Když do auta sedáte jednou za týden, při přeplněných ulicích a zmatených parkovacích zónám klidně zapomenete, kde jste ho nechali. Obejdete dva tři bloky, a že je o ulici dál, než jste ho zaparkovali, vám vůbec nemusí dojít. A že ho prostě někdo mezi tím ukradl a někdo jiný v ulici zase koupil vás už vůbec nenapadne. Vyjedete, policie vám zablokuje cestu, s namířenými pistolemi vás přitlačí k zemi a s podezřením z krádeže zatkne na 48 hodin. Tohle se vám může klidně přihodit, pokud parlamentem projde občanský zákoník a právoplatným majitelem ukradené věci se stane ten, kdo ji – byť od zloděje – koupí.

„Vlastníkem je ten, kdo koupil v dobré víře,“ obhajuje v MfDnes citovaný autor občanského zákoníku profesor Karel Eliáš. „Vždycky je nějaké právní řešení vůči někomu tvrdé. V těchto případech je to tvrdé vůči tomu, kdo si neohlídal své vlastní věci,“ říká Eliáš. Jinými slovy – kdo si koupí raději nové auto v autosalonu místo v bazaru i kvůli jistotě, že není kradené, a že ho třeba nezavřou při prvním výjezdu za hranice, je na tom hůř, než kdo s vidinou nízké ceny koupí auto od bazarového překupníka. Opatrný je vinen, protože se přes noc nepřivazoval ke svému autu řetězem, a zaslouží si trest, zatímco nový majitel se těší z výhodné koupě.

„Je nutné chránit člověka, který kupuje v dobré víře. Dělají to tak všechny evropské státy,“ dí podle MfDnes pan profesor. Nepochybně nikdy nejel do Německa v dobré víře nakoupeném, ale před tím ukradeném autě. Proto nezažil, že by se po nepříjemném výslechu vracel od Rýna vlakem. Nebo že by strávil noc v italské base a marně vysvětloval, že auto má už dva roky, projel v něm celou Evropu a nemohl tušit, že je kradené. Stejně tak pan profesor asi nikdy nejel vypůjčeným autem a nemusel se ve státech, na které se odkazuje, prokazovat notářsky potvrzeným zápůjčním listem od majitele, aby vyvrátil byť i jen domněnku, že by kradené být mohlo.

Jistě, už dnes se autobazary z opatrnosti zajišťují smlouvami podle obchodního zákoníku, který vlastnictví přisuzuje kupujícímu „v dobré víře“. Jenže povýšit tenhle nesmysl na zákon místo úpravy zákona, aby podobnou obezličkou nemohla být krádež legalizována, je šílené. Stát se tím zbavuje své základní odpovědnosti chránit majetek a přesouvá ji na občana způsobem, který občan nemůže naplnit jinak, než pobytem uprostřed skupiny ozbrojených ochránců a s veškerým majetkem uloženým ve svých zlatých zubech. Leda by snad byla zavedena zásada podle římského práva, že zloděje přistiženého při činu je možné beztrestně zabít. Mělo to tehdy jednu podmínku – aby okrádaný odvrátil podezření z vraždy, musel při tom křičet a volat sousedy jako svědky: Luci… si se telo defendit, … endoque plorato – za světla… (brání-li se se zbraní, … a ať volá o pomoc). Zaveďme tedy podobné pravidlo, zloději se budou aspoň trochu víc bát, sousedé si rádi vypomohou a policii zrušíme, protože naše volání stejně neuslyší a majetek neochrání. Navíc soudům ubude spousta práce, protože místo prokazování krádeže si jen ověří, že jste opravdu křičeli. Suum cuique – každému co jeho jest.

________________________________________

Důsledky jsou jasné - nějakej filuta prodá byt i s majitelem "na stojato" a skutečný majitel skončí v lochu za "neoprávněné užívání cizí věci", potažmo za krádež.

M "S" P

________________________________________