VideoarchivBIZÁÁR III - Sražený pohled investora
- Details
- Created: Saturday, 30 May 2026 12:04
- Written by Ing. Jiří Fiala
- Hits: 28
Obří škody a ostuda mezinárodní.
Okradení pana Weekse agenty Stb a zkorumpovaným Krajským soudem. V Praze. S prodlouženými estébáckými pazoury.
Je to něco přes měsíc, co mě oslovil p. Weeks jako nejznámějšího bojovníka proti zkorumpované české justici (jeho slova).
Sám nejlépe poznal, co ta je zač - oč ho okradla a ze života mu udělala peklo. A tady už nejde jenom o byt nebo dům nebo pole, tady jde o majetky za stovky milionů korun, přičemž ještě větší škody byly způsobeny na zmařeném podnikatelském projektu, který mohl přitáhnout další stovky milionů zahraničních investic, ale také pracovní příležitosti v místech, kde by se projekty realizovaly, turistický ruch a jeho rozvoj, kulturní vyžití návštěvníků - a rozhodně - v neposlední řadě - záchranu chátrajícího nebo již zdevastovaného kulturního dědictví. Hradů, zámků, kaplí, kostelů a dalších nenahraditelných objektů.
Je to delší příběh, také příběh uplynulých 20-ti let, v němž se naše novodobá historie výmluvně odráží.
P. Weeks mě vlastně požádal o zveřejnění jeho dopisu, který situaci popisuje. To činím ve druhé části. Ovšem když jsem se do dopisu - a problému - ponořil, bylo mi jasné, že samotný dopis - tak, jak je - by asi věci příliš nepomohl, neboť byl nesrozumitelný a pro někoho, kdo nevěděl, o čem je řeč, prakticky nepochopitelný. Bylo k tomu zapotřebí jak návštěvy jeho právníka, tak i podrobnějšího studia - včetně připojených reportáží - o co vlastně šlo. Nebo - jde.
V příběhu vystupuje řada postav, které se na první pohled míchají a prostě, pro neznalého by z toho vzniknul jen nesrozumitelný guláš. A je jistě důležité, aby si čtenáři odnesli správný a úplný dojem, co se vlastně stalo.
Předem doporučuji zhlédnout připojené reportáže ČT - z r. 2010 a 2014 - které mnohé věci osvětlí a učiní snazšími k pochopení. Obě vyznívají ve prospěch p. Weekse a nepochybují o poctivosti jeho investičního záměru.
Mimochodem - vsuvka : Při existenci zmíněných TV reportáží jsem se - logicky - zeptal, proč p. Weeks nejde znovu do televize, ať o tom něco natočí. Jeho odpověď - odrážela i mou zkušenost. I o nás přece kdysi televize docela obšírně referovala (viz blokády Pavlové v Brně v r. 2008) - než jí to mocní zatrhli. A totéž zde. Když šlo do tuhého, problém se vyhrotil a nabobtnal, bylo jasné, že je to průšivh velký a že je to průšvih justice - najednou, jako když utne. Zákaz - a ticho po pěšině.
P. Weeks byl televizí odmítnut.
Znovu se tak potvrdilo, že jsme si jediné svobodné médium v této zemi. Taky za to nemálo platíme. Ne penězi, to by jiní jistě zaplatili mnohem víc, ale osobními oběťmi. A k těm už se ostatní neradi uchylují.
Ale k příběhu.
Pan Weeks byl počátkem 90. let osloven českou vládou jako znalec umění a člověk s láskou k němu, zda by nějakým způsobem nepomohl obnovit, zrestaurovat či zachránit některé české historické památky. A to proto, že jednak byl ve své vlasti v tomto oboru znám, jednak se mohl vykázat jak nemalými kontakty, tak především úspěšnými referencemi v jiných zemích, především ve Španělsku, kde jím inspirovaný projekt dokázal přeměnit chátrající středověké hrady v luxusní hotely nebo penziony, které si samy na sebe vydělají, což bývá u památek ten největší problém.
Zatímco vláda to snad myslela dobře a poctivě, zapomněla - nebo tomu nevěnovala pozornost - že zdědila bez sebemenší změny státní aparát po komunistech, plný estébáků.
Mimochodem, tento příběh mi byl ilustrativním i v tom směru, jak komanči odměňovali na poslední chvíli své věrné : V příběhu totiž hraje klíčovou roli jistá paní Eva Matějková, údajně historička umění, ve skutečnosti hlavně agentka StB, která v r. 1989 vlastnila několik hradů...
Kdo z vás mohl v roce 1989 vlastnit několik hradů či zámků a jak by k nim asi přišel ??
Pan Weeks jí zjevně vadil. Asi v něm viděla nevítanou konkurenci, snad i obavu, aby nerozkryl její rejdy - ale také, a v první řadě - kafku, kterou možno okrást. A to ne o pár korun, ale opravdu o pohádkové jmění.
Pan Weeks přišel s projektem obnovy hradů. Měl k tomu prostředky, měl k tomu kontakty, leckdo byl tehdy na Západě ochoten pustit chlup pokud šlo o nové (v našem případě staronové) demokracie ve střední a východní Evropě.
Záchrana kulturního dědictví je ostatně bohulibou činností i dnes a kdykoliv jindy. A stále aktuální.
Po komunistech tu většinou zůstala spoušť, pokud něco udržovali, tak jenom pár representativních hradů - a zbytek vesměs chátral, buďto jako kasárna, nebo domovy mládeže, důchodců, atp.
Jako první se měla restaurovat Kouřimská brána v Kutné Hoře. Mimochodem, názorný a zástupný příklad pro celý projekt.
Matějková, která zjevně měla na tamní radnici a zastupitelstvo dobré kontakty ( v druhé reportáži to přímo přiznává i starosta Kutné Hory), se snažila tomuto oprojektu zabránit - a taky zabránila. Následně - nebyl referenční projekt, nebylo na čem demonstrovat, jak by fungovaly ty ostatní - a celý projekt šel do kopru. Paradoxně pod líbivým heslem jako že paní Matějková zachrání kulturní památku pro národ před cizáky. Jak ji zachránila, je vidět už z té reportáže - rozpadající se objekt, plný špíny a bezdomovců, se kterým si radnice zase neví rady.
Paní Matějková hraje klíčovou roli v tom směru, že zřejmě byla určena, nebo vybrána, aby panu Weeksovi umožnila orientaci na domácí scéně - už proto, že cizinci nesměli u nás vlastnit tehdy majetek. Pan Weeks tedy potřeboval správce firmy, která by tu podnikala a starala se jak o projekty, tak o jí svěřený majetek.
Toho dohodila právě paní Matějková. Jistého Tomáše Crhu. Se kterým zjevně spolupracovala již dlouhá léta. Z dnešního pohledu by se dalo říci, že to byl spolupodílník na organizovaném zločinu : Krádeží historických památek, předmětů a vůbec všeho, co šlo dobře zpeněžit. Neboť ne každý, kdo se zajímá o historii, ji musí mít také nutně rád nebo k ní přistupovat s čisými úmysly ochrany památek pro budoucí generace. U nás, jsou-li naše, pochopitelně.
Ke krádežím měl p. Crha příležitost především jako správce Lobkowiczkých sbírek, kde ukradl - a patrně Matějkové dodal - stovky cenných předmětů.
A tohoto člověka pí Matějková dohodila p. Weeksovi jako jednatele jeho firmy !!
Současně s ním uzavřela předkukpní smlouvu na jeden ze svých hradů, kde se p. Weeks zavazoval ten hrad odkoupit, a to pod sankční pokutou 1,5 milionu korun, pokud by tak neučinil.
Právě tato pokuta, jak jsem následně pochopil, se stala posledním hřebíkem do rakve celého projektu, i majetku p. Weekse u nás - protože, ač promlčena, byla jí krajským soudem - právě v níže popsaném ději - viz dopis p. Weekse - přiřčena - a ihned, následně, jeho firma poslána do konkursu, aby se prakticky nemohla bránit. Protože následně její závazky převzal insolvenční správce - jistá advokátní kancelář z Děčína - a o těch - INS správcích - už víme své (viz předchozí články) - takže stačilo, aby ten vyjádřil nezájem ve sporu pokračovat - tedy naplnit odvolání proti křivému rozsudku soudce Soukupa - a naděje na zvrácení křivého rozsudku se rozplynuly.
P. Weeks se tak zcela a úplně ocitnul v hrsti estébácké insolvenční mafie., vydán ji na milost. O té dobře víme, jak vypadá.
Výsledkem je, že z mnohamilionového majetku nemá dnes kde bydlet, shání podnájem, všude jen na pár měsíců - a snaží se přesunout zbylý majetek, který je i při stěhování postupně rozkrádán, do Francie, kde doufá v jeho renovaci, i obnovu projektu.
Do Francie, jako do civilizované země, kde se dá věřit smlouvám i dodavatelům a kde ne každý je jen zloděj nebo úplatný úředníček s nastavenou rukou.
Škody, které tato estébácká mafie způsobila panu Weeksovi, ale taky nám všem, jsou enormní a prakticky nevyčíslitelné. Především pak na jménu země a národa. Protože s tím, že nás všechny považuje po těchto zkušenostech p. Weeks za zloděje, se nijak netají - a bude to šířit všude v zahraničí.
Památky budou dále chátrat, estébáci dále bohatnout parazitací z cizího, slušní lidé zůstanou nepoznáni nebo oslyšeni - jakoby nebyli - a zemi se budou zahraniční investice obloukem vyhýbat.
Jedno jsem si ale neodpustil, když jsme se spolu bavili.
Když tam na Západě tak velice slavíte Havla, jak tady vyhrál revoluci - tak tady ji máte, tu vyhranou revoluci. Abyste věděli, kdo ji ve skutečnosti vyhrál.
Ačkoliv se mi jindy dívá přímo do očí, tentokrát se díval do země.
Sražený pohled kdysi bohatého zahraničního investora. Poté, co poznal realitu.
______________________
A nyní již zmíněný dopis - v upraveném překladu, z anglického originálu :
ZKORUMPOVANÝ SOUDCE
– Česká 'spravedlnost' v akci
autor: Stephen Weeks
Přeloženo z anglického originálu
22. února 2023: Se svým právníkem jsme spěchali k budově Krajského soudu v Praze. Snažili jsme se odhadnout, co má soudce Vladimir Soukup v plánu. Teoreticky byl na naší straně – tedy na straně spravedlnosti. Oba jsme však měli nepříjemný pocit. Tentokrát se jako svědkyně měla dostavit Dagmar Crhová (jak se dříve jmenovala). Záležitost byla rok předtím připravena k uzavření u Vrchního soudu – ale Dagmar se nedostavila. ;° Zavolal jsem jí. Stále byla v Bílině – tři hodiny cesty – sužována nervozitou. V tamní nemocnici se léčila z neurózy – po všem, čím prošla, opuštěna tím darebákem manželem, bez peněz, se dvěma chlapci na krku.
Nyní měla svědčit o tom, že v roce 2004 doprovodila svého manžela na adresu jistého Petra Březiny v Praze a nesla s sebou zakládající dokumenty mé společnosti. Březina obratně překopíroval podpisy z jednoho dokumentu – moje podpisy – na jiný, čímž převedl Tomáši Crhovi mé nemovitosti včetně mého zámku.
Udělali však chybu: byl potřeba pouze jeden podpis, nikoli dva. ;° Zkorumpovaný soudce Martin Konečný to však ignoroval a přiřkl mé nemovitosti tomuto darebákovi, přestože jsme měli vyjádření předního odborníka na padělání v České republice a obdobné vyjádření i od britského experta, prokazující podvod a zfalšování podpisů. Záležitost se od té doby táhla. Soudy trvaly 15 let, proběhlo již vice než 20 jednání, sem a tam, z krajského k Vrchnímu soudu, který stál při mně, jak by odpovídalo spravedlnosti. Problémem byla korupce u Krajského soudu v Praze, kde jsme opět stanuli. Soukup byl přidělen z Vrchního soudu, aby věc vyřešil.;°
Zpočátku působil jako spasitel: Čerstvý padesátník, oblékal se o něco vkusněji než kolegové v levných polyesterových oblecích tohoto nižšího soudu (i on však nosil volně uvázanou kravatu – Češi prostě nechápou, jak těsný má správný uzel být). Něco však vážně nesedělo. Cítil jsem to. Proč mi Dagmar nevolala, aby mi řekla, kdy přijede do Prahy?
Jakmile jsme prošli přes detektor v budově soudu, sedl jsem si na chodbě a zavolal jí. Předal jsem telefon svému právníkovi. Než uplynula půl minuta, podal mi ho zpět. Nepřijede. Soudce Soukup jí včera večer zavolal domů a sdělil jí, že nebude k jednání potřeba. Připravila se, I po stránce psychické se srovnala a její přítel ji sem měl dovézt.
Možná prostě postačují její písemné výpovědi – to by bylo pozitivní, ne? řekl jsem právníkovi. Ale ve skrytu duše jsem věděl, že to tak není.
A kde je tlumočnice? Zavolal jsem jí. Ona ale taky nepřijede, řekl jsem tentokrát já. Ten zatracený soudce jí zavolal zrovna ve chvíli, kdy odcházela z domu. Nebude prý potřeba.
Mám přece právo na tlumočníka, ne? Právník zbledl. Něco se rozhodně dělo.
Přesně ve 12:30 vstoupil soudce Soukup do jednací síně. Posadil se za nový průhledný covidový štít. Byl oblečen neformálně, v lehké sportovní košili. Kde je pak důstojnost práva ?
Vypadal, jako by přišel soudit zápas juda, nikoli závažný právní případ, který měl ukončit sedmnáct let ponižujících tahanic se čtyřmi zkorumpovanými soudci na tomto proklatém soudu... a tentokrát v můj prospěch. Ihned započal zdánlivě nekonečný monolog. Záměrně nedělal přestávky, aby právník nemohl vysvětlovat, co bylo řečeno, aniž by propásl další slova...
Byl jsem zcela mimo děj. Soukupův hlas byl navíc rozmazaný a podivný – jako by byl pod vlivem drog nebo snad opilý. Vzhledem k tomu, že jsem prožil sedmdesátá léta v Londýně, usoudil jsem, že jsou to drogy. Možná kokain. I můj právník jeho slovům jen stěží rozuměl. Rozmazaná, mumlavá... nesrozumitelná, a vše směřovalo k zamítnutí naší žaloby a porušení závazných pokynů Vrchního soudu. Pak si právník všiml, že Soukup čte z podání druhé strany... což bylo stoprocentně v rozporu s pravidly.
Á propós : Druhá strana. Staří agenti Státní bezpečnosti, odhodlaní zmocnit se mého majetku, si najali profesora z právnické fakulty, Dr. Jana Tryznu. Tehdy už dobře věděl, že dokumenty použité v žalobě jsou padělky, takže vůbec neměl v řízení vystupovat. Jeho nadřízeným na Právnické fakultě Univerzity Karlovy byl prof. JUDr. Aleš Gerloch, PhD. – prominentní starý komunista, který měl být vyhozen dveřmi hned po roce 1989, po Sametové revoluci. Osobně zastupoval Matějkovou – to je ta, co se snažila zmocnit se slavného Uhrovského oltáře z brněnského muzea.
Poté, co si v předvečer revoluce přisvojila hrad Uhrov od jeho právoplatného majitele, se nyní pokoušela nárokovat i jeho historické vybavení.
V roce 1988 komunisté věděli, že jejich čas se krátí, ale než umožnili Havlův nástup, věnovali se několik měsíců rozkrádání majetku státu pro vlastní potřeby. Nejvyšší soud naštěstí tento nárok na oltář zamítl. Právoplatný vlastník hradu strávil pět let v uranových dolech v Jáchymově pouze za to, že byl statkářem. Setkal jsem se s ním, starým a sešlým, a líčil mi, jak jim pod zemí nedávali vodu, a aby získali trochu vlhkosti, museli lízat stěny... v uranovém dole (!!!), proboha. Zpět dostal jen stáje svého hradu a sedával na svém křesle a díval se oknem na zámek, který mu byl zcizen. Chtěl jen znovu vidět pokoj, ve kterém se narodil. Matějková jeho žádost zamítla. Její obnova byla stejně nevkusná jako všechny komunistické interiéry.
Nakonec Soukup svůj táhlý monolog ukončil. Rozhodl ve prospěch bývalé agentky StB Matějkové, a to navzdory veškerým důkazům, svědčícím o padělanosti dokumentů, jež byly od roku 2009 předloženy v odvolacím řízení... Moje vlastní budovy po celou tu dobu byly soudně zablokovány a chátrající. Přemítal jsem, co za to Soukup asi dostává.
Protistrana - malý červíček, profesor Tryzna, spěšně sbíral své papíry a pak se dal na útěk. Věděl, že kdybych ho chytil, pravděpodobně bych ho shodil ze schodů. Ale už byl pryč.
Soukup mi pak uložil pokutu 12 000 korun za to, že jsem sprostě zaklel. Ale když si následně uvědomil, že vše výše popsané bude zopakováno u jiného soudu, nikdy jsem o té pokutě už neslyšel. Kdo tedy byl tento Soukup?
Několik let předtím byl přeložen z Vrchního soudu na tento nižší, Krajský soud. A zpočátku si vedl dobře: od počátku této žaloby vůči mé společnosti v listopadu 2004 nám bylo přiděleno několik zkorumpovaných soudců, policistů, soudních úředníků, ba i falešný hrabě (hrabě Kraselovsky, neboli jistý Petr Březina z ponurého průmyslového předměstí Prahy), nabízející špatně padělané dokumenty; složky záměrně chybně označeny podplaceným soudním úředníkem, aby se ztratily v systému; skutečný pokus jednoho policisty, strážmistra Havránka, skrýt před námi klíčové dokumenty – a nějak jsme to přežili, překonali jsme překážku porážky týmu starých komunistických agentů StB, odhodlaných ukrást mé budovy a zničit mou práci, protože si mysleli, že mé projekty (inovativní a poctivé) by narušily jejich zkorumpované plány na podvody s dotacemi a granty... a také proto, že mě chtěli vyhnat z města, neboť věděli, že vím o vraždě, kterou spáchali – likvidaci svědka krádeže 200 cenných předmětů ze šlechtických sbírek rodiny Lobkowiczů – svědka, který odmítl lhát u soudu, když byl v roce 2003 souzen jeden ze zlodějů. Jediný úder pěstí do týla o půlnoci, zatímco se skláněl, aby odemkl přední dveře: velmi profesionální vražda – a vše zakryto policií Prahy 5.
Museli jsme tedy poděkovat soudci Vladimiru Soukupovi za to, že nakonec nalezl soudní spis o těchto loupežích. Matějková, stará komunistická struktura, měla plnou imunitu vůči jakémukoli trestnímu stíhání, protože tvrdila, že byla milenkou ministra vnitra Obziny – toho, který brutálně potlačil hnutí Charta 77. I to však byla lež, neboť jsem se na pouhých 12 hodin dostal k nahlédnutí do Obzinových soukromých dokumentů. Mezi nimi byla malá knížečka potažená věkovitým zeleným sametem s obrázky jeho milenek a zápisky psanými neupraveným rukopisem. Matějková mezi nimi však nebyla! Svůj výzkum dělám důkladně...
Přesto se jí podařilo přimět svého kumpána Tomáše Crhu, aby si vydobyl důvěru knížete Lobkowicze jako správce rozsáhlých uměleckých a starožitných sbírek, které byly v průběhu 90. let restituovány. Lobkowiczova umělecká sbírka byla ve 30. letech v šestici nejlepších sbírek Evropy (vedle Louvru a Vatikánu). Komunisté ji zkonfiskovali v roce 1946. Byl to Crhův vlastní bratr Jan, kdo odmítl lhát u soudu o krádežích a kdo za to zaplatil životem.
Dvě stě ukradených předmětů: sto pro Matějkovou k prodeji na vídeňských aukčních síních a sto méně hodnotných kusů, které si Crha přisvojil pro sebe – ty k prodeji na bleších trzích nebo pochybným obchodníkům po Praze. Matějková o Crhových mimoúčetních aktivitách nevěděla. Aby se však ochránila, musela chránit i jeho.
Podplatila prokurátora Bednáře u soudu v Ústí nad Labem, aby překvalifikoval obvinění, a hloupý Crha málem vše prozradil tím, že u soudu naznačil, že vysoce postavená osoba, stojící za krádežemi, byla rovněž zodpovědná za vraždu Jana Crhy – takže Bednář náhle přerušil dotazování a výslech ukončil... Crha vyvázl jen s pokutou a svobodně opustil soud... musel však zaplatit 3 miliony korun jako odškodnění knížeti Lobkowiczovi. Nikdy jsem nezjistil, zda to bylo skutečně zaplaceno.
Ve skutečnosti jsem v roce 2003 nevěděl nic o krádežích, zatčení, soudu ani propuštění Tomáše Crhy... který byl po celou dobu důležitým českým jednatelem mé společnosti. Cizinci nesměli vlastnit nemovitosti v České republice, mohli však vlastnit společnosti, které je vlastnily. Cestoval jsem sem a tam do České republiky ze svého tehdejšího domova, hradu z 12. století, který jsem s láskou zrestauroval ve Walesu. A Crhovi se s pomocí Matějkové podařilo to vše přede mnou utajit. Dokonce jsem mu dal na starost své sklady jako součást svého přesunu do Prahy. Teprve po Crhově smrti jsem zjistil, že si přebíral bedny a bral z nich stříbro a jiné cennosti. Pár gruzínských stříbrných svícnů nenašel – ty ukradli stěhováci firmy, která byla pověřena přesunem skladu do větší budovy... Vítejte v České republice: zemi zlodějů!
V roce 2022 jsem věděl, že Crha byl zatčen a souzen pro jakousi loupež – informaci, kterou mimoděk poskytl policejní strážmistr Havránek (později zatčen a uvězněn pro úplatkářství a korupci) – ale neměl jsem tušení, že jeho zločin byl v takovém rozsahu a zahrnoval Lobkowiczovy sbírky. Mezi obviněními, když jsem je konečně nalezl, bylo i nahrazování starožitných židlí moderními replikami. Matějková pro svého syna zřídila továrnu na výrobu falešných starožitností v Kutné Hoře! (Nikdy však nedokázal zestárnout spodky noh židlí, takže byly okamžitě identifikovatelné.) Byl jsem v Londýně a pracoval na projektu, když byl Crha nejspíše poprvé zatčen a několik týdnů ve vazbě, než ho právník Matějkové dostal ven na kauci. O soudu jsem nevěděl... Ani o tom, že nyní má záznam v trestním rejstříku, který mou společnost v roce 2008 stál grant Rady Evropy ve výši několika milionů eur na původní projekt obnovy hradů, za nímž jsem do České republiky přijel.
Ale Havránkovo zaváhání v roce 2010 nám poskytlo odkaz na dokumenty z Crhova soudu u soudu v Ostravě – alespoň tak to bylo zapsáno v policejním počítači. Zkoušel jsem to já, zkoušel to Peter Teniak. Ostravský soud nám však nikdy přístup ke spisu neumožnil. Stále tvrdili, že vůbec neexistuje. Nakonec zaslali spis, který byl nedávno přejmenován a týkal se sporu dvou Romů... mezi dvěma lidmi, které by nikdy nezajímalo, co se stalo s jejich soudním spisem! Usoudil jsem, že Crha přeprodával ukradené věci v Ostravě, ale dotazy u tamních obchodníků nepřinesly žádný poznatek... A pak, v roce 2020, v roce, kdy se objevil Covid, přišel na Krajský soud (v Praze) soudce Vladimir Soukup, aby vyřešil případ táhnoucí se od roku 2004. Na základě špatně padělaných dokumentů od Crhy a hraběte Kraseloveského vydal zkorumpovaný starý komunistický soudce Martin Konečný rozsudek, čímž byly naše budovy od onoho dne v katastru zablokovány... a to navzdory dvěma odborným posudkům, nejlepším, jaké bylo možné sehnat, prokazujícím, že dokumenty o převodu byly zfalšovány. Konečný za to nakonec skončí ve vězení.
Soukup byl zpočátku jako závan čerstvého vzduchu. On byl ten, kdo zjistil, že spis v Ostravě a v policejním počítačovém systému nemá s mou společností nic společného. Nějakému soudnímu úředníkovi bylo zaplaceno, aby do seznamu soudních spisů napsal Ostravu. Jediné slovo stačilo. Dodnes přemítám, jak malý úplatek na to možná stačil. Během pár týdnů od prvního jednání Soukup nalezl skutečný soudní spis – několik stovek stránek. Skončil v malém severočeském městě zvaném Louny, kam byl uložen, když tu jako mladá prokurátorka pracovala pozdější vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová. V roce 2010, ona a její tehdejší spolupracovník JUDr. Adam Bašný, odmítli mou řádně doloženou stížnost na Matějkovou – věděl jsem tedy od té doby, že Bradáčová je rovněž v táboře starých komunistů. Nyní jsme však díky Soukupovi konečně měli alespoň soudní spis.
Konečně jsem se dozvěděl o loupežích Lobkowiczových sbírek - a vše do sebe zapadlo. Není divu, že mě kníže Lobkowicz ignoroval... přehlížejíc fakta, že to byl on, kdo navrhl, abych zaměstnal Crhu ve svém projektu a že Crha mohl být dokonce zákonným českým kontaktem mé společnosti. Ale jak řekl Lobkowiczův otec, starý kníže: To není náš největší problém, a proto rodina poslala syna do Československa, aby provedl restituci sbírky devíti zchátralých hradů a toho, co zbylo z jejich kdysi bohatých uměleckých fondů. Sovětské jednotky v roce 1945, když obsadily Roudnici, přistavily nákladní automobily k oknům prvního patra hradu Roudnice a lopatami nakládaly neocenitelnou sbírku více než 50 000 knih, aby byla odvezena a rozemleta na hnojivo pro pěstování brambor, aby nakrmili svůj lid. Jen málo z tehdy již americké rodiny Lobkowiczů mělo chuť restituovat svůj původní majetek. Poslali mladšího syna Williama, který se do té doby pokoušel prodat nemovitosti v Nové Anglii jako ne příliš úspěšný makléř.
Kníže Lobkowicz si mě negativně zaškatulkoval, myslel si, že jsem nějak spojen s krádežemi – jenže já o krádežích vůbec nevěděl. Můj velký projekt hradů měl zahrnout hrad Bílina, jakmile by přestal sloužit jako centrální úložiště sbírek. Lobkowicz za ta léta zaměstnal několik kurátorů rodinných sbírek a byl jsem rád, že jsem je mohl potkat a hovořit s nimi o otázkách restitucí.
Pak jsem si všimnul, že jakmile jsem se s těmi lidmi setkal, byli okamžitě propuštěni. Takže jsem se s nimi už nekontaktoval.
Z restituenta se stal nájemný kníže. Za 10 000 korun si lze knížete pronajmout, aby uvítal skupinovou prohlídku jeho pražského zámeckého paláce s desetiminutovým proslovem a besedou se skupinou. Přítel takovou akci pořádal a já se připojil a strávil šest nebo sedm minut hovorem s ním, vědom si toho, že kdybych dal najevo, kdo jsem, rozčílí se. Byla šťastná náhoda, že mě nepoznal, i když uplynulo více než deset let od naší poslední schůzky ohledně Bíliny. Rád bych ten záchvat viděl, ale neriskoval jsem to – místnost, kde se tato beseda konala, byla jeho stará zbrojnice, plná pistolí a bajonetů. Chtěl jsem zjistit, zda někdy dostal ty 3 miliony korun, které byl Crha povinen mu zaplatit, a pokud ano, kdo je za Crhu vlastně zaplatil...
Dostáváme se tedy do roku 2021. Soukup nalezl soudní spis a horlivě se chystal přistoupit k výslechu svědků. Nemohl jsem se dočkat, až Tomáše Crhu konečně dohoní spravedlnost. Soukup však oznámil, že Crha zemřel v Karlových Varech dne 30. září 2018. Unikl poslednímu zúčtování... Svou smrt si způsobil sám a byla ponurá, a není předmětem tohoto příběhu, samozřejmě jsem si ji však vyšetřil.
Soukup však měl brzy ukázat, že možná pracuje s druhou stranou nebo pro ni. Pro náš případ bylo zásadní prokázat, že Crha pracoval jako zaměstnanec knížete Lobkowicze. Všechny jeho restituované hrady vlastnila řádná obchodní společnost, L E Holdings s.r.o.
Najednou však Soukup psal: Knížata nemají řadové zaměstnance, jsou to vlastně sluhové...
Cože!? To byl naprostý nesmysl – něco z marxistického manuálu. Tato nesmyslná poznámka mohla pocházet jen od Matějkové. To byl rozhodně její slovník! Zdálo se tedy, že Soukup naslouchal nesmyslům druhé strany a ignoroval to, co bylo otevřeně projednáváno u soudu. Proti rozsudku, který Soukup vydal, jsme se museli odvolat k Vrchnímu soudu, který tentokrát stanovil přísná pravidla...
Ale tentokrát – záměrným neuposlechnutím závazných pokynů Vrchního soudu – vydal rozsudek, o kterém věděl, že všechno zničí. Umožní, aby zaujatý rozsudek soudce Konečného konečně nabyl účinnosti – byl v pozastaveném stavu od roku 2009. Veškerý majetek společnosti (MŮJ majetek) by tak byl prodán. Přišel bych o veškerý svůj majetek v České republice... mezi ně patřila někdejší kaple Panny Marie ve Slavětíně u Loun. Byla to mimořádná stavba – velká klenutá osmiúhelníková budova na okraji vesnice, která již měla farní kostel s jednou z nejpozoruhodnějších sbírek středověkých nástěnných maleb v zemi. Podařilo se mi získat tento vzácný architektonický klenot v roce 2008. Nikdo nevěděl, proč byl postaven právě tam, financovaný místním zemanem z Peruce, který zaměstnal velkého italského architekta Giacoma della Portu. Byl jsem odhodlán udělat z přestavby tohoto sakrálního objektu vzor pro ostatní podobné stavby. Například: tam, kde stál oltář, ústřední bod budovy, měl být nahrazen monumentálním krbem. Cestoval jsem do Itálie, abych navštívil Vilu Aldobrandini ve Frascati, dokončenou v roce 1602 a navrženou della Portou, a vyfotografoval jsem tam vhodně impozantní krb. Čínští kameníci ho vyrobili v bílém mramoru... A tak tomu bylo se všemi aspekty stavby – ale najednou, v roce 2009, musely práce skončit. Zkorumpovaný rozsudek Konečného. A budova od té doby chátrala.
Vše bylo připraveno k instalaci – pečlivě uloženo v blízkosti, včetně osmiúhelníkového stolu, který měl stát ve středu osmiúhelníkové podlahy s mramorovými dlaždicemi zkopírovanými z osmiúhelníkového kostela v Římě, který jsem navštívil po Frascati... Bohužel když byl krb dodán z Číny, ztratil jsem již přístup k Osmiúhelníku. Místní zemědělec nabídl, že ho uskladní u jedné ze svých stodol.
S lítostí jsem se díval, jak je Aldobrandinský krb vyzdvihován z kontejneru zemědělcovým vysokozdvižným vozíkem. Křupnutí - a vrchol krbu přišel o svůj zdobný věnec. A pak, špatně umístěný pod stromem a vystavený mrazu, se toto mistrovské dílo za 35 000 eur rozlomilo na dvě části. Přirozeně na kapli i moje sklady zaútočili zloději a vandalové... A nyní bych musel sledovat, jak je moje krásná budova dražena nějakému spekulantovi, který ji nepochybně rozdělí na byty nebo něco podobného... protože i Státní památková péče má otevřenou dlaň.
Podobně tomu bylo s jednou z dalších budov, v západních Čechách. Zde insolvenční správce pečlivě sepsal 99 položek mého nábytku a dalšího majetku v budově, ale přisvojil si samozřejmě již předem pianino a jednu z páru čínských váz... Místní policie – v Rokycanech – vymyslela směšnou lež, aby zakryla skutečnost, že správce měl jako jediný klíč – takže policistovi Martinu Sobánovi nepochybně připlul kapřík...
Přijít ze země, kde je poctivost obecným standardem, do země, která trpěla komunismem, bylo – a zůstává – pro mě šokem.
To vše zavinil soudce Vladimir Soukup.
A nyní jsem neměl ani kapitál z jedné konkrétní nemovitosti, který jsem hodlal použít k financování přesunu do Francie a vystřízlivění z této těžké postkomunistické noční můry.
Při odchodu z budovy soudu se můj právník zastavil v kanceláři a objednal kopii zvukového záznamu soudního líčení. Řádně zaplatil 45 korun a záznam měl být připraven za dva nebo tři dny. Ale nikdy připraven nebyl. Když jsem si stěžoval na celé chování zkorumpovaného soudce Soukupa místopředsedovi soudu, JUDr. Michalu Holubovi, bylo mezitím tvrzeno, že žádný záznam neexistuje... Holub řekl, že ho vyslechl a na Soukupově hlasu že nic zvláštního neshledal.
Problémem Čechů je, že jsou na lži tak zvyklí, že jsou líní je pořádně domyslet. Když už lžete, tak si to pořádně promyslete, aby nebylo tak jednoduché je rozkrýt… Odmítl nařídit Soukupovi test na drogy, který musel být proveden do 48 hodin od incidentu… za těchto okolností jsem totiž měl právo si ho nechat udělat.
Moje závěrečná slova Holubovi v naší e-mailové výměně zněla takto: Když právě odcházíte do práce a stojíte před zrcadlem v předsíni a vaše hodná manželka, která vám právě kartáčuje lupeny z ramen, se také dívá do zrcadla a myslí si: Můj statečný rytíř, jde bojovat se zločinem a bezprávím... – tak mi řekněte, ptal jsem se Holuba: Když tam stojíte a díváte se do toho zrcadla, co vidíte VY?
Nikdy neodpověděl, v přesvědčení, že to celé odezní. Ale neodezní. I kdyby to znamenalo paralyzovat celý český justiční systém, dokud z něj není vyřezána masivní infekce korupce, tak budiž – jako v Polsku. Evropská unie uložila Polsku pokutu milion eur denně, dokud nebyly vyřešeny jeho problémy s korupcí v justici. Polsku trvalo 261 dní tuto podmínku uspokojivě splnit. Protože nemohlo okamžitě přijít s 261 miliony eur, EU jednoduše tuto částku odečetla od jeho ročních zemědělských dotací... což by znamenalo, že v této zemi zůstane Agrofert, zemědělský kvazimonopol vlastněný premiérem, o hladu!
KONEC
_____________________
A na konec ještě zápis z nedávného "podání vysvětlení" na policii v Řepích :
______________
________________
18. října 2010 - Reportéři ČT | Česká televize
Památkářka, která zhatila opravu 12 zámků, musí vrátit dotaci — ČT24 — Česká televize
________________________
_________________________