Sdružení K 213 - Tátové k dětem, ne do vězení

Michaela Marksová-Tominová v MF Dnes z 18. října 2007 komentuje rozsudek Nejvyššího soudu, kterým byl zrušen dřívější rozsudek vrchního soudu (10 let za vraždu manžela) nad Kamilou Velikovskou. Ta dvěma ranami z pistole do hlavy svého manžela ukončila jeho život a zároveň i její strastiplné spolužití s člověkem, který ji dlouhá léta týral (detaily o této úmyslné vraždě byly dostatečně medializovány). Marksová-Tominová v článku vyjadřuje naději, že dochází k průlomu, kdy „soudci konečně pochopili domací násilí“ a zároveň i názor, že „zabití domácího tyrana nemůže být posuzováno jako vražda“.

(Autor je členem Českého svazu mužů)

Michaela Marksová-Tominová se nejspíš mýlí. Jestli soudci vůbec něco pochopili (o čemž zatím optimisticky pochybuji), tak to není domácí násilí, ale feministické pojetí domácího násilí (fakt vs. fikce). A jestli se autorka článku domnívá, že -- v zemi, kde není legální trest smrti -- je smrt adekvátním způsobem pro prevenci týrání nebo dokonce trestem za týrání, tak se mýlí dvojnásob.

Donedávna byla násilná smrt člověka posuzována buď jako vražda (úmyslná) nebo jako zabití (z nedbalosti či v sebeobraně – zde v případě bezprostředního ohrožení). Výjimečnými případy jsou válka a genocida (a zde ovšem pojem právo ztrácí smysl). Násilnou smrt jako trest neuznává náš právní řád už několik let a násilná smrt jako prevence či řešení problému na svoje uznání a kodifikování tedy pravděpodobně teprve čeká.

Výchozím bodem teoretizování Michaely Marksové-Tominové je koncepce tzv. syndromu týrané ženy.

Syndrom týrané ženy - historie a současnost

Přenesme se na okamžik do místa vzniku této koncepce - do USA, kde právě vrcholí druhá vlna feminismu.

Marlene Wagshall počkala, až její manžel Joshua usne. Pak namířila svou Magnum .357 na jeho hruď a stiskla spoušť. Jejich dcera se s hrůzou dívala jak se zakrvácený otec snaží zavřít dveře, aby ho neviděla umřít. Tehdy svého otce viděla naposled. Porota shledala Marlene vinnou z pokusu o úmyslnou vraždu , únosu a několika dalších přečinů. Joshua útok „přežil“ -- po 18 hodinové operaci přišel o slinivku, slezinu, část jater, žaludku a tenkého střeva. Přežil, ale své děti už nikdy vidět nemohl -- Marlene je unesla. Prokurátorka (!) a feministka Elizabeth Holtzman snížila obvinění z úmyslné vraždy na napadení druhého stupně (zabití) a přistoupila na dohodu s přiznáním viny. Trest byl stanoven na jeden den. Po jediném dni smí Marlene opustit vězení s pětiletou podmínkou. Jak je to možné? Marlene u soudu tvrdila, že trpěla tzv. syndromem týrané ženy. O týrání neexistoval jediný důkaz, žádné svědectví dětí nebo sousedů, žádné lékařské záznamy. Jediné, co se podařilo vypátrat byla fotografie jejího manžela s nahou ženou (fotografie, kterou Marlene našla).

Delia Alaniz zaplatila $200 mladému muži dlouhodobě strádajícímu v bídě za to, že zabije jejího manžela. Když byla dopadena a uznána vinnou, Hispánské a feministické aktivistické skupiny zaplavily úřad guvernéra telefonáty. Pořádaly se vigilie, organizovaly průvody a protesty. Dožadovaly se, aby tvrzení, že byla manželem týrána stačilo k propuštění z vězení. Veřejný a mediální tlak na guvernéra se zvyšoval. Desítkami milionů Američanů celonárodně a pravidelně sledovaný publicistický pořad 60 Minutes představil pouze její verzi události (teprve po skončení pořadu moderátor jakoby mimochodem dodal, že v době, kdy si najala vraha měla milence).

Guvernér Gardner tlakům vyhověl -- po roce a deseti měsících je Alaniz volná. Mladý muž ze sociálně deprivovaného prostředí, kterého si Delia za směšnou cenu najala, stále odpykává svůj třicetiletý trest. Na to, jestli byl týrán či zneužíván se nikdo nikdy neptal.

Guvernér Gardner vysvětluje :

„Násilí na ženách a dětech je v naší společnosti až příliš běžné.“

Stojí za povšimnutí : ona zabije jeho, násilí na ženách je problém.

Janice Leidholm ubodala svého manžela Chestera k smrti, když usnul po hádce, při které na sebe křičeli a strkali se. Manželství předtím mělo násilnou minulost. Soudkyně nařídila porotě, aby čin klasifikovala jako sebeobranu a uznala obhajobu na základě syndromu týrané ženy. Nejvyšší soud Severní Dakoty obvinění ženy z vraždy nakonec zrušil.

Kanadský Nejvyšší soud uznal syndrom týrané ženy jako legální obhajobu, která byla nejdříve používána na překvalifikování z vraždy na zabití, později se ale obhajoba rozšířila i na úplné zproštění viny. Tak mohla od soudu odejít jako nevinná Angelique Lavallee, která střelila zezadu do hlavy svého manžela, když po hádce opouštěl místnost.

Jiné kanadské případy, kdy byl syndrom týrané ženy uznán jako legální obhajoba zahrnují i případ “Jeannette“, která po hádce ubodala k smrti svého přítele. Jeannette přiznala, že její přítel jí nikdy nijak neubližoval, ale v minulosti byla týrána jinými muži, a to jako obhajoba stačilo.

Syndrom týrané ženy tak začal být používán jako obhajoba i v případech, kdy je zabita osoba jiná než osoba (přesněji řečeno muž) týrající . Irene Seale byla usvědčena z únosu a násilné smrti manažera korporace Exxon -- Sidney Resa. Feministka Lenore Walker založila obhajobu na tvrzení, že jako týraná žena byla Irene natolik citově otupělá, že Sidney Reso pro ni nebyl reálnou osobou. Nebyl předložen (a bylo ukázáno, že ani neexistuje) jediný důkaz, že by kdy byla týrána.

Faye Copeland, uznaná vinnou společně se svým manželem Rayem z vraždy pěti tuláků, které si manželé najali jako pomocníky na své farmě žádá nový soudní proces na základě syndromu týrané ženy. Členové rodiny svědčili, že nikdy neviděli, že by jí manžel týral, ale „občas říkal takové věci jako ‘ty jsi ale blbá‘“.

Zářným příkladem, který dokresluje současné sociálně-politické klima, je případ Clary Harris, kdy neurotická, despotická a dominantně agresivní Clara neunesla pozvolný rozpad manželství (podle feministických teorií je manželství opresivní institucí, která má udržovat ženy „na jejich místě“). David Harris se nepřemáhal předstírat, že vztah pro něj má perspektivu a našel si novou známost. Když je Clara přistihla v témže hotelu, kde s Davidem kdysi trávila líbánky, pomstychtivosti byl dán volný průchod. Ve voze počkala až bude manžel vycházet z hotelu a s jeho dcerou vedle sebe vyrazila k závěrečné leči. Přes prosby a protesty hrůzou zděšené nevlastní dcery srazila těžkým vozem jejího otce a podle expertízy otisků pneumatik na místě činu přes něj přejela nejméně pětkrát. Clara byla obviněna z úkladné vraždy, ale v tom okamžiku se zformovaly aktivistické kruhy, petiční skupiny a nadace, které požadovaly její osvobození. Umí si dnes někdo představit petiční aktivity ve prospěch muže, který vraždou řeší odchod nevěrné manželky?

Celou situaci nejlépe vystihuje veřejně vyslovený výrok předsedkyně poroty, tedy člověka v jehož rukou spočívá osud jiného člověka: „Teď, když se ukázalo, že ho přejela pětkrát, je velmi těžké ji osvobodit. Stačilo by, kdyby ho srazila jen jednou“.

Jako lakmusový papírek neutrality nejlépe funguje test, kdy si člověk představí, že v dnešní době bude za stejných okolností zmasakrována žena a úplně stejně se k tomu vyjádří člen poroty.

Výsledky statistické analýzy případů vražd mezi manžely (Bureau of Justice USA, 1994) ukazují, že průměrná délka trestu pro ženu, která zabila manžela, je 6 let. Průměrný trest pro muže, který zabil svou manželku je 17 let (pro srovnání, průměrný trest za vraždu nečlena rodiny je 14.7 roku). Dále, že 16% žen, ale jen 1.6% mužů vyvázlo s podmínkou, ke zproštění viny došlo u 12.9% žen, ale jen u 1.4% mužů.

Za ironický výsměch těmto tvrdým faktům lze považovat vážně míněné tvrzení v reportu Komise pro genderovou nezaujatost (State Commission on Gender Bias), že ženy jsou systematickou obětí diskriminace, protože je jim ukládána delší doba podmíněných trestů (sic!). Komise také dodává, že ženy jsou dále diskriminovány tím, že je málo ženských nápravných zařízení, a tak ženy často skončí daleko od příbuzných, kteří by je chtěli navštívit. Není žádným překvapením, že tyto komise využívají poradenství největší feministické organizace NOW (National Organization for Women) a feministicky orientované asociace soudkyň (National Associtiation of Women Judges).

V případě, že advokáti syndromu týrané ženy neuspějí u soudu, uspějí často stupňováním politického tlaku na exekutivu. Známý je případ „Ohio Twenty-Five“, kdy guvernér Richard Celeste omilostnil 25 žen, které byly odsouzeny za vraždu manžela (nebo druha). Patnáct žen z těchto pětadvaceti později přiznalo, že nebyly fyzicky týrány, šest žen projednávalo vraždu manžela/druha – někdy i měsíce předem – s třetí osobou; dvě ženy vystopovaly a zavraždily své manžele, od kterých žily odděleně.

Guvernér státu Maryland omilostnil ženu, která si na vraždu manžela najala profesionálního zabijáka a posléze inkasovala $20 000 z manželovy životní pojistky.

Některé případy se ani nedostanou před soud, jako třeba ten případ, kdy manželka během hádky střelila manžela do hlavy zezadu hned šestkrát.

Kořeny

Do roku 1982 by se u soudu vysmáli každému, kdo nazve úmyslnou vraždu sebeobranou.