Žirovnický částečně uspěl u ESLP

Upozorňujeme na odkaz ze stránek MSp ohledně částečného úspěchu Alberta Žirovnického ve Štrasburku. 

 Albert Žirovnický dnes patří bezesporu mezi nejznámější české vězně. Prokopal cestu např. žalobami proti kouření - a od té doby už nesmí věznice - pod sankcemi - ubytovávat nekuřáky s kuřáky, pokud ti si to výslovně nepřejí. 

Český stát, potažmo českou justici zažaloval mnohokrát - díky tomu také neustále pendluje mezi Mírovem a Pankrácí, či Ruzyní. Protože většina jeho dnešních soudů se koná v Praze, především pak na Praze 2, kde probíhají žaloby proti státu (rozuměj Pelikánovu MSp). 

Díky tomu jsme se také dokonce 2x osobně na Pankráci, při eskortě, potkali - ale znali jsme se - z dopisů - již z dřívějška. 

Albertovi proto k mezinárodnímu úspěchu gratuluji - a věřím, že brzy přibudou četné další. 

 http://portal.justice.cz/Justice2/MS/ms.aspx?j=33&o=23&k=2375&d=358057

 

______________________

______________________

 

Tiskové prohlášení Ministerstva spravedlnosti k rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Žirovnický proti České republice

 

http://portal.justice.cz/Justice2/MS/ms.aspx?j=33&o=23&k=2375&d=358057

 

Dne 8. února 2018 vydal výbor první sekce Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku rozsudek v nadepsané věci, v němž shledal, že některá stěžovatelem na vnitrostátní úrovni vedená řízení nedostála požadavku na projednání v přiměřené lhůtě dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Námitku stěžovatele, že český kompenzační prostředek nápravy nepřiměřené délky řízení není v praxi účinný, jak vyžaduje článek 13 Úmluvy, naopak Soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. 

 

Soud se v rozsudku vypořádal se sedmi stížnostmi, v nichž stěžovatel namítal nepřiměřenou délku řízení před vnitrostátními soudy, jakož i průtahy navazujících řízení o náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Tvrdil také, že řízení o náhradě škody není pro četné průtahy účinným prostředkem nápravy.

 

Soud se předně zabýval námitkou vlády, dle níž tento stěžovatel nemohl délkou soudních řízení utrpět podstatnou újmu ve smyslu čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy, jelikož si krátí svůj pobyt ve výkonu trestu vedením desítek až stovek povětšinou malicherných sporů. Soud podotkl, že sám eviduje již 52 stížností podaných panem Žirovnickým, a poukázal na to, že nadužívání soudního systému musí u stěžovatele nevyhnutelně snižovat míru jím pociťované nemajetkové újmy vzniklé v důsledku průtahů. Jen jedno ze sedmi původních řízení, v němž se stěžovatel domáhal ochrany svých osobnostních práv, pro něho mohlo mít zvýšený význam. Soud se proto dále zabýval námitkou nepřiměřené délky jen tohoto původního řízení, k nimž přidal šestici řízení o náhradu škody, z nichž vyloučil to, které proběhlo na čtyřech stupních soudní soustavy za 2 roky a 10 měsíců.

 

Uvedené řízení na ochranu osobnosti v březnu 2016 trvalo již 9 let a 4 měsíce na třech stupních soudní soustavy, aniž bylo skončeno, což Soud nepovažoval za únosné. Co se týče řízení o náhradu škody, po předběžném projednání nároku ze strany Ministerstva spravedlnosti vypadal v březnu 2016 stav jejich projednávání následovně:

 

– 8 let a 9 měsíců na třech stupních soudní soustavy, neskončeno;

 

– 8 let a 9 měsíců na třech stupních soudní soustavy, neskončeno;

 

– 8 let a 5 měsíců na třech stupních soudní soustavy, neskončeno;

 

– 6 let a 10 měsíců na čtyřech stupních soudní soustavy;

 

– 5 let a 8 měsíců na čtyřech stupních soudní soustavy;

 

– 4 roky a 3 měsíce na dvou stupních soudní soustavy, neskončeno.

 

Podle Soudu by tato řízení o náhradu škody způsobené průtahy v jiných soudních řízeních s výhradou zvláštních okolností v zásadě neměla trvat déle než 1 rok a 6 měsíců na jednom stupni soudní soustavy a dva roky na dvou stupních soudní soustavy. Žádné ze zmíněných řízení tudíž nedostálo požadavku na projednání věci v přiměřené lhůtě.

 

Soud uvítal, že vnitrostátní judikatura sice připouští navýšení odškodnění tehdy, pokud je samotná délka řízení o náhradu škody nepřiměřená, čímž může dojít k dodatečné nápravě. Později však judikatura vytyčila podmínky, které možnost dosáhnout navýšení peněžité náhrady zásadně omezily (poškozený musí navýšení sám navrhnout, a to do nastoupení účinků tzv. koncentrace řízení, tj. zpravidla do prvního jednání ve věci; jinak je vyšší náhrada dostupná jen skrze podání nové žaloby na náhradu škody). Tento přístup dle názoru Soudu může v praxi podkopávat použitelnost tohoto dodatečného prostředku nápravy, podobně jako tomu bylo ve věci stěžovatele.

 

K porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy tedy došlo, třebaže to současně nezaložilo porušení článku 13 Úmluvy, který požaduje po státech, aby měly účinné prostředky nápravy, mimo jiné nepřiměřené délky soudních řízení. Podle Soudu však může být účinnost tohoto řízení zpochybněna jeho prodlužováním v důsledku uplatnění řady dostupných opravných prostředků, které by ve svém důsledku mohlo Soud v budoucnosti vést i k přehodnocení jeho závěru o neporušení článku 13 Úmluvy.

 

Nad rámec dnešního rozsudku, který nabyl právní moci vyhlášením, je třeba poznamenat, že během roku 2017 Nejvyšší soud změnil svoji judikaturu, která již nadále nebrání tomu, aby obecné soudy přiznávaly zvýšené odškodnění z důvodu nepřiměřené délky samotného řízení o náhradu škody i po nastoupení účinků koncentrace řízení, jelikož se nejedná o uplatnění nového nároku, nýbrž o zohlednění skutečnosti, u níž se má za to, že nastala později (srov. rozsudek sp. zn. 30 Cdo 5189/2016 ze dne 19. července 2017).

 

    

 

Kancelář vládního zmocněnce, 08/02/2018

 

 

____________________

____________________

Bez přihlášení nemůžete vkládat příspěvky.