedené slabiny byly jen ty hlavní místní, které vedly k pádu první republiky.

Uvádět a rozepisovat další duchovní selhání by zabralo celou knihu. Protože v té době vystoupil a stal se rozhodujícím faktorem pohybu velkých sil, se kterými jakákoliv politika první republiky nemohla nic zmoci.

Hra těchto sil nám dala jen najevo, že my jako národ jsme prostě jen součástí proudění duchovních energií evropské civilizace.

Jedno duchovní ponaučení ale lze z následného běhu dějů udělat: Čím blíže jsou poměry v jakémkoliv státě a národu blíže Spravedlnosti Boha Podstaty světa, tím méně na něj dopadají následky střetnutí velkých sil.

Pohleďme! Češi byli ochotni jako jedni z mála bránit vůči Hitlerovi vyšší hodnoty, ale byli Západem a okolními státy ponecháni napospas. Ale když se zápas velkých světových sil skončil, zajistily nám za to „síly osudu“, že vše okolo Česka včetně Slovenska a Polska leželo v troskách.

My Češi jsme se ocitli v podmínkách „skoro“ švýcarských. Jen duchovně slepý v tom nevidí existenci Spravedlnosti!

Co jsme s touto výhodou následně po válce udělali, zejména v důsledku nerespektování duchovních zákonů, je už zase osnova k odhalování dalších duchovních zákonů v následujícím článku.

MVDr. Josef  Staněk

 __________________

Poznámka redakce: S názory, pozorováními a postřehy, případně přenesenými životními zkušenostmi p. Staňka a jeho předků se zcela ztotožňujeme, odpovídají i zkušenostem našim či našich předků, včetně postřehů ohledně výrazné rozdílnosti v chování a postojích sudetských Němců od Němců říšských.

_________________