VideoarchivČetnictvo a policie za první republiky
- Details
- Created: Monday, 15 November 2010 00:00
- Written by Haló noviny
- Hits: 4293
Kolik jich tedy bylo?
Ministr vnitra Radek John sdělil naší veřejnosti, že česká policie má 43 tisíc členů (viz například Haló noviny z 11. října 2010).
I zcela nezasvěceného čtenáře napadne otázka – a kolik policistů bylo předtím? A nemyslí tím jen dobu několika předchozích měsíců. Historie nám určitá data poskytuje a jsou nesmírně zajímavá, doslova pozoruhodná. Dokonce i pro starší období.
Při vzniku Československa si tehdy úřadující ministr vnitra dal zjistit od odborníků, i z let monarchie, že pro bezpečnost veřejnosti i státu bude vhodné, když pod pravomoc obecní (městské) policie bude spadat 1 740 000 obyvatel, do 
kompetence četnictva bude zahrnuto 12 milionů občanů. O Podkarpatské Ukrajině se ještě nevědělo, zda bude definitivní součástí ČSR. Policejní obvod se jevil optimální na území 1200 km2, obvod četnictva na 138 000 km2. Dne 3. prosince 1918 vyšel úřední oběžník, ve kterém se sdělovalo, že nový čs. stát si ponechá v trvalé službě všechny četníky, i nečeské národnosti, pokud se podřídí generálnímu velení v Praze. Okamžitě odešlo do Rakouska 414 německých četníků. Žádná lustrace v dnešním pojetí se neorganizovala, i když populárním heslem se stalo přání »odrakouštit«. Patrně zásluhou T. G. Masaryka se celá záležitost řešila složením nové přísahy a vyřazen z policejního i četnického sboru byl jen ten, kdo neplnil požadavky přísahy. U Němců se požadovala (do dvou let) znalost českého jazyka, a to na úrovni obecné školy. Sudetští Němci znalost českého jazyka považovali za útisk. Čeští četníci a policisté německý jazyk znali ještě z let monarchie. Kdo zkoušku z češtiny nesložil, ze sboru odešel. Nicméně ve službě zůstalo 410 četníků německé národnosti, z toho 13 důstojníků. Obecní policie v pohraničí byla téměř většinově německá a občasné selhání vedlo k zavedení státní policie. Na Slovensku byl naprostý nedostatek četníků i policistů slovenského původu. Důvod byl prostý, chybělo jim základní vzdělání. Na Slovensku tehdy žilo 2 952 846 obyvatel a nedostávalo se obsazení 898 míst, chybějící byli nahrazováni Čechy. Pracovní metodou četnictva byl systém četnických stanic, po konsolidaci republiky byl počet četnických stanic následující: Čechy 1326, Morava 492, Slezsko 186, Slovensko 526 a Podkarpatská Rus 102. Pozoruhodný je i početní stav. Ministerstvo vnitra v resortu četnictva mělo 46 mužů, převážně důstojníků a jednu kancelářskou sílu. Generální ředitelství četnictva v Praze mělo sedm důstojníků a jednu kancelářskou sílu. Rozložení důstojnického sboru: generálové 4, štábní důstojníci správní 142, důstojníci výkonní 302, důstojník zdravotní služby 1, důstojník právní služby 1, důstojníci intendanční 4, služba účetní 56 (platy se vyřizují v Praze), účetní kontrola 14. Stav mužstva: vrchní strážmistři 2585, strážmistři 7512, četníci na zkoušku 2407, kancelářské síly 11. Počet četnických oddělení 86. Četnických stanic 2632, okresních velitelství 263. Počet četníků pro celou republiku dosáhl počtu 8275 mužů. Obtížnost četnické služby lze posoudit ze zjištění, že od dubna 1919 do srpna 1921 bylo ve službě zabito 25 četníků. Na úrovni okresního hejtmana bylo četnictvo podřízeno i jemu.
Četnictvo používalo systém důvěrníků, který navazoval na dobu předešlé monarchie, jen motivy se částečně změnily. Habsburská mocnost měla zájem o informace protidynastické, o neuznávání císaře a jeho aparátu, proticírkevní, protimilitaristické, protiněmecké - i ve smyslu německého císařství, pochopitelně stíhaly se i věci kriminální povahy apod. Po roce 1918 přibyla motivace českého vlastenectví zejména v pohraničí, ochrana republiky před monarchisty, separatisty, ochrana majetku, běžná kriminální činnost znásobovaná také negativními jevy kapitalismu apod. V politologickém povědomí četníci patřili k »vrchnosti«, tak si to i sami mysleli a podle toho také jednali a pojímal je tak i státní aparát meziválečné republiky. Pojem »vrchnost« pochází z dob feudalismu, kdy vrchnost mohla a také měla určovat jednání poddaných, a pokud poddaný člověk neposlechl, musel být k tomu donucen, aby neklesla autorita státu, císaře apod. Četník jako vrchnost měl i privilegované postavení, nemohl být trestán za angažovanost vykonanou v souladu s tehdy platným zákonem, ústavou apod. Zde je také motiv »svobodného« střílení do demonstrantů, pokud neuposlechli pokyn k rozchodu. Přitom v ústavě státu bylo právo shromažďovací a »nerozchod« nebyl žádný vážný přestupek, aby mohl být trestán nejvyšším trestem – smrtí. Česká pravice místo toho, aby závažnou problematiku nezaměstnanosti, drahoty, hladu řešila demokraticky, tedy v parlamentu, nechala raději do lidí střílet. Nikdo z četníků ani jejich velitelů nebyl soudně stíhán. Dokonce ani po roce 1945, jen lidé si toto bezpráví pamatovali a dali to jasně najevo ve volbách 1946, kdy pravice volební střetnutí prohrála.
Četník nebyl vždy svobodnou vrchností, vztahovala se na něj řada omezení. Neměl volební právo - to aby poslouchal každou vládu, která vznikne. V zájmu mobility, ale i třídního zájmu buržoazie, se nemohl četník hned oženit. Bylo to dokonce možné až teprve po čtyřleté službě a definitivním přijetí do služeb četnictva, či po dovršení 30. roku věku. Nadřízený orgán povolující sňatek nemohl vyžadovat, vzhledem k platné ústavě, že četník si nesmí vzít za ženu členku KSČ, služebnou ze statku, pomocnou dělnici z továrny, a proto se to předpisově obcházelo. Četník si sňatkem neměl snižovat životní úroveň. Nezaměstnaná žena by snížila jeho celkový příjem a mohl by být tedy úplatný, vystavený korupci apod. A třídní důvod?
Četníci převážně sloužili na venkově a získat manželku ze statku bylo výhodné. Četník měl peněžitý příjem, nevěsta prakticky zadarmo potraviny (mouku, maso, mléko apod.). I movitý sedlák občas potřeboval hotové peníze na zaplacení drobných výdajů, na daň, pojištění, pokutu apod. Sedlák měl peníze až po žních, po zabití většího dobytčete a vypůjčené peníze snadno vrátil. Četník, aniž by chtěl, se dostával pod vliv agrární strany. A ještě jedna výhoda tu byla. Děvčata ze statku se vzájemně stýkala a věděla prakticky vše, co se ve vesnici děje a pochopitelně to sdělovala manželovi, takže ten měl laciný zdroj informací pro naplnění důvěrnické angažovanosti.
Četník nesměl udržovat styky s osobami špatné pověsti. Za osobu tohoto typu byl prohlašován oponent, kritik jednání právě vládnoucí garnitury. A ve stejném služebním pokynu se naopak doporučovalo pěstovat přátelské vztahy k osobám a funkcionářům důvěryhodným, funkcionářům bank, spořitelen, kněžím, učitelům a profesorům, funkcionářům Sokola, Orla, dokonce nevadil ani předseda Spolku žehu. U těchto a podobně vybraných osob se mohl použít termín »důvěrník« za předpokladu, že to byl člověk ochotný podávat objektivní informace, který nelže a není podvodník. Označení za důvěrníka se nemuselo konkrétní osobě sdělovat. Důvěryhodnou informaci měla daná osoba podat na požádání. Naše veřejnost se nikdy nedozvěděla, kolik »ctihodných osob« bylo v síti důvěrníků. Když byl četník vystaven silné kritice veřejnosti, většinou byl jen přeřazen do jiného kraje. Také četník střílející do davu býval povýšen a přeložen na jiné místo. Střílelo se salvou a zjistit, který četník někoho zastřelil, bylo prakticky nemožné. Četník, který měl sklony k odborářské práci, byl propuštěn. Potíže měl i publicista z řad četníků, který v Českém slově zřídil četnickou rubriku a uveřejňoval kritické články k aktivitám ministerstva vnitra. Obecnější kritika směřovala na platy četníků a na jejich ubytování. Jistým řešením charitativní povahy byl četnický podpůrný fond T. G. Masaryka, kam přispěl i sám prezident.
Veřejnost také mohou zajímat výdaje plánované pro četnictvo. V roce 1930 výdaje na četnictvo tvořily 281 200 000 korun, v roce 1931 283 394 700 korun a v roce 1932 opět 281 120 680 korun.
V roce 1934 byl přijat zákon o mimořádné moci nařizovací, umožňující vládě omezit demokratická práva a svobody.
Z četnických hlášení z pohraničních regionů lze zjistit, že pravicové kruhy vítaly sudetoněmeckou henleinovskou agitaci pod heslem: »Raději Sudety hnědé než rudé«. A četníci občas dělali stafáž samotnému Henleinovi. Okresní hejtmani s agrárnickou orientací, a nemuseli to být ani členové této strany, nadržovali zřetelně henleinovcům. Čtenáři by také jistě rádi znali celkový mocenský aparát meziválečné republiky. Do jisté míry orientující pohled získáme ze zjištění početního stavu jednotek SOS - stráže obrany státu. Nebylo to ovšem tak, že by každý člen četnictva, policie, finanční stráže byl členem útvarů SOS, ale mohl k nim být zařazen i na základě rozkazu.
Nejen vnitropolitické, domácí faktory mají vliv na početní stav ozbrojených složek státu, výrazným činitelem se stala i mezinárodní situace. Československo bylo mocensky ohroženo nacistickým Německem, maďarským fašismem a sanačním Polskem rovněž s fašistickým režimem. Výsledkem tohoto ohrožení bylo vládní nařízení ze dne 13. října 1938 o stráži obrany státu. Jednotky SOS sdružovaly do nového ozbrojeného útvaru četníky, policisty, příslušníky finanční stráže a vojenské doplňky z řad armády.
Úkoly SOS. Ochrana neporušitelnosti hranic, zabezpečení občanů a jejich majetku, výkon hlásné služby, zpravodajská služba, střežení vojenských objektů, příprava vojenské obrany hranic a v případě války zachycení prvního úderu, zjištění jeho síly a směru útoku a zařazení SOS do složek čs. armády.
Stráž obrany státu (SOS) se k 20. květnu 1938 skládala z 5847 četníků, 3155 policistů, 6637 příslušníků finanční stráže a 16 671 vojenských záloh (posil). Četnické pohotovostní oddíly se staly zálohami velitelů praporů SOS.
Jednotky SOS se staly předmětem útoků ze strany nacistických (henleinovských) teroristů, maďarských fašistů a polských bojůvek sanačního režimu, což byl režim fašistický, v té době spojenec Německa plánující s nacisty společné napadení SSSR.
Jednotky SOS mají proto i ztráty na životech. Podle evidence ministerstva obrany padlo na území Čech 112 příslušníků SOS a bylo zraněno 147 příslušníků, na Moravě padlo 50 osob, raněno bylo 72, na Slovensku a Podkarpatské Rusi (Ukrajině) padlo 50 mužů a 120 bylo zraněno. Celkem tedy 312 osob, a to válka ještě nebyla.
15. 11. 2010 Jiří FRAJDL
________________________________________
Více už na :