lhotak_radimJakže, chvályhodnou vizitkou moderního muže má být fakt, že starostlivě pečuje o své děti? Dostali jsme se již tak daleko, že muž má být totéž, co matka, a jediným ztělesněním vůdčího principu v nukleární rodině se stal stát? Velký otec předčí v mnoha směrech Velkého bratra. Po té, co feminizace rozbila tradiční rodinu, přebírá starost o existenční i duchovní zrání, o základní morální hodnoty i hmotné jistoty dětí, státní administrativa opřená o pseudovědecké poznání genderové, jinými slovy bezpohlavní, identity člověka. Svět se patrně zbláznil. Mám na mysli svět západní civilizace a globální dekadence lidské osobnosti.

Moderní industriální éra zařadila ženu do pracovního procesu, použila ji jako levnou pracovní sílu za účelem zbohatnutí a moci nové buržoazie. K tomu ji vybavila takřka údernickým nadšením, jak se chopit soběstačnosti a nezávislosti na rodině, především však na muži a na otci jako záštitě rodinné pospolitosti. Moderní žena vydělává peníze směnou za energii revolty, s níž proniká za hranice ženství, aby pokořila mužství. Konečným výsledkem jsou ovšem jen ty peníze, skuhrání žen nad dvojí směnou a vystřízlivění v citové vyprahlosti. Kýženého mužství nebylo dosaženo, zřídlo ženské sebeúcty bylo ztraceno. Moderní žena nahrazuje absenci citových vazeb v neexistující rodině sociálními vztahy v zaměstnání. Tam zůstává věčně adolescentní kočičkou hledající a svádějící mužnou pronikavost do své jeskyňky. Pokud zakusí odmítnutí či nezájem o své skryté cíle, ohání se harašením a trestuhodným sexismem mužů. Domácí úlohu vlastního muže potom degraduje na čeledína a zástupní matku. Přitom první, čeho dosáhne, je pokles sexuálního zájmu o něj. Kdo by také toužil po hospodáři v plandavých teplákách a upatlané zástěře, že?

Je s podivem, kde státní byrokracie bere patent na vědění o tom, jak má suplovat universálního otce po té, co usoudila, že nukleární rodina není schopná samostatně zajistit ani vychovávat děti, natož být svéprávným a nedotknutelným základem státu, na který by bylo spolehnutí. Jak by také mohlo být, když genetický otec přestal být zárukou funkční rodiny, pokud vůbec nějakého má? Tak stát v roli „Velkého otce“ uplatňuje vůdčí princip nad chovnými plemeny lidské populace pod zástěrkou možných i nemožných poradních orgánů vlády a genderových institucí v čele s posedlými zaříkávačkami rovných příležitostí, přitom maximalizuje svoji dominanci totalitního patriarchy tak, že likviduje pravé otce justičními represemi, jako by se jednalo o genetické záškodníky obskakující diskriminací zasažené samice jeho tisícihlavého stáda.

Výchovným zaklínadlem genderových pomatenců se stalo slovo „vyhovování“. Původcem všeho je samozřejmě ryzí ženskost bažící po lásce a vděčnosti. Dítě je úžasný sobec a lásku rozdává za pamlsky. Kdo vyhoví jeho choutkám a potřebě se dosyta vydovádět, toho miluje nad všechny bytosti světa. Proto se emancipované a na smyslu tradiční rodiny nezávislé matky naučily dětem vyhovovat a nazývají to citovou výchovou. Totéž vyžadují i od svých feminizmem postižených partnerů. Žádnou autoritu, žádnou kázeň, žádnou přísnost, žádný vzor mužné síly a vážnosti, s pomocí níž bude učiněno zadost veškerým mravním zásadám a povinnostem. Jen láska a empatie zní jejich opičím hájenstvím rovnosti všech bez rozdílu, včetně práva nedospělých dětí na sebeurčení. Skutečnou vůdčí sílu otce a pravou výchovu dětí pro potřeby vyspělé společnosti by totiž musela respektovat i sama žena, protože jen tak by muž mohl být autoritou i pro její děti. Každá autorita musí být předmětem úcty všech, kdo na ní mají účast, a není možné, aby byla podrývána opačným míněním ženy.

Smyslem výchovy je a vždy bylo připravit mládež na její společenské poslání. O tom, jak pokrytecký a neúspěšný je Velký otec, vypovídá sama skutečnost a morální stav jeho lidského pokolení. Množí se domácí násilí a každá nová represe jen zhoršuje situaci, mládež ztrácí zájem o vzdělání, o duchovní hodnoty, o stav a rozvoj obce, postrádá jakékoliv zásady i odpovědnost, pokud ji vůbec něco zajímá, orientuje se na konzum, individuální kariéru, egoismus a hmotné stránky života, holduje poživačnosti, bezohlednosti a cynismu. Důsledkem je prázdnota, nicota a hluboké osamění, v němž se dospívající děti uchylují do virtuálních světů internetu a drog. Je nepochopitelné, jak státní mašinérie stále stupňuje svůj tlak na zasahování do nezadatelných práv a odpovědnosti samotných občanů při jasném výčtu škod, které až dosud natropila, jak strká svůj feminizací znecitlivělý nos do již tak žalostných intimních poměrů současné rodiny, s jakou vehemencí popírá své selhání a odmítá tisíciletí lidského poznání a patriarchálních tradic. Ten její nos, který tak ohrnuje nad spontánní zkušeností, nad přirozenou evolucí a zdravým rozumem, je dlouhý a zbytnělý konstruktivismem, rozumářstvím placených spekulantů a zvrhlých feministek. Jeho špičky již opravdu nelze dohlédnout. Nevím, jaké kouzlo by ho mohlo navrátit do normálního stavu, když ani vlády, které si říkají konzervativní, s ním nedokážou nic udělat krom toho, že se k němu staví chladně. Snad jedině hordy cizích nájezdníků z vůle boží ho nakonec jednoduše useknou, aby pokořili a vyléčili naši nemocnou civilizaci.